Jubilejní Svatý rok 1950 (22. řádné univerzální jubileum), který navázal na předchozí řadu Svatých roků, byl vyhlášen 26. května 1949 byl bulou Jubilaeum Maximum. Během jubilejních oslav papež Pius XII. vyhlásil dogma o Nanebevzetí Panny Marie a přeměnil kardinálské kolegium na jakousi univerzální reprezentaci katolického světa, přičemž drasticky snížil italskou účast a zvýšil počet kardinálů z jiných národů. V průběhu roku se poprvé skutečně projevila moderní masová náboženská turistika. De Gasperiho italská vláda usilovně pracovala na tom, aby zajistila odpovídající zázemí pro miliony poutníků, kteří dostali „poutnickou kartu“, jež byla v rámci Itálie uznávána jako stejně platná jako cestovní pas.
Pozadí Pius XII. a II. světová válka Na svátek bl. Anežky České 2. března 1939 a v den svých 63. narozenin kardinál Eugenio Pacelli, státní sekretář papeže Pia XI., byl zvolen jeho nástupcem. Bylo to konkláve nejkratší v dějinách, neboť trvalo pouhých 24 hodin. Mezi voliči byl i pražský arcibiskup kardinál Karel Kašpar. Svůj program do tří slov: „Následovat pravdu s láskou.“ Slavnostní korunovace se konala v den sv. Řehoře Velikého, 12. března 1939. Nad budoucností světa se však už stahovaly válečné mraky. Bylo to poslední pokojné shromáždění světa před II. světovou válkou. Zvláštní přídech dostala tehdy slova starobylého rituálu, pronášená v okamžiku, kdy byla před papežem na zlaté tyči pálena koudel: „Svatý Otče, tak pomíjí sláva světa.“ Takřka prorocky vyzněla i výzva, s níž mu vkládal kardinál protodiakon na hlavu těžkou papežskou korunu: „Přijmi tiaru zdobenou třemi korunami a věz, že jsi otcem knížat a králů, usměrňovatelem světa, zástupcem našeho Spasitele na zemi, jemuž je čest a sláva na věky věků.“ Celý svět ji mohl slyšet, neboť poprvé v dějinách byl korunovační obřad vysílán do všech zemí Vatikánským rozhlasem.Polc, s. 106.
Když tři dny po korunovaci přepadla vojska hitlerovského Německa Čechy a Moravu, učinila tak konec tomu, co ještě zbylo z Československé republiky. Pius XII. projevil kardinálu Kašparovi svou osobní účast stejně jako to udělal předtím Pius XI. vyslovil svůj nesouhlas s mnichovskou dohodou a své sympatie k postižené zemi. Od počátku pontifikátu se Pius XII. neustával zasazovat o záchranu míru ve světě, válce však zabránit nemohl. V roce 1939 opatření na ochranu Itálie a udělil odpustky těm, kteří vyslechli jeho požehnání. Psal okružní dopisy, v nichž zdůrazňoval jednotu lidstva v církvi a poskytoval pokyny pro biblisty.Polc, s. 107. Během II. světové války hrozil papeži Piovi XII. únos režimem Adolfa Hitlera, ale on se rozhodl zůstat v Římě, aby chránil obyvatele města.Polc, s. 108.
„Andělský pastýř“ a „ochránce města“ Během chaosu, který nastal po kapitulaci Itálie Spojencům za II. světové války, ovládla německá vojska neosvobozená území a bránila postupu spojeneckých sil. Zničené opatství Montecassino sloužilo jako jasná připomínka potenciální zkázy, k níž mohlo dojít v Římě. Protože žádná vládnoucí autorita nebyla schopna zasáhnout, obrátily se zraky všech k papeži Piovi XII., poslední zbývající morální autoritě v Římě. Pius XII. sice nedokázal vyjednat mír pro celou Itálii, ale podařilo se mu na jaře 1944 dosáhnout uznání Říma jako otevřeného města oběma stranami konfliktu. Stejně jako jeho předchůdce sv. Lev Veliký, který zabránil zničení města Attilou, zachránil Pius XII. Řím před další devastací a zajistil městu světlejší budoucnost.
Pius XII., papež římskokatolické církve, byl Římany nejen uctíván jako „andělský pastýř“, ale také oslavován jako „ochránce města“. Tento titul, pocházející ze starověkých římských městských komunit, byl udělován někomu, kdo chránil slabší členy společnosti před těmi mocnějšími. Svými činy Pius XII. překročil pouhé zajištění bezpečnosti fyzických struktur a rozšířil svou ochranu na celé křesťanské dědictví. Giovanni Leone, předseda italského parlamentu, popsal, jak Pius XII. hájil důstojnost každého jednotlivce proti všem formám totalitarismu, chránil svobodu a mírový pokrok národů před nebezpečím nacionalismu a zasazoval se o autonomii lidského ducha a posvátnou povahu duše uprostřed pronikajícího vlivu technického pokroku. Obhajoba Pia XII. daleko přesahovala hmatatelné aspekty a zahrnovala základní hodnoty a principy, které jsou základem lidské existence.
Příprava na Svatý rok Ve stejném městě Řím, který sám uchránil před zkázou, slavil Pius XII. v roce 1950 Svatý rok. Poprvé se o svém úmyslu slavit Svatý rok zmínil v den svého svátku 2. června 1948 kardinálům, kteří mu přišli blahopřát. Ač druhá II. válka porazila nacismus a fašismus, jež ji vyvolaly, přece nevyřešila jiná nebezpečí narušující pokojné lidské soužití. Velká část světa však žila v míru, a tím byly vytvořeny i příznivé podmínky k pečlivě plánovaným přípravám. Z tohoto hlediska Svatý rok 1950 předčil všechny předcházející Svaté roky. 12. července 1948 vyhlásil Pius XII. úmysly Svatého roku, totiž posvěcení modlitbou, pokáním a neochvějnou vírou v Krista a jeho církev, věc všeobecného míru ve světě a ochranu posvátných míst ve Svaté zemi, obranu církve proti obnoveným útokům jejích nepřátel a dosažení pravé víry bloudícím, nevěřícím a ateistům, i uskutečnění sociální spravedlnosti a pomoci prostým a potřebným.Polc, s. 109.
Ústřední výbor pro slavení Svatého roku byl jmenován 28. června 1948. Předsedou se stal arcibiskup, pozdější kardinál Valerio Valeri, členem mj. monsignor Giovanni Battista Montini, pozdější papež Pavel VI., a bylo v něm i pět členů římské šlechty – vesměs úředníků vatikánského státu. Výkonným orgánem Ústředního výboru bylo pět komisí: pro duchovní pomoc poutníkům, pro sjezdy, pro výstavy, pro posvátnou hudbu a pro záležitosti technické a finanční. Mimo to ve většině zemí světa se ustavily místní výbory národní, jež měly ve spojení s Ústředním výborem na místě organizovat národní pouti. Takové výbory existovaly nejen v některých východoevropských zemích, např. v Polsku a Maďarsku, ale též v Hongkongu, ve Vietnamu a jinde.
Úřední Bulletin Svatého roku, který kromě informací o programu a průběhu oslav přinášel také organizační pokyny, začal Ústřední výbor začal vydávat v lednu 1949. Hlavním motivem barevného oficiálního plakátu byl bílý obelisk stojící před bazilikou svatého Petra s nápisem: „Nechť tento Svatý rok je pro lidskou rodinu předzvěstí nového údobí v míru, blahobytu a pokroku.“ Nápis s obeliskem tvořil veliký kříž a byl vytištěn v mnoha jazycích. Pro poutníky byla připravena i takzvaná složka poutníka obsahující poutnickou legitimaci, blok s kupóny na různé slevy, malá příručka se zpěvy a modlitbami pro pouť Svatého roku, malý průvodce Římem s plánem města a kovový poutnický odznak, 415 tun obálek – asi třicet vagonů – bylo rozesláno do celého světa místním výborům. Jejich režijní cena daleko vyvážila všechny výhody, jež poutníkům poskytovaly.
Poutnická legitimace nejen opravňovala na železniční slevu na italských drahách ve výši 40 procent pro jednotlivce a až 70 procent pro skupiny, ale získávala podobné slevy i jinde, ba dokonce řada zemí uznala legitimaci jako platný cestovní dokument místo cestovního pasu na cestu do Říma, neboť v poválečných letech nebylo ještě možno získat všude pasy rychle a bez zdlouhavých formalit. Bylo připraveno celkem na dva miliony obálek pro poutníky. Také letecké společnosti poskytly skupinám poutníků až padesátiprocentní slevu, jednotlivcům desetiprocentní. Tak jako kdysi bratrstva se starala o pomoc poutníkům, v roce 1950 převzala na sebe tento úkol organizace Peregrinatio Romana ad Petri sedem – technický orgán Ústředního výboru Svatého roku – která udržovala na římských nádražích a jiných bodech, kam přijížděli poutníci, čtyřiadvacetihodinovou bezplatnou službu, podávala informace, zajišťovala noclehy atd. Během Svatého roku takto pomohla 1 229 367 poutníkům.Polc, s. 110.
Podle starobylé tradice předal Pius XII. prelátům, kterým tradičně příslušelo veřejně přečíst bulu vyhlašující Svatý rok v předsíních čtyř hlavních bazilik, a zástupcům Ústředního výboru Svatého roku v den svátku Nanebevstoupení Páně, 26. května 1949, originál buly. V krátkém projevu mj. prohlásil: „I když hříchy lidí jsou překážkou k tomu, aby bylo možno vstoupit do nastávajícího jubilejního roku za stavu konečného a všeobecného míru, zbaveného jakékoliv hrozivé nejistoty, nechť aspoň modlitby a kající skutky, jimiž věřící mohou zadostiučinit Boží spravedlnosti, aby tak doplnili utrpení Kristovo, přispějí k tomu, aby lidské pokolení dosáhlo skutečné svornosti srdcí a onoho skutečného míru, který jen Bůh může udělit.“
Krátký proslov Pia XII. byl jen ohlasem myšlenek buly, již hned nato přečetl v předsíni svatopetrské baziliky monsignor Carinci, děkan papežských protonotářů, který o řadu let později oslavil své sté narozeniny během Druhého vatikánského sněmu jako nejstarší ze sněmovních Otců. Ne bezdůvodně zdůraznil Pius XII. v bule mezi úmysly Svatého roku, že věřící mají „prosit Krista, aby věrnost jemu a církvi byla zachována všemi a aby byla uchována i práva církve proti léčkám a nástrahám a pronásledování“.
Pronásledování církve v komunistických zemích Pius XII. se v projevech dotýkal stále vzrůstajících těžkostí ve vztazích mezi církví a některými východoevropskými státy. Neboť zatímco se svobodný svět připravoval nadšeně oslavit Svatý rok, polští biskupové byli nuceni své věřící varovat pastýřskými listy před vzrůstajícím tlakem ateistické propagandy, v únoru 1949 byl odsou- zen do vězení maďarský primas kardinál Mindszenty a v Rumunsku byli uvězněni ti biskupové, kteří ještě byli na svobodě.Polc, s. 111.
V Československu byla situace neméně vážná. 29. dubna 1948 žádali všichni biskupové prezidenta Gottwalda po ujištění, že i nadále chtějí plnit své povinnosti vůči Bohu a státu, aby byla zastavena pomlouvačná kampaň proti církvi a Svatému Otci v rozhlase a tisku, aby byl svobodně vydáván katolický tisk, aby bylo možno se svobodně shromažďovat k náboženským úkonům a aby stát učinil majetkové urovnání s církví, neboť toto vše porušuje náboženskou svobodu. Biskupové se bránili znovu a znovu proti dalším administrativním zásahům ze strany státu jak memorandy příslušným vládním činitelům, tak pastýřskými listy, aby informovali a varovali katolické věřící. Tak už 28. května museli prohlásit, že některé kdysi katolicky orientované listy nejsou už noviny katolické, a když měla být založena státními orgány takzvaná Katolická akce bez biskupů, varovali v červnu i před ní. 20. června 1949 vydalo i Svaté oficium v Římě dekret, který opakoval jen to, co arcibiskup Beran konstatoval ve svém oběžníku čteném 19. června, že příslušníci této Katolické akce jsou podle platných církevních zákonů vyloučeni z církve. Dekret Svatého oficia zdůvodnil své upozornění těmito slovy: „V těchto dnech založili odpůrci katolické církve v Československu podvodně falešnou Katolickou akci, jejímž prostřednictvím se snaží přimět katolíky oné republiky ke vzpouře proti katolické církvi a k odepření poslušnosti oprávněným pastýřům církve. Tato akce je tím ničemnější, nakolik se její organizátoři neostýchají donutit mnohé násilím nebo podvodem se do ní zapsat. Dosáhli dokonce takové troufalosti, že vložili na seznam členů a zveřejnili jména mnoha kněží a laiků, kteří se k ní nikdy nepřidali, ale naopak s ní vyjádřili svůj nesouhlas.“