Claude Habibová (* 1956 Paříž) je vysokoškolská profesorka, specializující se na francouzskou literaturu 18. století, spisovatelka, která píše zejména o vztazích mezi ženami a muži.
Život Claude Habibová vyrůstala v buržoazním pařížském prostředí. Její rodiče spolu nevycházeli a její matka trpěla depresemi. Výsledkem bylo, že ona a její bratr byli vychováváni převážně najatými vychovatelkami. Navštěvovala Lycée Fénelon v Latinské čtvrti v Paříži. Byla studentkou École Normale Supérieure ve Fontenay-aux-Roses (1975–1980), zabývala se moderní literaturou a stala se doktorkou literárních věd (1987).
Kariéra Je emeritní profesorkou na univerzitě Paříž III na katedře Francouzské a latinské literatury a lingvistiky a přednáší na univerzitě v Lille III. Její výzkum se zaměřuje především na francouzskou literaturu 18. století. Je členkou redakční rady časopisu Esprit a členkou komise sborníku „Literatura a politika“ v edici Belin. Často je zvána do pořadu Répliques u Alaina Finkielkrauta na France Culture.
Diferenciální feminismus Poté, co se u Rousseaua začala zajímat o otázku rozdílu mezi pohlavími, se většina jejích děl zabývá vztahy mezi ženou a mužem. Říká o sobě, že je "hluboce rovnostářská feministka". Její první esej vydaná v roce 1992, La Pudeur: la réserve et la trouble má za téma ženskou zdrženlivost.
Její eseje le Consentement amoureux v roce 1998, měly po svém vydání určitou odezvu v médiích. Byly předmětem diskuse v době Strauss-Kahnovy aféry, zejména kvůli americké spisovatelce Joan Wallach Scott, která označila tradiční francouzskou galantnost za zdroj sexuálního násilí. Scottová se dále domnívá, že diferenciální feminismus podkopává rovnost pohlaví. Pokud jde o Didiera Eribona, kritizuje Habibovou za to, že napsala antifeministické a homofobní spisy.. S Philippem Raynaudem, Irène Théryovou a Monou Ozoufovou napsala Habibová článek na obranu „francouzského feminismu“..
Byla přirovnávána k pravicovému novináři a spisovateli Éricu Zemmourovi pro reakční postoje k genderovým otázkám.
V Le Goût de la vie commune, vydaném v roce 2014, chválí partnerství a mateřství „které zůstává domovem ženské identity“, čímž oponuje Élisabeth Badinterové.
Po aféře Weinstein a zákonu o pouličním obtěžování ve Francii přijatém v srpnu 2018 chtěla Claude Habibová zdůraznit, že galantní muž "úslužný, okouzlující a vždy příjemný" je anti-Weinsteinem. V roce 2021 vydala esej s názvem La question trans. Analýzy a úvahy, které tam rozvíjí, jsou některými lidmi považovány za argumenty, které nahrávají transfobii.
Tolerance: republikánský univerzalismus V lednu 2019 vydala esej Comment peut-on être tolérant? ve kterém sleduje historii pojmu tolerance od osvícenství tím, že předkládá názory Montesquieua, Pierra Baylea, Johna Lockea a Voltaira. Znovu potvrzuje platnost ambicí republikánského univerzalismu, v němž je tolerance snahou každého budovat společné dobro.
Dílo
La Pudeur: la réserve et le trouble, Autrement, 1992, 207 s. Préfère l'impair, Viviane Hamy, srpen 1996, 314 s. Le Consentement amoureux, Hachette Littérature, 7. října 1998, 296 s. Pensées sur la prostitution, Belin, 20. dubna 2000, 96 s. Galanterie française, Gallimard, 19. října 2006, 448 s. Rousseau aux Charmettes, Éditions de Fallois, 2. května 2012, 77 s. Le Goût de la vie commune, Flammarion, 5. března 2014, 172 s. Deux ou trois nouvelles du diable, Éditions de Fallois, 11. května mai 2016, 185 s. Comment peut-on être tolèrant? , Desclée de Brouwer, 16. ledna 2019, 288 s. La Question trans, Paris, Gallimard, coil. " la débat" září 2021
Kolektivní práce Claude Habib a Philippe Raynaud , Malaise dans la civilité, Tempus Perrin, 30. srpna 2012, 202 s.
Český překlad
Odkazy Reference
Externí odkazy
Kategorie:Francouzští profesoři Kategorie:Francouzští esejisté Kategorie:Francouzské feministky Kategorie:Narození v roce 1956 Kategorie:Narození v Paříži Kategorie:Žijící lidé Kategorie:Ženy