Eija-Liisa Ahtila (6. srpna 1959 Hattula Finsko) je finská vizuální umělkyně, fotografka a filmařka, známá svými filmovými instalacemi pohybujícími se na rozhraní filmu a videoartu. Pomocí vizuálního jazyka kinematografie představuje rozsáhlé instalace s projekcemi rozdělenými na více panelů. V jejích pracích se většinou objevuje téma mezilidských vztahů v podobě silně emocionálních příběhů, které jsou ještě dobarveny malířským filmovým obrazem. V pozdější tvorbě se věnuje hlubším filozofickým otázkám, často zkoumá individuální identitu a hranice subjektu ve vztahu k vnějšímu světu, přírodě, krajině a klimatu.
Život Studovala filmovou tvorbu na Free Art school v Helsinkách (1980–1985) a současně s tím i práva na Helsinské univerzitě (1980–1985). Pokračovala na London College of Printing (1990–1991) a v USA, kde v letech 1994–1995 studovala na Kalifornské universitě v Los Angeles a v Americkém filmovém institutu.
V letech 2007–2010 byla profesorkou vzdělávacího programu prostorového a časového umění na Akademii výtvarných umění v Helsinkách.
Žije a pracuje v Helsinkách.
Dílo Po experimentování s fotografiemi, uměním instalací a performancí se Ahtila v 90. letech soustředila na film a video. Její díla jsou často uváděna jako instalace i hrané filmy. Tři minifilmy Me/We, Okay a Gray (1993), z nichž každý má 90 sekund a které napsala a režírovala, byly uvedeny jako upoutávky v kinech, v televizi během reklamních přestávek a v uměleckých galeriích. Tak se dostala do širšího povědomí veřejnosti. Od poloviny devadesátých let Eija-Liisa Ahtila uváděla své práce i na mezinárodních filmových festivalech a akcích.
Ve svých dřívějších pracích se zabývala mezilidskými vztahy, duševními stavy, otázkami smrti. Její krátkometrážní filmy představují lidská dramata, v nichž postavy zápasí se svými emocemi, okolím a nestabilním prostředím. Většinu těchto témat zpracovává z ženské perspektivy a z různých úhlů pohledu. Zabývá se širšími kulturními a existenciálními tématy, jako je kolonialismus, víra a posthumanismus. Od roku 2005 se Ahtila věnuje kinematografii z ekologického hlediska a zkoumá, jak bychom měli vidět svět ve světle globálního oteplování a dalších ekologických krizí. Přesouvá pozornost od člověka a mezilidských vztahů k potenciálu jeho empatie a lásky k ostatním živým bytostem a přírodě vůbec. Příroda, kterou Ahtila ve svých dílech popisuje, je plná symbolismu. Používá barvy, světlo a zvuk živým, surrealistickým způsobem jako malířka.
Vybrané instalace Consolation Service (Služba útěchy, 1999), 35mm filmová a DVD instalace pro 2 projektory se zvukem, 24 minut – tři příběhy jsou mezi sebou propojeny silnou osudovou linkou. Film sleduje rozchod mladého manželského páru a následnou smrt manžela pod krami zamrzlého jezera. Oceněno na Bienále v Benátkách. The Present (Současnost, 2001), DVD instalace pro 5 monitorů se zvukem The House (Dům, 2002), DVD instalace pro 3 projektory se zvukem, 14 minut rozhovorů s lidmi, kteří jsou postiženi duševními poruchami The Wind (Vítr, 2002) DVD instalace pro 3 projektory se zvukem, 14 minut The Hour of Prayer (Hodina modlitby, 2005) 4 projektory, ukazuje scény ze zážitku ženy kolem smrti jejího psa Where is Where? (2008), HD instalace pro 4 projektory, 55 minut o událostech alžírské války, kdy dva mladí arabští chlapci zabili svého francouzského přítele The Annunciation (2010) Horizontal (Vaakasuora, 2011), mediální instalace: 6-kanálová projekce se zvukem, 6 min. Pohled smrku jako živého organismu. Obraz ukazuje 11 metrů vysoký smrk v horizontální poloze, jehož větve se kymácí ve větru, natočený v plném měřítku v šesti částech. Zvukovou kulisu tvoří zvuk větru, vrzání kmene a ptačí zpěv. Umělkyně chtěla toto dílo použít k reprezentaci myšlenky německého biologa Jakoba von Uexküella o paralelní a souběžné existenci časových a prostorových světů. Umělecké dílo na druhé straně také přesouvá pozornost od člověka jako středu vesmíru k velikosti přírody; lidé hrají v širším obrazu menší roli. Studies on the Ecology of Drama (2014), instalace pro 4 projektory Potentiality for Love (2018), instalace kombinující sochy s živou projekcí
Filmy The Nature of Things (Povaha věcí, 1988) pojednává o podstatě věcí v konzumní společnosti, předmětům připisuje duchovní vlastnosti Plato’s Son (Platonův syn, 1991) mimozemšťanka přichází na Zem studovat význam a funkci lidského těla The Trial (Proces, 1993) o vině a trestu, způsobech lidského jednání Me/We, Okay, Gray (1993), 35mm film a DVD pro 3 projektory se zvukem, 3 × 90 sekund zkoumá rozdíly mezi reklamními spoty a krátkými filmovými dramaty If 6 was 9 (1995), 35 mm film a DVD pro 3 projektory se zvukem, 10 minut je vyprávěním o skupince mladých dívek, o jejich cestě k dospělosti a sexualitě. Ve třech navzájem se prolínajících filmových vrstvách Eija-Liisa Ahtila vytváří obraz roztříštěné reality, odpovídající vybranému tématu: zmatkům dospívání a hledání vlastní identity a sexuality Anne, Aki and God (Anna, Aki a Bůh, 1998), pro 5 projektorů. Psychicky nemocný muž fantazíruje o ženě, která se během filmu stává skutečností. Today (Dnes, 1996), 35 mm filmová a DVD instalace pro 3 projektory se zvukem, 10 minut pojednává o vztahu mezi otcem a dcerou, kteří si povídají o smrtelném úrazu dědečka
Výstavy (výběr) První samostatná výstava Ahtily byla v helsinské galerii Kluuvin v roce 1991. V zahraničí vystavovala poprvé ve Stockholmské galerii Index v roce 1995. Od roku 1997 měla mnoho skupinových a individuálních výstav v mnoha evropských zemích, Severní Americe, Japonsku, Novém Zélandu a Mexiku. Ahtila se zúčastnila mnoha mezinárodních uměleckých výstav, jako je Manifesta (1998), Benátské bienále (1999 až 2005), documenta11 (2002), bienále umění v São Paulu (2008) a bienále v Sydney v letech 2002 a 2018.
V České republice představila umělkyni iniciativa Tranzit.cz. Na výstavě v Praze ve dnech 29.4. – 8.6. 2008 byly zastoupeny instalace Tender trap (1991) a Secret Garden (1994).
Její práce se nacházejí ve sbírkách galerie Tate v Londýně a Muzea moderního umění v New Yorku.
Ocenění a uznání Ve Finsku patří Eija-Liisa Ahtila mezi nejuznávanější umělce. V roce 2009, ve věku 49 let, získala titul akademik umění, jako nejmladší ve Finsku. V roce 2020 jí bylo uděleno státní vyznamenání důstojnice I. třídy Řádu bílé růže a v roce 2021 nejvyšší finská cena za výtvarné umění Ars Fennica. Ahtila získala několik uměleckých a filmových cen v zahraničí:
Cenu Vincent (2000), udělovanou v Nizozemsku v letech 2000–2014 evropskému umělci, jehož díla byla považována za vysoce relevantní v současném umění Artes Mundi (2006) udělovanou mezinárodní uměleckou organizací se sídlem v Cardiffu současným vizuálním umělcům s cílem podporovat práci se sociální realitou a životními zkušenostmi Medaile prince Evžena (2008) udílená švédským králem za mimořádný umělecký výkon
Odkazy
Reference
Literatura
Související články Ženy ve fotografii Seznam finských fotografek
Externí odkazy Biografie na webu Marian Goodman Gallery oficiální web Artist profile at Marian Goodman Gallery BOMB Magazine interview with Eija-Liisa Ahtila, by Cary Wolfe Eija-Liisa Ahtila’s Affective Images in The House , by Tarja Laine, Dept. of Media and Culture, Univ. of Amsterdam. Published in Spring, 2006, edition of Mediascape, UCLA's journal of cinema and media studies. Artist's page on Artfacts.Net ArtForum review of Tate Modern show
Kategorie:Finské fotografky Kategorie:Ženy 21. století podle národnosti Kategorie:Narození 6. srpna Kategorie:Narození v roce 1959 Kategorie:Ženy Kategorie:Žijící lidé