náhled|vpravo|300px|Svatojakubská cesta (el Camino de Santiago) je pouť ke katedrále v Santiagu de Compostela, kde jsou podle legendy uloženy ostatky apoštola sv. Jakuba Velikého. Trasa byla v říjnu 1987 Radou Evropy vyhlášena první evropskou kulturní cestou. V roce 1993 byla také zařazena mezi památky světového dědictví UNESCO. Křesťanství má silnou tradici poutí, a to jak na místa související s novozákonním vyprávěním (zejména do Svaté země), tak na místa spojená s pozdějšími světci nebo zázraky.
Historie Latinský výraz pro poutníka, peregrinus, byl vytvořen ze dvou slov: per – přes a ager – pole. Čeština užívala také v minulosti podobného výrazu „přespolní“ pro člověka, jehož domov a působiště byly jinde, než tam, kde se octl, tedy toho, kdo byl mimo své trvalé bydliště. Vyjádřeno současnými pojmy, je možno takto hovořit i o lidech, jejichž zaměstnání je často přivádí do cizích zemí a měst, anebo také o turistech . V Písmu svatém se vyskytují výrazy odpovídající v řečtině tomuto pojmu. sv. Pavel je různě užívá pro toho, kdo se octl mimo svou vlast, pro cizince, hosta, nebo i toho, kdo je z jakéhokoliv důvodu mimo svůj domov. Když se tento pojem přenese na náboženskou rovinu, jak to činí sv. Pavel i sv. Petr ve svých listech, naznačuje se tím trvalé postavení křesťana, který je „poutníkem“ na této zemi. Nemá na ní trvalý pobyt, neboť ona není konečným a vrcholným místem jeho bytí, neboť je jeho pouhou cestou k jeho konečné a věčné vlasti, do domu jeho nebeského Otce. Od prvních století křesťanství se však význam výrazu peregrinus zúžil, nabyl zvláštního smyslu, soustřeďujícího se na tento svět, když začal označovat osobu nebo skupinu osob, která se vydala na cestu ze svého domova na nějaké posvátné místo, aby tam vykonala nějaký zbožný náboženský úkon, splnila nějaký slib, anebo také jako kající čin.
V tomto smyslu poutníky a pouť nevynalezlo křesťanství. Putovat na místa považovaná za posvátná, to byl úkon společný všem starověkým náboženstvím, a tak předchází vznik křesťanství. To tento zvyk putovat na posvátná místa převzalo od židovské tradice. Novozákonní knihy hovoří o pouti do jeruzalémského chrámu, konané nejen sv. Josefem a Marií, ale i samým Kristem a po jeho smrti i jeho apoštoly a učedníky.
Křesťanské poutě se nejprve konaly na místa spojená s narozením, životem, ukřižováním a vzkříšením Ježíše. Kromě raného příkladu Origena ze 3. století pocházejí dochované popisy křesťanských poutí do Svaté země ze 4. století, kdy poutě podporovali církevní otcové včetně sv. Jeronýma a zavedla je sv. Helena, matka Konstantina Velikého.
Papež Benedikt XVI. shrnul smysl křesťanské pouti takto: Vydat se na pouť neznamená jen navštívit nějaké místo a obdivovat jeho přírodní, umělecké nebo historické poklady. Vydat se na pouť skutečně znamená vyjít ze sebe, abychom se setkali s Bohem tam, kde se zjevil, kde jeho milost zazářila zvláštním leskem a přinesla bohaté plody obrácení a svatosti mezi těmi, kdo věří. Křesťané putují především do Svaté země, na místa spojená s Pánovým umučením, smrtí a zmrtvýchvstáním. Putují do Říma, města mučednické smrti Petra a Pavla, a také do Compostely, která je spojena s památkou svatého Jakuba a která odedávna přijímá poutníky z celého světa, kteří touží posílit svého ducha apoštolovým svědectvím víry a lásky.
Pouti do Svaté země náhled|vlevo|Zbytky schodiště na břehu Tiberiadského jezera popsané Egerií Raní křesťané, aspoň v prvních staletích, s oblibou putovali ze zbožnosti a z pokání na posvátná místa ve Svaté zemi, posvěcená přítomností Kristovou, a k hrobům křesťanských mučedníků. Po pátém století se toto putování řídilo různými předpisy koncilů, jež zdůrazňovaly především pouť jako úkon pokání za hříchy a prostředek k duchovnímu očištění duše. Ve Svaté zemi se i v současnosti vyskytují stopy po těchto raných poutnících z 2. století. Ti vyškrabali jako mnozí později své modlitby na kameny v Nazaretě, kam tradice klade místo Zvěstování Panny Marie.Polc, s. 7.
Itinerarium Egeriae Významným a slavným svědectvím o množství poutníků na posvátná místa v Palestině po roce 313, kdy křesťané získali svobodu vyznání své víry, je také cestovní deník řeholnice Egerie (Itinerarium Egeriae). Její vlastí bylo pravděpodobně Španělsko, patrně pocházela ze zámožné rodiny a snad to byla abatyše nějakého kláštera. Její pouť trvala tři roky a uskutečnila se někdy mezi lety 363 a 380. Zážitky ze své cesty podrobně vypsala svým spoluřeholnicím. Její sdělení jsou proto často jediným, a proto velmi cenným pramenem k poznání tehdejší liturgie na Východě a vůbec situace svatých míst v její době.
Přibližně v téže době založil u Betléma mužský a tři ženské kláštery sv. Jeroným, který také dal nedaleko cesty vystavět útulek pro poutníky. Vyzýval také zbožné Římanky, aby si vykonaly pouť do Palestiny k místům, kde žil Kristus. Obvykle, když skupina poutníků přišla na nějaké památné místo, nejprve se pomodlili, pak se přečetl úryvek Písma svatého, týkající se onoho místa, recitoval se vhodný žalm a návštěva se ukončila další modlitbou.
Pouti k hrobům mučedníků Víra ve společenství svatých se zřetelně projevuje u raných křesťanů prvních staletí zvláště jasně na nápisech v římských katakombách. Pevně přesvědčeni, že ti, kdo dosáhli spásy, se mohou za ně u Boha přimlouvat, stávají se přímluvci za jejich spásu. Jsou to nejen apoštolové a mučedníci, ale také zemřelí členové vlastní rodiny. Především však se obraceli k mučedníkům, kteří prolili krev pro Krista u jejich hrobů, jak to dokazují jejich prosebné nápisy, vyškrabané na okolních stěnách. Zvláště mezi nimi vynikají v Římě ty, které byly nalezeny u hrobu obou apoštolů. Svědčí tedy o tom, že tyto hroby byly křesťany vyhledávány. Z nápisů není možno určit, zdali vznikly náhodně, nebo zdali se tyto návštěvy konaly v jisté dny. Starořímská pohanská tradice úcty k mrtvým totiž mohla ovlivnit i vývoj křesťanské úcty k mučedníkům, zvláště její vnější liturgický projev.
náhled|Poslední modlitba křesťanských mučedníků, Jean-Léon Gérôme (1883)|alt=|320x320pixelů Bylo totiž zvykem v pohanském Římě, že se devátého dne, někdy už třetí den po smrti shromáždili rodinní příslušníci u hrobu zesnulého, aby tak ukázali svůj smutek a současně tam vykonali obvyklou pohřební hostinu. Tento obřad se opakoval ve výroční den nikoliv smrti, nýbrž narozenin zesnulého, zúčastnili se ho také jeho přátelé, dědicové a ti, kdo na něm záviseli, např. otroci, a ti, jimž udělil svobodu. Zemřelá osoba byla přítomna tak, že jí bylo vyhrazeno prázdné křeslo a byla podávána jídla, která jí byla zvlášť milá. Během hostiny přítomní vzpomínali zemřelého a na jeho počest se konaly úlitby vína. Chudší rodiny si počínaly skromněji, podle svých možností. Mimoto byli všichni zesnulí připomínáni ještě jednou, a to najednou v měsíci únoru, považovaném za měsíc mrtvých, ve dnech mezi 13. a 22. únorem, kdy se sešla celá rodina k hostině na počest všech rodinných zemřelých. Zdá se, že křesťané se nevzdali těchto už vžitých zvyklostí svého pohanského prostředí, ale upravili je tak, aby odpovídaly jejich víře ve věčný život. Hostiny v třetí, devátý a výroční den nebyly zakázány, ale vlivem sv. Augustina a Ambrože ve 4. století byl doporučován ke vzpomínce sedmý den na připomínku sedmého dne stvoření a dne Kristova zmrtvýchvstání, a od druhého století se slaví u hrobu eucharistická oběť. Zůstává sice rodinné občerstvení, ale klade se důraz na pohoštění chudých. Ve 4. století, kdy po roce 313 vstupuje do církve křtem množství pohanů, dosud přežívaly mezi nimi na mnohých místech různé pohanské zvyklosti.Polc, s. 8.
To, co rodina konala pro své zemřelé, křesťanská obec spolu s biskupem činila pro své mrtvé, především pro mučedníky. Ve výročí jejich smrti, což pro křesťany byl jejich den narozenin k věčnému životu, biskup za přítomnosti křesťanského společenství slavil na hrobě mučedníka eucharistii. Během ní výjimečně nahradilo čtení z Písma svatého tzv. passio – zpráva o umučení světce. Tak se uchovávala památka mučedníka, jež měla sloužit věřícím za příklad. Také byly hroby mučedníků ozdobeny zvláštním způsobem a jejich náhrobky se nazývaly memoria – památka. Nicméně velice dlouho trvalo biskupům a kléru, než se podařilo potlačit tyto hostiny spojené s jídlem a pitím u hrobů mučedníků, neboť lid, zvláště ti, kdo se nedávno obrátili na křesťanství, nebyli ochotni vzdát se tohoto vžitého zvyku. Z toho pochopitelně vznikaly různé nepřístojnosti na posvátných místech.
Křesťanství v pokonstantinovské svobodě náhled|vlevo|160px|Nejstarší vyobrazení sv. Augustina (Řím, bazilika sv. Jana v Lateránu, 6. stol.) Od čtvrtého století, když se díky Konstantinovi Velikému stalo náboženstvím Římské říše, se hroby mučedníků, na nichž vznikaly kostely a memorie, stávaly cílem křesťanů, kteří tam přicházeli zdaleka, a to nejen na Západě, ale také na Východě. Podle svědectví tehdejších biskupů kostel nad hrobem byl osvětlen ve dne v noci, davy lidí jím neustále proudily, někteří přespávali venku okolo kostela, jiní v xenodochiích, útulcích pro cizince, všude se množily memorie a oltáře nad hroby. Aby se zabránilo tomuto zlozvyku, musel v severní Africe zakročit koncil v Kartágu roku 401, který nařídil biskupům rozbořit memorie mučedníků a oltáře, kde není možno doložit, že by tam byl hrob mučedníka nebo jeho ostatky. Tam, kde to nebylo možno, měli napomenout věřící, aby se na takových místech neshromažďovali.Polc, s. 9.
Žádná memoria neměla být považována za pravou, nenalezly-li se v tom místě autentické ostatky mučedníka, nebo neexistovala-li hodnověrná zpráva o mučednictví a o místě hrobu. Nemělo se věřit snům nebo zázračným zjevením. Možno říci, že na mnoha místech úmrtní den světce znamenal nával věřících do jeho baziliky, která byla slavnostně vyzdobena, osvětlena v noci, a liturgické obřady doprovázela téměř vždy lidová veselice, která tuto událost učinila ještě přitažlivější. V Římě se v jediný den 29. června slavily svátky svatého Petra a Pavla na třech místech: v bazilikách, kde jsou jejich hroby, a v katakombách sv. Šebestiána, kam byly podle tradice během pronásledování přeneseny dočasně jejich ostatky.
Různé přehmaty a nepřístojnosti, jež provázely požívání pokrmů a nápojů v kostelích a na hřbitovech u hrobů mučedníků, nutily biskupy k zákrokům a zákazům. V Miláně vyšel od sv. Ambrože zákaz přinášet s sebou jídlo na ona místa, v Africe v roce 393 během koncilu v Hippo dosáhl sv. Augustin souhlasu biskupů k vydání podobného zákazu.
Pouť v době barbarských vpádů Vlivem rozpadu západořímské říše a vpádů barbarů se značně ztížily podmínky pro konání poutí i na blízká místa. Kvůli bezpečnosti poutníků, kteří se ubírali na vzdálená místa, vznikaly psané tzv. itineráře a průvodce, kde se popisují místa, kterými je třeba projít, spolu s místními svatyněmi. Pro poutníky do Říma vznikly popisy města a jeho památek spolu s pokyny, kudy se k nim ubírat. Početné jsou také itineráře, tj. příručky popisující cestu do Svaté země z Francie, z Itálie a jiných zemí. Pro Svatou zemi byl vypracován seznam kostelů, klášterů a kněží působících na oněch místech.Polc, s. 10.
náhled|vpravo|210px|Kamenný keltský kříž irského kláštera Clonmacnoise