Candide je opereta (muzikál i komická opera) hudebního skladatele Leonarda Bernsteina (25. 8. 1918 – 14. 10. 1990). Původní verze operety je z roku 1956, poslední, revidovaná a obnovená verze (final reviset version) vznikla až roku 1989.
Historie vzniku Kdyby existovala nějaká cena pro „nejusilovněji přepracovávané představení v divadelní historii", byla by nepochybně udělena Candidovi.
Původní verze V původní verzi měla Candide dvě jednání. Libreto vytvořila americká spisovatelka Lillian Hellman. Vokálními texty přispěli Richard Wilbur, John Latouche a Dorothy Parker. Premiéra se uskutečnila 1. prosince 1956 v divadle Martina Becka v New York City. Opereta se ukázala jako obrovský propadák, přestože byla v roce 1957 nominována na pět cen Tony Awards. Stažena z probramu byla již po 73 reprizách. Neúspěch však nebyl způsoben Bernsteinovou hudbou, ale spíše libretem Lilliany Hellman, které v žádném případě neodpovídalo Voltairově satirické předloze.
Nová verze (chelseaská) Aby byla skladba pro jeviště zachráněna, přepracovali ji o sedmnáct let později do muzikálu. Úpravy provedli Hershy Kay, který již asistoval skladateli při orchestraci původní verze, Hugh Wheeler (zcela nové libreto) a Stephen Sondheim (přidal další písňové texty). Tato verze je však oproti originálu zkrácená (zejména ve druhé polovině) a má pouze jedno jednání. Hershy Kay převzal hudbu k této muzikálové verzi z původní operety z roku 1956.téměř beze změn. Novou verzi nastudovalo Chelsea Theater Center (11. 12. 1973, Brooklyn Academy of Music). Tato inscenace se o tři měsíce později, 10. 3. 1974, přestěhovala do mahattanského Broadway Theatre v New Yorku a měla 740 repríz. Tato verze, takzvaná „chelseaská", je nejstarší podobou Candida dostupnou pro scénické uvedení. V roce 1974 získala také cenu Tony Award za nejlepší muzikálové libreto, nejlepší kostým, nejlepší výpravu a nejlepší muzikálovou režii a také pět cen Drama Desk Awards .
Opera House Version Mohla to být konečná verze, ale Bernstein spokojen nebyl. Orchestr byl z praktických důvodů zredukován na 13 nástrojů, spousta hudebního materiálu, na němž Bernsteinovi záleželo, byla vyřazena. Skladatel však potřeboval verzi, která by zachovala Wheelerovo pojetí, ale přitom obnovila i část původní hudby. K tomu došlo o osm let později,13. října 1982 v New York City Opera (stala se známou pod názvem Opera House Version). V celovečerní podobě hry o dvou dějstvích se přičiněním Johna Mauceriho a pod Bernsteinovým přímým dohledem objevila značná část hudebního materiálu vypuštěného v roce 1973. Hugh Wheeler připsal některé nové výstupy, vzniklé úpravou Voltairova původního textu. Peter G. Davis napsal v New York Times 25. 10. 1982:
Je to pravděpodobně Bernsteinovo největší, nejduchaplnější, nejvíc propracované divadelní dílo, prokazující plně rozsah jeho nadání: jednoduché písničky, složité ansámbly, šaškovské operní melodie, coplandovské sborové finále, jehož krása bere dech, důmyslná a rytmicky rozmanitá taneční čísla a neodolatelné melodie...,
Upravená verze (skotská) V roce 1988 vytvořil Bernstein s Johnem Wellsem revidovanou verzi, jejíž děj do značné míry sleduje Voltairovu předlohu. Libreto Hugha Whealera bylo podrobeno dalším úpravám. Opět byly převzaty všechny kusy z původní verze, ale zejména koncovka byla oproti verzi z roku 1973 rozšířena a jednotlivé kusy byly oproti původní verzi změněny. Hra měla opět dvě jednání. Tato verze byla nejprve uvedena 17. 5. 1988 ve Skotské opeře v Glasgow a to pod Bernsteinovou taktovkou, Další ztvárnění, které uvedl Jonathan Miller v divadle Old Vic v Londýně 1. 12. 1988 mělo 34 repríz.
Finální verze Následovalo vlastní autorské přehodnocení Candida. Bernstein při tom vyšel z verze uvedené ve Skotské opeře, do které vrátil mimo jiné čtyřiadvacet původních taktů v „Auto-da-fé", zamíchal pořadím scén ve druhém dějství a kompletně dotáhl orchestraci. Změnil mimo jiné i závěry některých čísel. Tuto revidovanou a obnovenou verzi uvedl Bernstein koncertně 12. a 13. prosince 1989.v londýnském Barbican Center s London Symphony Orchestra and Chorus.
Literární předloha Literární předlohou byla satirická povídka Candide, aneb Optimismus (francouzsky Candide, ou L`Optimisme) francouzského osvícenského filosofa Voltaira, poprvé vydaná roku 1759. Je mimo jiné satirickou reakcí na v tehdejší době nesmírně populární optimistickou filozofii Gottfrieda Wilhelma Leibnize (1646–1716) o tom, že „žijeme v nejlepším ze všech možných světů".
Hlavní postava příběhu, naivní mladík Candide (jméno znamená „neposkvrněný, poctivý), vyrůstá na zámku svého strýce barona Thunder-ten-tronckha ve Vestfálsku, kde je vychováván filozofem a učencem Panglosem (Panglos znamená „učený pedant"), zaníceným zastáncem optimistické filozofie, že žijeme v tom nejlepším ze všech možných světů a že vše, co se děje, je nevyhnutelné. Když se však Candide zamiluje do baronovy dcery, je ze zámku vyhnán, a tím začíná jeho dlouhá cesta napříč zeměkoulí. Z německého Vestfálska putuje mnoha krajinami, zažije plavbu po moři i ztroskotání, bloudění v jihoamerickém pralese… Všude, kde se ocitne, se setkává s nejrůznějšími formami zla, způsobeného jedincem, společností i přírodou. Ale posléze také pochopí, že všechno je jinak a že svůj osud má každý plně ve svých rukou.
Libreto Libreto je založené na stejnojmenné novele Voltaira. Opereta byla poprvé uvedena v roce 1956 na libreto Lillian Hellman, ale od roku 1974 je obecně uváděna s libretem Hugha Wheelera., které je věrnější Voltairově novele. Primárním textařem byl básník Richard Wilbur. Dalšími přispěvateli do textu byli John Latouche, Dorothy Parker, Lillian Hellman, Stephen Sondheim, John Mauceri, John Wells a sám Bernstein.
Na počátku koncipovala Lillian Hellman Candide jako hru se scénickou hudbou ve stylu jejího předchozího díla The Lark. Bernstein byl tímto nápadem nadšen, ale přesvědčil ji, aby to napsala jako „komickou operetu“; tak vzniklo původní libreto. Na něm pracovalo mnoho textařů: nejprve James Agee (jehož dílo nakonec nebylo použito), poté Dorothy Parker, John Latouche a Richard Wilbur. Kromě toho text ke „I Am Easily Assimilated“(Já se snadno přizpůsobím) vytvořili Leonard a Felicia Bernstein a Hellman napsala slova k‚„Eldorado“ (Seznámení s Eldorádem). Hershy Kay řídil vše kromě předehry, kterou Bernstein udělal sám.Peyser, Joan (1987). Bernstein – A Biography. New York: Beech Tree Books. s. 248. .
Na pozdějších verzích a úpravách textů pracovali ještě další libretisté, zejména Hugh Wheeler a Stephen Sondheim.
Osoby a hlasová poloha Candide – tenor Cunegunde – soprán Pangloss – baryton nebo tenor Maximilian, kapitán – baryton Guvernér, Vanderdendur, Ragotski – tenor Stará dáma – mezzosoprán Paquette – soprán Alchymista, sultán Achmet, ničema – tenor Obchodník s kosmetikou, inkvizitor I, Charves Edward – tenor Felčar, inkvizitor II, Krupiér – bas Medvědář, inkvizitor !!!, car Ivan – bas Překupník starého železa, Herman Augustus – baryton
Děj
Místo a čas Místa konání jsou Vestfálsko, Lisabon, Paříž, Španělsko, Cartagena (Kolumbie), Montevideo, jihoamerická džungle, fiktivní země Eldorado, Konstantinopol a opuštěný ostrov v době Voltaira, tedy kolem poloviny 18. století.
První dějství Mladý Candide vyrůstá jako nelegitimní synovec barona von Thunder-Ten-Tronckh na jeho zámku ve Vestfálsku společně s baronovými dětmi, krásnou Cunegondou a velmi marnivým Maximilianem. Život na zámku Thunder-Ten-Tronckh je idylický. Maximilian, Cunegonde, Candide i služka Paquetta jsou šťastni a přesvědčeni, že jejich život je naprosto dokonalý. Není divu, jejich vychovatelem je německý učenec Dr. Pangloss, zanícený zastánce Leibnitzovy filozofie optimizmu. Svým žákům vštěpuje myšlenku, že žijí v tom nejlepším ze všech možných světů a že nic na světě nemůže být uspořádáno jinak s lépe, než tomu je. Candide je zamilovaný do Cunegondy. Zatímco ale Candide sní o životě na malém hospodářství, Cunegonde touží po přepychu a společenských radovánkách. Baron s baronkou nemají pro lásku Candida pochopení a vyženou jej ze zámku. Candide ale neztrácí optimismus – přece jej Dr. Pangloss učil, že utrpení jednotlivce vytváří štěstí celku.
Je naverbován do bulharského vojska a za pokus o dezerci je bičován. Bulhaři vyhlásí válku Abarům a za bojiště si zvolí Vestfálsko. V bitvě zahynou Dr. Pangloss, Maximilian, Paquette i Cunegonde.
Zoufalý Candide oplakává svou lásku, když potkává zázračně oživlého Dr. Panglosse, nakaženého Paquettou syfilitidou. Oba se vydávají na cestu do Lisabonu. Nezvolili si ale k návštěvě vhodnou chvíli – výbuch tamní sopky usmrtí tisíce lidí. Představitelé města označí za viníky cizince, kteří přišli do jejich města a Candide i Dr. Pangloss jsou odsouzeni inkvizitory k mučení a popravě. Zatímco Candide je opět bičován, Pangloss umírá na šibenici. Candide přemítá, co je příčinou všeho toho utrpení kolem a dochází k závěru, že to musí být všechno jeho vina.
Vydává se na cestu do Paříže. Potká Starou dámu, která je služkou Dona Isachara, jehož milenkou je Cunegonde. Don Isachar se ale musí o Cunegondu dělit s pařížským Arcibislupem. Cunegonde díky přepychu, kterým ji zahrnují, oba nápadníky neodmítá.
Tak se s ní shledá Candide,překvapen, že je živa. Vyruší je ale příchod Dona Isachara a posléze i Arcibiskupa, které oba Candide, díky svému vojenskému výcviku, přes dobrotu svého srdce probodne. Candide, Cunegonde i Stará dáma musejí prchat. Cestou se přou, kdo z nich prožil větší hrůzy, ale Candide s Cunegondou musejí uznat, že na životní příběh Staré dámy nestačí. Jak ale Stará dáma tvrdí, všemu se dá přizpůsobit. Cestou jsou okradeni a tak Stará dáma jim svým zpěvem vydělá na večeři. Candide ve strachu z pronásledování se nechá najmout do jezuitské služby v Jižní Americe a všichni se nalodí na cestu do Nového světa. Doufají, že tam konečně najdou štěstí a spravedlnost.
Druhé dějství Připlouvají do Buenos Aires, kde je vítá guvernér města. Zcela okouzlen krásou Cunegondy na ni naléhá, ale ta se podvolí pouze, pokud dojde ke svatbě. Guvernér, aby se zbavil Candida, pošle jej do jihoamerických pralesů. Cunegonde a Stará dáma zůstávají u guvernéra obklopeny bohatstvím. Candide se vrací právě v okamžiku, aby zachránil Cunegondu a Starou dámu od divokých násilníků. Do toho přichází průvod jezuitských kajícníků, jejichž představený a představená není nikdo jiný než zázrakem oživlí opat Maximilian a abatyše Pquette. Po dojemném shledání a vyjevení Candidova přání oženit se s Cunegondou, dojde mezi Maximilianem a Candidem k prudké hádce a Candide svého bratrance probodne. Opět se musí skrýt v jihoamerických pralesích.
V zahálce a přepychu paláce Cunegonde marně připomíná guvernérovi slib manželství.
Candide se po strastiplné pouti pralesem dostává do Eldoráda, kde sice konečně nachází mír, radost a blahobyt, ale touží po Cunegonde. Nemůže se ale vrátit do Buenos Aires, kde mu hrozí trest za spáchané vraždy. Potkává profesionálního pesimistu, který je pravým opakem dr. Panglosse. S ním se vydává na cestu do Benátek. Od obchodníka s otroky kupuje loď a cestou se téměř utopí. Zachrání se na voru, který náhodou pluje kolem. Seznámí se na něm s pěticí sesazených králů, kteří ztroskotání chápou jako trest za své dosavadní skutky.
Vor s trosečníky dopluje do Benátek právě v době karnevalu. Paquette je tu královnou místních prostitutek, Cunegonde a Stará dáma pracují v kasinu. Maxililian, opět zázračně oživlý, se stal místním zkorumpovaným policejním prefektem. Zoufalý a opuštěný Candide se pomalu vzdává naděje, že by kdy nalezl svou milovanou Cunegondu. Na maškarním bálu důvěřivě naslouchá osobním životním tragédiím a rozdá své poslední peníze. Je zdrcen, když dvanáctá hodina odhalí tvář Cunegondy: andělská tvář – a tak falešná duše chtivá jenom zlata!