Vasyl Stepanovyč Strilciv (13. ledna 1929, Zahvizdja, (Ivanofrankivská oblast) – 15. května 2004, Ivano-Frankivsk) byl ukrajinský aktivista, člen Ukrajinské Helsinské skupiny, politický vězeň, zakládající člen a čelný funkcionář Celoukrajinské společnosti politických vězňů a obětí represí. Život Vasyl Strilciv pocházel z rolnické rodiny ve vesnici Zahvizdja v Ivanofrankivské oblasti. Měl staršího bratra Pavla (* 1915) a sestru Stefku (* 1926). Během německé okupace navštěvoval po tři roky ukrajinské gymnázium (Stanislavského lyceum), kde si podrobně nastudoval kompletní historii ukrajinského národa a naučil se zde němčinu a latinu. Patřil do buňky mladých v podzemní organizaci Ukrajinské osvobozenecké armády (OUN) a tajně se cvičil ve střelbě. Byl přijat ke studiu na střední škole, ale v 15 letech poprvé zatčen a 2. února 1945 odsouzen vojenským tribunálem za "členství v kontrarevoluční organizaci" na 10 let vězení. Jako nezletilý byl nejprve vězněn na Ukrajině a roku 1948 přemístěn do tábora Dudinka za severním polárním kruhem a odtud do tábora č. 5 v Norilsku.Interview of V.V. Ovsienko with V.S. Striltsiv Roku 1953 se zúčastnil vzpoury vězňů, která trvala 2 měsíce a poté byla brutálně potlačena za pomoci tanků a střelby z kulometů. Kolem 250 vězňů bylo zabito a Strilciv byl přemístěn do trestného pracovního tábora. Z něj byl propuštěn 16. října 1954, ale další tři roky strávil ve vyhnanství v Norilsku a domů se mohl vrátit až po Chruščovově amnestii politických vězňů v listopadu 1957.virtual museum, DISSIDENT MOVEMENT IN UKRAINE: STRILTSIV, Vasyl Stepanovych

Podařilo se mu zaregistrovat v Zahvizdii, kde pracoval jako stavební dělník a ve večerní škole ukončil středoškolská studia. Roku 1962 byl rehabilitován. Během věznění v Norilsku se mu podařilo získat anglickou učebnici a díky znalosti němčiny a latiny se naučil základy angličtiny. Do roku 1965 dálkově vystudoval angličtinu a literaturu na Univerzitě v Černovici, získal osvědčení o vysokoškolském vzdělání jako filolog a poté byl zaměstnán jako učitel angličtiny v obci Dylyna.

Roku 1972 byl jeho bratr Pavlo zatčen a odsouzen ze "hanobení sovětského systému". Vasyl byl roku 1977 propuštěn ze zaměstnání pro spor s ředitelem školy, který byl nastrčenou figurkou komunistické strany a spolupracoval s KGB. V září 1977 se vzdal sovětského občanství a odeslal svůj pas presidiu Nejvyššího sovětu. Na britském velvyslanectví v Moskvě požádal o možnost emigrovat do Velké Británie. V říjnu se stal členem Ukrajinské Helsinské skupiny a v prosinci připojil svůj podpis k dopisu adresovanému Bělehradské konferenci OBSE.

V lednu 1979 dostal trest 3 měsíců nucené práce za předchozí "pošpinění cti" ředitele školy. V březnu u něj policie vykonala domovní prohlídku v souvislosti se zatčením Olese Berdnyka a v červnu další prohlídku v souvislosti se zatčením Petro a Vasyla Sička. V květnu dostal varování, že vyvíjí "antisovětské aktivity" a porušuje dekret Nejvyššího sovětu z roku 1972. V letech 1978–1979 pašoval materiály disentu do Moskvy, odkud byly posílány do zahraničí a publikovány v exilovém časopisu “Vyzvolny shlyakh” (Cesty ke svobodě).

23. října 1979 byl zatčen a za předchozí odevzdání pasu obviněn z "porušení vízového režimu" a odsouzen bez přítomnosti právníka na 2 roky pobytu v pracovním táboře se zpřísněným režimem OP-317/16 v Poltavském regionu. Nikdo z jeho rodiny ani obce se o soudu nedozvěděl. Zatčení bylo součástí preventivních opatření proti disidentům v souvislosti s chystanými letními Olympijskými hrami v Moskvě roku 1980.David Kowalewski, Cracking down on dissent, The Ukrainian Review 1989, pp. 11-17

Po dobu věznění byl pod neustálým nátlakem, aby se vzdal členství v Ukrajinské Helsinské skupině 22. října 1981, den před očekávaným propuštěním, byl přímo v táboře znovu zatčen, obviněn z "antisovětské propagandy" a 28. dubna 1982 odsouzen oblastním soudem Poltavské oblasti k 7 letům zostřeného režimu v pracovním táboře a 4 rokům vyhnanství. K vykonání trestu byl odeslán do tábora ZhKh-385/3 Baraševo v Mordovii. Z vězení odeslal desítky protestních dopisů a vypracoval zde analýzu politiky rusifikace (“Education should serve nations”).

Během "perestrojky" se 5. května 1987 dostal na svobodu a ihned se přihlásil k obnovené Ukrajinské Helsinské skupině. Spolu s dalšími 19 členy podepsal prohlášení “Address of UHG to the Ukrainian and world community”, rozeslané 11. března 1988. Odmítl přijmout zpět sovětské občanství. V lednu 1988 se nakrátko stal znovu učitelem v Žukotynu (Kolomyjský rajón), kde roku 1990 odešel do penze.

V červnu 1989 byl zakládajícím členem Celoukrajinské společnosti politických vězňů a obětí represí, která se později připojila k Celoukrajinské společnosti pronásledovaných. Od roku 1998 byl místopředsedou společnosti. Byl aktivním členem a předsedou místní organizace Ukrajinské Helsinské unie, opozičního uskupení založeného roku 1988 za účelem obhajoby národních zájmů Ukrajiny proti Sovětskému svazu. Byl rovněž předsedou místní organizace Republikánské strany Ukrajiny.

V prosinci 1989 prodělal vážný infarkt, ze kterého se zotavil po 4 měsících a poté ještě další menší srdeční příhody, kvůli kterým musel omezit své pracovní nasazení. Roku 1997 se za něj provdala učitelka a bývalá politická vězeňkyně Sofia Burtnyk, která má z předchozího manželství 4 syny. Zemřel 15. května 2004 v Ivano-Frankivsku.

Roku 2006 obdržel posmrtně Řád za odvahu 1. stupně, který uděluje prezident Ukrajiny.Про відзначення державними нагородами України засновників та активістів Української Громадської Групи сприяння виконанню Гельсінкських угод, 8.11.2006

Reference

Literatura Г.Касьянов. Незгодні: українська інтелігенція в русі опору 1960-1980-х років. / G. Kasyanov. Dissenting voices: the Ukrainian intelligentsia in the resistance movement of the 1960s to 1980s — Kyiv: Lybid, 1995.— pp. 165, 168, 173. А.Русначенко. Національно-визвольний рух в Україні. / A. Rusnachenko. The National Liberation Movement in Ukraine. – Kyiv: The O. Teliha Publishing house, 1998, pp. 212 The Ukrainian Helsinki Group. On the twentieth anniversary of its creation. — Kyiv.: URP, 1996.— pp. 24–25. Roman Hladysh. The Fate of Vasyl Striltsiv. – newspaper “Halychyna”, 5. 7. 1992 Externí odkazy virtual museum, DISSIDENT MOVEMENT IN UKRAINE: STRILTSIV, Vasyl Stepanovych Interview of V.V. Ovsienko with V.S. Striltsiv The Persecution of the Ukrainian Helsinki Group, Toronto 1980, pp. 54-55 Encyclopedia of Ukraine: Dissident movement

Kategorie:Ukrajinská Helsinská skupina Kategorie:Ukrajinští disidenti Kategorie:Ukrajinští političtí vězni Kategorie:Ukrajinští aktivisté Kategorie:Nositelé Řádu za odvahu (Ukrajina) Kategorie:Vězni gulagů Kategorie:Narození 13. ledna Kategorie:Narození v roce 1929 Kategorie:Úmrtí 16. května Kategorie:Úmrtí v roce 2004 Kategorie:Muži