Jan Čáp (18. srpna 1925, Praha – 15. září 2001, Praha) byl český psycholog v oblasti pedagogické psychologie a vysokoškolský pedagog.
Studium Po odmaturování na pražském klasickém gymnáziu se Jan Čáp rozhodl pro studium (1945-1949) psychologie s průvodním oborem pedagogikou na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde také po svém absolutoriu začal vyučovat. V roce 1962 se stal docentem v oblasti pedagogické psychologie a v roce 1992 byl jmenován univerzitním profesorem.
Profesní dráha Jan Čáp se na počátku své kariéry začal zabývat otázkami spadajícími do oblastí pedagogické psychologie a psychologie práce jako je pracovní výcvik, nácvik činností nebo psychomotorické učení. Dále se zabýval profesiografií různých povolání (např. povolání ošetřovatelské s vyústěním do otázek výchovy a výcviku). Ke konci šedesátých let se věnoval proměnám osobnosti, které čelí náročným životním situacím. Kolem roku 1977 se zabýval mnohostranným rozvojem osobnosti, který dával do opozice k jednostrannému rozvoji osobnosti. Tato problematika jím zkoumána, odhalila důležitost výchovného a vzdělávacího úsilí v adolescenci a rané dospělosti. Na základě toho rozpracovával interaktivní přístup ke způsobu výchovy, rozvíjel a velice podrobně zkoumal model způsobu výchovy v rodině. Mapoval emoční vztahy v rodině, řízení dítěte a důsledky z toho plynoucí.
Pedagogická psychologie náhled|prof. Jan Čáp (60. léta) Těžiště jeho práce především tkvělo v pedagogické psychologii, kde se nejvíce věnoval tématům jako je aktivita a aktivnost člověka, trávení volného času, výchova v rodině, způsoby a styly výchovy. Jako jeden z mála u nás důkladně analyzoval kategorii aktivity osobnosti. Dále uvažoval o specifických osobnostních vlastnostech: aktivnost-pasivnost, v nichž rozlišoval aspekty temperamentové, motivační, operační a kognitivní a zajímal se o jejich vnější projevy, možnosti diagnostiky a ovlivňování výchovou.
V problematice trávení volného času se především zaměřil na přání osob trávit čas určitými činnostmi a reálným trávením volného času. Studoval aktivní a receptivní způsoby trávení volného času mládeže. Konstatoval, že významným determinantem je zde rodina.
Významně přispěl k rozvoji psychologie pro učitele. Jeho učebnice Psychologie pro učitele nebo Psychologie výchovy a vyučování se staly základním studijním textem přibližující psychologický pohled na žáka, jeho vývoj a podmínky pro rozvoj a formování jeho osobnosti. Podílel se na tvorbě učebních plánů pro různé formy studia psychologie a učitele psychologie.
Pedagogická činnost Své pedagogické působení věnoval pouze Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a jejímu psychologickému pracovišti. Svým vědeckým a pedagogickým působením přispěl k rozvoji studia psychologie na této instituci.
Publikace Pedagogická psychologie. Praha, SPN 1963 Psychologie. Učebnice pro výchovné pracovníky odborných učilišť a učňovských škol. Praha, SPN 1963 Psychologie pracovního výcviku. Praha, SPN 1964 Utváření osobnosti v náročných životních situacích. Praha, SPN 1968, spoluautor Vybrané kapitoly z pedagogické psychologie. Praha, SPN 1971 Výchova aktivity mládeže ve volném čase. Praha, Univerzita Karlova 1976, spoluautor Psychologie pro učitele. Praha, SPN 1980, 1983, 1987 Psychologie mnohostranného vývoje člověka. Praha, SPN 1990 Psychologie výchovy a vyučování. Praha, Karolinum 1993, 1996 Rozvíjení osobnosti a způsob výchovy v rodině. Praha, ISV 1996 Psychologie pro učitele. Praha, Portál 2001, 2007, spoluautor
Odkazy
Reference
Externí odkazy
Kategorie:Čeští psychologové Kategorie:Narození 18. srpna Kategorie:Narození v roce 1925 Kategorie:Narození v Praze Kategorie:Úmrtí 15. září Kategorie:Úmrtí v roce 2001 Kategorie:Úmrtí v Praze Kategorie:Muži