Jubilejní Svatý rok 1925 (21. řádné univerzální jubileum), který navázal na předchozí řadu Svatých roků, vyhlásil jej papež Pius XI. 29. května 1924 bulou Infinita Dei Misericordia, v níž zdůraznil závazek církve a všech křesťanů k lepší společnosti. Dal podnět k misijní činnosti po celém světě, což mu vyneslo titul „papež misií“. Papež zakázal ve Vatikánu politické symboly, ale přesto jako první požehnal sjednocenému italskému státu.
Příprava Mezi Svatým rokem 1900 Lva XIII., jímž bylo posvěceno nové století a vztyčovány kříže na nejvyšších vrcholcích světa, a jubilejním rokem 1925, který zanechal v liturgii církevního roku trvale slavnost Ježíše Krista Krále, došlo k dosud nejstrašnější katastrofě v lidských dějinách – k první světové válce. Navenek poklidný svět počátku dvacátého století se změnil v svět nejistoty, neklidu a revolucí.Polc, s. 92.
Nový papež Pius XI., jehož starobylé tzv. Malachiášovo proroctví označilo přízviskem „Neochvějná víra“, naznačil už v den své volby, 6. února 1922, že se nechce uzavírat světu. Byl prvním papežem, který po zániku papežského státu udělil své první papežské požehnání nikoliv z balkónu uvnitř baziliky svatého Petra, nýbrž z vnějšího balkónu na náměstí. V prvé své encyklice zdůraznil, že mír, založený jen na vzájemných smlouvách, jimiž se skončila první světová válka, není skutečným mírem mezi národy: „Je svěřen pouze úředním dokumentům, v srdcích lidí však zapsán není.“
Na slavení Svatého roku myslel Pius XI. už ode dne svého zvolení. V okružním listě „Ubi arcano Dei“ z 22. prosince 1922, v němž vzpomenul mezinárodního eucharistického sjezdu, konaného tehdy v Římě, vyjevil i svůj úmysl shromáždit v Římě biskupy celého katolického světa během blížícího se Svatého roku a po padesáti pěti letech uzavřít nedokončený První vatikánský koncil – dílo provedené až o půl století později Druhým vatikánským sněmem. Nejistá doba totiž Piu XI. nedovolila uskutečnit tento smělý plán.
Svatý rok se však v roce 1925 konal. Papež k němu vydal zvláštní pokyny už v roce 1923. V jeho rámci se měla otevřít veliká misijní výstava, aby pozornost poutníků byla tak zaměřena k rozvíjejícím se misiím. Kardinálu prefektu Kongregace pro misie napsal v dopise počátkem roku 1923, „aby se ve Svatém roce 1925, kdy se, jak doufáme, že nám to Pán dopřeje, sjedou ze všech konců světa do tohoto posvátného města početní oddaní synové církve na zbožnou pouť, konala ve Vatikánském paláci misijní výstava.“ Spojení Svatého roku se zaměřením na misijní činnost církve jako na současný a živý konkrétní projev její víry a lásky zdůraznil onen velký papež misií též členům přípravného výboru pro Svatý rok dne 1. března 1924. Mezi členy výboru byl i monsignor Angelo Roncalli, pozdější papež Jan XXIII.
Biskupové celého světa byli 13. dubna 1924 vyzváni, aby podpořili všechny podněty a akce zaměřené na důstojnou oslavu Svatého roku. 29. května byla v předsíni baziliky svatopetrské slavnostně čtena bula vyhlašující Svatý rok, v níž Pius XI. zdůraznil, že spolu se zbožnými úkony poutníků je především zapotřebí pomoci Boží, „aby povzbudila duše k vyššímu stupni svatosti a mravní dokonalosti a aby podnítila křesťanskou obnovu společnosti. Neboť tak jako bezuzdná mravní nevázanost jednotlivců vyústí ve škodu všech, tak také obrácení jednotlivců k světějšímu životu jasně přivádí celou lidskou společnost k nápravě a užšímu přimknutí k Ježíši Kristu.“ Dále papež pokračuje: „Není však možno vidět, jak by se dala obnovit pouta bratrství mezi lidmi a jak by bylo možno nastolit trvalý mír, když ani občané, ani vlády samy se nedají proniknout onou láskou, jež bohužel už dlouho, zvláště následkem války, je jakoby udušena a zapomenuta.“Polc, s. 93.
V samý předvečer Svatého roku světová situace jen podtrhovala obavy Pia XI. V Palestině po skončení turecké nadvlády bylo uspořádání poměrů svěřeno nekatolické Velké Británii, která se pochopitelně nijak nezasazovala za zájmy katolíků na svatých místech, jak se po skončení války doufalo. Celý Střední východ byl v pohybu: tisíce arménských uprchlíků, kterým se podařilo uniknout krvavému pronásledování, ztěžovalo nesnadnou hospodářskou situaci zemí, jež je přijaly: Sýrie, Řecka a Bulharska. V sovětském Rusku bylo bezbožectví vyhlášeno za státní ideologii a kostely byly přeměňovány na vojenské baráky, na divadla, na výstavní síně, církevní představitelé byli vězněni a věřící pronásledováni. V Evropě samé trvalo francouzsko-německé napětí, rýnský separatismus byl krvavě potřen a v celém Německu získávaly půdu revoluční živly. V Itálii se dostal k moci fašismus. Ve Švýcarsku a v Československu se stále silněji ozývaly hlasy proti církvi. Ani jinde však nebyl klid: Anglii ničily vážné stávky, na Pyrenejském poloostrově se chystala půda pro diktaturu. K tomu se přidávala všeobecná peněžní krize v celé Evropě, jež byla předzvěstí velké hospodářské krize. Jen některé misijní země poskytovaly radostnější naděje na rozkvět křesťanství.
Proto se měli i poutníci během Svatého roku k získání odpustků modlit za mír mezi národy, za návrat nekatolíků do církve a za úpravu poměrů v Palestině. Tento poslední úmysl byl tentokrát přidán k obvyklým dvěma prvním. Ještě před zahájením Svatého roku došlo v samém Římě k nechutné polemice proti papeži a Svatému roku, když dala italská vláda v rámci příprav mj. zbořit staré domky u kolonády svatého Petra. Byl totiž mezi nimi i ten, v němž měl sídlo radikálně protikatolický kroužek Giordana Bruna. Římem byly také šířeny poplašné zprávy, že kupole Svatopetrské baziliky hrozí zřícením a že nával poutníků přispěje ke zvýšení cen. V cizině zase kolovaly zprávy, že kvůli nedostatečnému zajištění bezpečí poutníků a nedostačujícím zdravotním opatřením se Svatý rok odloží.Polc, s. 94.
Teprve tři papežské konstituce vydané v letních měsících roku 1924 a stanovící podmínky k získání jubilejních odpustků rozptýlily všechny úmyslně vyvolávané pochybnosti. Jako příprava na Svatý rok byl v den národního italského svátku znovu umístěn na věži římské radnice na Kapitolu tradiční kříž, který byl odtud kdysi stržen z nenávisti k víře, poprvé v dějinách se objevily na veřejnosti i barevné propagační plakáty Svatého roku v šesti řečech a italská vláda vydala sérii šesti příležitostných známek.
Průběh Svatého roku
Pius XI. otevřel 21. prosince rozsáhlou misijní výstavu umístěnou částečně ve vatikánských muzeích, zahradách a nádvořích. Ráno 25. prosince otevřel slavnostně i Svatou bránu u Svatého Petra. Obřad byl přizpůsoben okolnostem a papež, dosud „vatikánský vězeň“ (termín z doby papeže Pia IX.), nevyšel v slavnostním průvodu na náměstí. Zato v ostatních třech bazilikách otevřeli Svaté brány kardinálové-legáti poprvé po sto letech slavnostně podle rituálu použitého v roce 1825 papežem Lvem XII. Zatímco přístup do předsíně vatikánské baziliky byl omezen pro nedostatek místa, obrovské zástupy Římanů a poutníků se sešly do ostatních tří bazilik.
thumb|right|Jan Maria Vianney svatořečený 31. 5. 1925 Během Svatého roku jmenoval Pius XI. šest kardinálů, prohlásil za blahoslavené řadu osob, mezi nimi i Bernardettu Soubirous a skupiny mučedníků kanadských, korejských a z mučednice z Orange za Francouzské revoluce 1793–1794. Šest blahoslavených bylo prohlášení za svaté, mezi nimi i karmelitka Terezie z Lisieux, jmenovaná později patronkou misií, oblíbená světice Pia XI., dále jezuitský teolog protireformační doby Petr Kanisius, prohlášení současně i za církevního učitele, a „svatý farář Arský“, Jan Maria Vianney.
Udává se, že během Svatého roku připutovalo do Říma na 580 000 poutníků, ale mnoho přišlo soukromě. Ačkoliv německá společnost Aeroloyd nabízela k přepravě letadla, poutníci dali přednost rychlým vlakům a autobusům. Zpočátku v zimních měsících bylo poutníků málo, což zavdalo příležitost tisku k ironickým poznámkám o čekání na poutníka, který nepřijde. Na jaře a v létě však přijely skupiny z celého světa, včetně Jižní Ameriky, Afriky, Skandinávie a Austrálie. Sovětský svaz byl tehdy jediná země, jež nebyla zastoupena ani jediným poutníkem.Polc, s. 95.
Podobně jako v roce 1900 nebylo už možno poskytnout chudým poutníkům pohoštění zdarma. Zvláštní komise pro ekonomické ubytování poutníků však zajistila zaopatření asi pro 1 milion očekávaných poutníků. Pohoštění zdarma mělo být poskytnuto pouze těm kteří by podle starobylého zvyku připutovali do Říma pěšky: mimo chudých italských poutníků bylo takto pohoštěno také 40 poutníků z Německa, 11 z Rakouska, 7 z Maďarska, 6 z Holandska, 5 z Československa, 1 ze Sýrie a otec s dvěma syny z Mexika. Mnozí, kteří putovali pěšky na paměť svých dědů a otců, pohostinství ze skromnosti nepřijali a o mnohých se ani neví. I tak neušla pozornosti matka rodiny z Maroka, skupina deseti skautů z Rivoli u Turína, kteří ušli 740 kilometrů za 20 dní, a nejmladšímu bylo pouhých 10 let, a 86letý kmet maďarského původu, který připutoval až z Jeruzaléma.
Někteří poutníci v Římě zemřeli: jeden indický biskup, bratr předsedy vlády Bavorska, bavorská poutnice, švec z Abruzz, bývalý major rakouskouherské armády z Rumunska, devatenáctiletý student z Horního Slezska Jan Škalud, který zemřel se jménem Ježíš na rtech, starosta porýnského Schaufenbergu a jiní. Třináctiletý anglický skaut, jediný syn matky vdovy, při návratu se svým oddílem domů nešťastnou náhodou vypadl uprostřed noci z vlaku nedaleko Laroche ve Francii. Ač Svatý rok probíhal v usebraném a klidném ovzduší, přece občas různé události rozrušily poutníky: v noci ze 3. na 4. července se dírou v místnosti nad pokladem baziliky svatého Petra v paláci kanovníků dostali dovnitř zloději a odnesli cenných předmětů asi za 1 milion tehdejších lir. Policie je dopadla i s lupem 6. července. 12. října byl zase zavražděn na ulici jezuita Pavel Gény šíleným vojákem.
Poutníci z Československa I v Československu všichni biskupové vyzývali věřící na pouť do Říma. Zvláštní výbor měl organizovat pouti skupin. Z Plzně přijela do Říma pouť už v březnu, mariánské družiny v dubnu, v červenci a v září němečtí katolíci z litoměřické diecéze, v červenci Lurdská poutní společnost, slovenská pouť v srpnu, katolická mládež z Čech a Moravy se připojila k mezinárodní pouti mládeže v září, moravská pouť byla v Římě koncem září a vídeňských Čechů v říjnu. Skutečně impozantní byla pouť ze Slovenska: poutníků bylo na 1 200 a byly zastoupeny všechny čtyři jazyky: slovenský, rusínský, maďarský a německý. Rusíni mimoto přijeli ještě ve zvláštní skupině. I tak však bylo z celého Československa jen asi 4 000 poutníků ve skupinách, což vzhledem k ostatním zemím byl počet překvapivě malý.Polc, s. 96.
V úřední publikaci vydané v Římě po Svatém roku se jako hlavní příčiny udávají jednak hospodářská krize, jednak volby v Československu, jednak chystaný slet katolické tělovýchovné organizace a konečně i událost, jež během Svatého roku narušila i styky mezi Československem a Svatým stolcem.
V Československu se totiž konaly, ač nebylo žádné zvláštní jubileum, okázale oslavy na paměť Mistra Jana Husa 6. července pod patronátem prezidenta Masaryka a za čestného předsednictví ministerského předsedy Antonína Švehly. Svatý stolec viděl v této události během Svatého roku úmyslné provokační protikatolické gesto, urážející city katolické většiny občanů. Podal prostřednictvím nuncia Marmaggiho protest a odvolal jej do Říma. Československá vláda pak odvolala svého vyslance u Vatikánu a oficiální československý tisk zahájil očerňovací kampaň proti Vatikánu.