Baconin Borzacchini, vlastním jménem Baconino Francesco Domenico Borzacchini (28. září 1898 Terni – 10. září 1933 Monza) byl italský závodní jezdec, který zemřel při nehodě v závodě. V roce 1930 byl dotlačen pod tíhou Mussoliniho fašistického režimu změnit křestní jméno na Mario Umberto. Jezdil na vozech Salmson (1925–1928), Maserati (1927–1930, 1933) a Alfa Romeo (1930–1933).
Přestože závodil na velmi dobrých vozech Alfa Romeo a Maserati vyhrál pouze tři velké závody, Pohár Etny v roce 1928, Velkou cenu Tripolisu v roce 1930 a Mille Miglia v roce 1932. Historici jej označují jako „věčně druhý“ – jako druhý dojel jednadvacetkrát.
Mládí a začátky v závodech automobilů Baconin Borzacchini se narodil v Terni, malém městě asi 100 km severně od Říma. Byl otcem pojmenován po ruském revolučním anarchistovi Michailu Alexandroviči Bakuninovi. To se později fašistické vládě nezdálo vhodné, a proto si v roce 1930, když se Borzacchini setkal s italským korunním princem na závodním okruhu v Monze, změnil křestní jméno na Mario Umberto.
Ve 14 letech začal pracovat v místní autodílně a vyučil se automechanikem. Za 1. světové války sloužil v italském, armádním dělostřelectvu. Po válce začal závodit na motocyklech, a od roku 1923 se „přeškolil“ na závody automobilů. Během let 1925–1927 vyhrál šest italských závodů v kopcích a také se začal zúčastňovat závodů na okruzích. Borzacchini nepatřil k bohatým závodníkům, naopak míval poměrně často hluboko do kapsy.
První závod absolvoval 16. května 1923 na závodu do vrchu Coppa della Mengara (Montefelcino-Mt Mengara u Gubbia) na voze Ansaldo 4C (čtyřválcový 30koňový motor o objemu válců 1850 ccm) a vyhrál s ním třídu, celkově obsadil 11. místo.
Závodní kariéra
Salmson (1925–1928) S 1,1litrovým čtyřválcovým Salmsonem GSS v roce 1925 skončil druhý ve třídě v Perugii (Coppa della Perugina), kde mj. porazil nadějného Luigiho Fagioliho na podobném voze Salmson. Vyhrál s tímto vozem i svůj první závod do vrchu v absolutním pořadí, to bylo 20. září na Spoleto-Forca di Cerro (Perugia). V závodě do vrchu Criterum di Roma (Vermicino-Rocca di Papa) 27. září vyhrál třídu a absolutně skončil 2.
Následující rok (1926) vyhrál ve třídě do 1100 ccm Targa Florio Junior (25. dubna) a 9. května na okruhovém závodu Coppa Etna obsadil celkově 7. místo. Závod do vrchu v Camaiore u Florencie (Coppa del Marchese Ginori) v absolutní pořadí dojel jako druhý. Při Coppa della Perugina (18 kol x 16,4 km = 295,2 km) 30. května opět vyhrál třídu do 1,1 l a celkově dojel na 10. místě. Celkově na 2. místě skončil při současném vítězství ve třídě 27. června u Florencie (okruh Circuito delle Cascine) na závodu Coppa del Marchese Ginori. V absolutním pořadí vyhrál dva závody krátce po sobě, 14. července Coppa Tuscolana a 18. července Citta di Camaiore. Na Coppa Montenero v Livornu 15. září opět vyhrál třídu.
Na Targu Florio se vrátil v roce 1927, aby opět vyhrál třídu do 1,1 l a opět za sebou nechal Fagioliho. V tomto ročníku zde poprvé startovala Eliška Junková a vedla si – až do nehody, která ji vyloučila z dalšího boje – velmi statečně a odvážně. Na Maserati 26 (osmiválec 1,5 l) vyhrál závody do vrchu v absolutní pořadí, 10. června 1927 ve svém rodišti Terni-Passo della Somma a 21. srpna 5, ročník Coppa della Collina Pistoiese (Pistoia). Na okruhovém závodu Coppa Montenero (nemistrovský podnik Grand Prix) v Livornu 14. srpna na Maserati 26 obsadil výborné 3. místo (a 2. místo ve třídě).
Svoje „učednická“ léta se Salmsonem završil v letech 1928 a 1929, kdy zvítězil 12. března 1928 v třídě do 1,1 l na Grand Prix Tripolisu a s Maserati 27B 20. května 1928 na Coppa Etna (Circuito di Gelso Bianco – Catania). To bylo jeho první vítězství v absolutním pořadí s automobilem na okruhu. Před tím na Targa Florio 6. května 1928 neměl štěstí, protože na Maserati 26B odpadl po 3 kolech. Závod dokončilo jen 13 vozů z 37 startujících, mezi nimiž byla na 5. místě Eliška Junková na Bugatti 35B, když po předposledním kole ještě jela průběžně na 2. místě. Koncem sezóny 1928 vyhrál závody do vrchu Coppa Tullio Leonardi (Vermicino-Rocca di Papa) a Coppa Gallenga (Rocca di Papa) na Maserati 26B, které se jely na stejné trati a ve stejný den 21. října.
Maserati (1928–1930) Výsledky závodů se Salmsonem a s Maserati 26B mu zajistily pro rok 1929 pozvánku do závodního týmu Maserati (Officine Alfieri Maserati), kde měl k dispozici kvalitnější a podstatně silnější vozy. Ihned začal prokazovat své kvality. Ve Velké ceně Tripolisu (24. března 1929, Maserati 1700 Tipo Monza) a na Poháru Pietra Bordina v Alessandrii (21. dubna 1929, Maserati 26R) obsadil vždy druhé místo. Na Velké ceně Monzy 15. září 1929 (22 kol/99 km) na Maserati 26B obsadil ve finálové jízdě 7. místo, protože jej dosti zdržela prasklá pneumatika. Z počátku jezdil na 2. (po 1. kole) a 3. místě (v 2. až 5. kole). V den svých třicátých narozenin (28. září 1929) se v Cremoně pokusil překonat světový rekord na 10 km s letmým startem – a podařilo se. Na závodu Lanciati Cremona zvítězil se šestnáctiválcovým Maserati V4 a dosáhl času 2:26,3 min v průměrné rychlosti 246,069 km/h (152,9 mph). Přímá trať měřila 18 km, na rozjezd a dojezd měli jezdci 4 km.
náhled|Borzacchini na Maserati V4 po překonání rekordu na 10 km (1929). V roce 1930 vyhrál se stejným vozem Grand Prix Tripolisu náhled|Borzacchini/Rossi, Maserati V4, 500 mil Indianapolis (1930)
První velkého vítězství se Borzacchini dočkal 23. března 1930 na 6. ročníku Grand Prix Tripolisu. To jel na továrním Maserati V4 se šestnáctiválcovým, čtyřlitrovým motorem přeplňovaným kompresorem Roots (V-16, 3961 cm³, 224 kW/300 k). Tento čtyřlitrový šestnáctiválec s vrtáním 62 mm a zdvihem 82 mm, zapalováním Bosch nebo Scintilla, dvěma kompresory Roots a dvěma karburátory Weber dosahoval při 5500 ot/min maximální výkon na hranici 285 k až 305 k. Velká cena Tripolisu 1930 se jela naposledy na starém 26,2 km dlouhém okruhu Tagiura jihovýchodně od Tripolisu. Závod se jel systémem 2 rozjížděk a finálové jízdy na 4 kola/104,8 km. Libye byla pod italskou nadvládou od roku 1911 a tato Velká cena Tripolisu byla prvním z 12 závodů započítávaných do italského automobilového šampionátu v roce 1930. Borzacchini vyhrál finálovou jízdu v průměrné rychlosti 146,5 km/h před týmovým kolegou Luigim Arcangelim (Maserati 26B) a Clementem Biondettim na Talbotu 700. Nejrychlejší kolo zajel Borzacchini za 10:28 min (150,2 km/h). Vítězství v Tripolisu znamenalo pro Maserati i pro Baconina první vítězství v závodě Grand Prix. Na Targa Florio 4. května s novým vozem Maserati 26M byl klasifikován jako 11. před 12. dr. Otakarem Bittmannem (Bugatti 35C). Závod vyhrál Achille Varzi na Alfa Romeo P2-30, který měl o 40 minut lepší čas než Borzacchini.
Poslední květnovou neděli 1930 se zúčastnil s Maserati V4 závodu 500 mil Indianapolis. V automobilce připravili, na svou dobu, velmi neobvyklou aerodynamickou karosérii, vyměnili původní čtyřstupňovou převodovku za třístupňovou a demontovali kompresory. Přestože motor neměl obvyklý maximální výkon, Baconin Borzacchini cítil, že by v USA mohl zabodovat. V kvalifikaci zajel až 28. čas, proto startoval z 10. řady. Spolu s 35 Američany startovali dva Italové a jeden Kanaďan. Byl klasifikován jako předposlední, protože již 7. kole odstoupil pro poruchu magneta. Problémy se zapalováním motoru ho vyřadily dříve, než mohl rozehrát svůj závodní koncert – po šesti kolech z celkových dvou set musel odstoupit.
Alfa Romeo (1930–1933) V polovině roku přestoupil do týmu Alfy Romeo resp. do stáje Scuderia Ferrari. Dobrých výsledků dosáhl Borzacchini na Coppa Ciano na okruhu Montenero u Livorna s Alfa Romeo 6C-1750 GS (3. srpna, 4. místo), na Coppa Acerbo – Grand Prix Pescary opět s Alfa Romeo 6C-1750 GS (17. srpna, 3. místo) a na 1. ročníku Masarykova okruhu. V Brně startoval na špičkovém voze Alfa Romeo P2-30 za tým Scuderia Ferrari. Za tento tým také s dalším vozem startoval i „maestro“ Tazio Nuvolari. Ten ovšem musel odstoupit po 5. kole pro ztrátu oleje z klikové skříně. Do 12. kola jezdil Borzacchini na 2. místě za von Morgenem resp. Leiningenem (tito jezdci si po 10. kole vozy Bugatti vyměnili). Po 11. kole zastavil Borzacchini v depu na tankování. Nuvolari chtěl znovu řídit, a tak oslovil Borzacchiniho a zeptal se ho, zda by mohl převzít řízení. Borzacchini to nemohl svému příteli odepřít. Čerstvý a odpočatý Nuvolari převzal Borzacchiniho Alfu Romeo, aby zaútočil na Leiningena ve zpomalujícím Bugatti, který byl nyní o šest minut před ním. Nuvolari však začal mít problémy s chlazením, po 14. kole musel zastavit v depu na doplnění vody. Leiningen odstoupil v předposledním kole a do čela šel s pohodlným náskokem 4 minut Nuvolari. Vypadalo to, že italské vítězství je nyní jisté. Už průběhu posledního 17. kola měl Nuvolari problémy, jel s otevřenou kapotou kvůli lepšímu chlazení. K rozuzlení došlo 10 km před cílem za Ostrovačicemi, příznačně u vodojemu, kde zastavil s „vařícím“ motorem. Než se mu podařilo opatřit a doplnit vodu, předjeli ho von Morgen (Bugatti T35C) a Burggaller (Bugatti T35B). Posádka Borzacchini/Nuvolari dojela na 3. místě s více než půlhodinovou ztrátou na vítěze.
Zajel v roce i několik dobrých výsledků v závodech do vrchu, např. 24. srpna vyhrál Pontedecimo-Giovi u Janova (Alfa Romeo 6C 1750 GS). V tomto závodě už jel pod svým novým jménem Mario Umberto Borzacchini. A 21. září dojel na 3. místě v závodě do vrchu Svab v Budapešti v kategorii sportovních vozů. Ve třídě do 2 l zvítězil v rekordu třídy. Závod by součástí evropského šampionátu v závodech do vrchu.
V roce 1931 pokračoval Borzacchini u tovární stáje S.A. Alfa Romeo. Toho roku obsadil 5× druhé místo. Poprvé startoval v Mille Miglia (11.–12. dubna), kde byla Alfa se svými hvězdami největším favoritem. V jednu chvíli Borzacchini vedl s náskokem osmnácti minut na Mercedes-Benz SSKL Rudolfa Caraccioly, ale jakmile se jezdci dostali na delší roviny, dominovala síla Mercedesů. Caracciola zvítězil a čest Alfy zachraňoval Campari na druhém místě. Borzacchini musel celkem jedenáctkrát měnit pneumatiku a nakonec kousek před cílem naboural. Jinak to však pro něj byl velmi dobrý rok. Na 12. ročníku Targa Florio 10. května s Alfou Romeo 6C 1750 GS dojel druhý za Taziem Nuvolarim (Alfa Romeo 8C-2300).