Republika srbská (RS; cyrilicí: Република Српска, lit. 'Srbská republika',) byl samozvaný stát v jihovýchodní Evropě pod kontrolou armády Republiky srbské během bosenské války. Prohlašovala, že je suverénním státem, ačkoli tento nárok byl bosenskou vládou (jejíž území bylo uznáno jako nominální součást) v Ženevské dohodě, OSN a SR Jugoslávií uznán pouze částečně. Prvních šest měsíců své existence byla známá jako Srbská republika Bosna a Hercegovina (srbsky: Српска Република Босна и Херцеговина / Srbská Republika Bosna i Hercegovina).
Po roce 1995 byla Republika srbská uznána jako jeden ze dvou politických subjektů tvořících Bosnu a Hercegovinu. Hranice RS po roce 1995 jsou s několika vyjednanými úpravami založeny na frontových liniích a situaci na zemi v době Daytonské dohody. Entita jako taková je především výsledkem bosenské války bez jakéhokoli přímého historického precedentu. Její území zahrnuje řadu četných historických geografických regionů Bosny a Hercegoviny, ale (vzhledem k výše uvedené povaze hraniční linie mezi entitami) jich v úplnosti obsahuje jen velmi málo. Podobně na území Republiky srbské v minulosti existovaly různé politické jednotky, ale jen velmi málo jich existovalo pouze v rámci regionu.
Historie
Vznik
Zástupci hlavních politických a národních organizací a institucí srbského národa v Bosně a Hercegovině se 13. října 1990 setkali v Banja Luce a vytvořili „Srbskou národní radu Bosny a Hercegoviny“ jako koordinační a reprezentativní politický orgán. Vládní koalice Bosny a Hercegoviny se rozpadla poté, co parlament Socialistické republiky Bosny a Hercegoviny v Sarajevu 15. října 1991 přijal „memorandum o svrchovanosti“, proti němuž vystoupili bosenskosrbští poslanci. Po odchodu srbských poslanců bylo memorandum přijato. Prohlásilo republiku za svrchovaný a nezávislý stát a odmítlo „jakákoli ústavní řešení pro budoucí jugoslávskou komunitu, která by nezahrnovala jak Chorvatsko, tak Srbsko“. V reakci na to vytvořila 24. října 1991 Srbská demokratická strana (SDS) Shromáždění srbského lidu v Bosně a Hercegovině jako reprezentativní orgán Srbů v Bosně a Hercegovině a prohlásila, že srbský národ si přeje zůstat v Jugoslávii. Bosenskosrbská strana tvrdila, že to byl nezbytný krok, jelikož ústava Bosny a Hercegoviny tehdy stanovovala, že žádné zásadní změny nelze provést bez jednomyslného souhlasu všech tří stran. Strana demokratické akce (SDA), vedená Alijou Izetbegovićem, byla rozhodnuta usilovat o nezávislost a měla podporu Evropy a USA. SDS dala jasně najevo, že pokud bude nezávislost vyhlášena, Srbové se odtrhnou, protože je to jejich právo na sebeurčení.
Na podzim roku 1991 SDS zorganizovala vytvoření „srbských autonomních oblastí“ (SAO) v Bosně, kde Srbové tvořili většinu, sestávajících z SAO Východní a Staré Hercegoviny, SAO Bosenské Krajiny, SAO Romanije a SAO Severovýchodní Bosny. Tyto oblasti zahrnovaly téměř třetinu obcí Bosny a asi 45 % jejího srbského obyvatelstva. Podobné kroky podnikli i bosenští Chorvati. Bosenskosrbské referendum, v němž se občanů ptali, zda chtějí zůstat v Jugoslávii, se konalo 9. a 10. listopadu 1991 a dopadlo ve prospěch setrvání v Jugoslávii. Parlamentní vláda Bosny a Hercegoviny (s jasnou bosňácko-chorvatskou většinou) prohlásila tento plebiscit za nelegální, ale bosenskosrbské shromáždění jeho výsledky uznalo. 21. listopadu 1991 Shromáždění prohlásilo, že všechny obce, místní společenství a osídlená místa, v nichž více než 50 % lidí srbské národnosti hlasovalo pro setrvání ve společném jugoslávském státě, budou územím federálního jugoslávského státu.
9. ledna 1992 přijalo bosensko-srbské shromáždění deklaraci o vyhlášení Republiky srbského lidu Bosny a Hercegoviny. 28. února 1992 byla přijata ústava Srbské republiky Bosny a Hercegoviny (srbsky: Srpska Republika Bosna i Hercegovina / Српска Република Босна и Херцеговина), která prohlásila, že státní území zahrnuje srbské autonomní oblasti, obce a další srbské etnické entity v Bosně a Hercegovině (včetně oblastí popsaných jako „místa, kde Srbové zůstali v menšině v důsledku genocidy spáchané na nich během druhé světové války“) a že má být součástí federálního jugoslávského státu.
Ve dnech 29. února až 2. března 1992 proběhlo v Bosně a Hercegovině referendum o nezávislosti, které bylo bojkotováno bosenskými Srby a v němž 99,7 % hlasovalo pro nezávislost. 6. dubna 1992 Evropská unie formálně uznala nezávislost Bosny a Hercegoviny. Srbská republika Bosny a Hercegoviny vyhlásila svou nezávislost 7. dubna 1992. 12. srpna 1992 byl z názvu vypuštěn odkaz na Bosnu a Hercegovinu a stala se jednoduše Republikou srbskou.
Během rozpadu Jugoslávie prohlásil prezident Republiky srbské Radovan Karadžić, že nechce, aby Republika srbská byla ve federaci po boku Srbska v rámci Jugoslávie, ale aby byla přímo začleněna do Srbska.Daily report: East Europe, Issues 191–210. Front Cover United States. Foreign Broadcast Information Service. Pp. 38. (A recorded conversation between Branko Kostic and Srpska's President Radovan Karadzic, Kostic asks whether Karadzic wants Srpska to be an autonomous federal unit in federation with Serbia, Karadzic responds by saying that he wants complete unification of Srpska with Serbia as a unitary state similar to France.)
Válka v Bosně
12. května 1992 na zasedání bosenskosrbského shromáždění Radovan Karadžić oznámil šest „strategických cílů“ srbského národa v Bosně a Hercegovině:
Vytvořit státní hranice oddělující srbský národ od ostatních dvou etnických společenství. Zřídit koridor mezi Semberií a Krajinou. Zřídit koridor v údolí řeky Driny, tedy odstranit Drinu jako hranici oddělující srbské státy. Vytvořit hranici na řekách Una a Neretva. Rozdělit město Sarajevo na srbskou a bosňáckou část a zřídit účinné státní orgány v obou částech. Zajistit přístup pro Republiku srbskou k moři.
Na stejném zasedání bosenskosrbské shromáždění odhlasovalo vytvoření Armády Republiky srbské (VRS; Vojska Republike Srpske) a jmenovalo Ratka Mladiće, velitele Druhého vojenského okruhu jugoslávské federální armády, velitelem hlavního štábu VRS. Koncem května 1992, po stažení jugoslávských sil z Bosny a Hercegoviny, byl Druhý vojenský okruh fakticky transformován na Hlavní štáb VRS. Nová armáda se okamžitě pustila do naplňování šesti „strategických cílů“ srbského národa v Bosně a Hercegovině vojenskými prostředky (jejichž cíle byly znovu potvrzeny operační směrnicí vydanou generálem Mladićem dne 19. listopadu 1992).
VRS rozšířila a bránila hranice Republiky srbské během války v Bosně. Do roku 1993 Republika srbská kontrolovala přibližně 70 % území Bosny a Hercegoviny, přičemž konečná dohoda (Daytonská dohoda) v roce 1995 přiznala Republice srbské kontrolu nad 49 % území.
V letech 1993 a 1994 se orgány Republiky srbské pokusily vytvořit Sjednocenou srbskou republiku.
Válečné zločiny Od začátku války byla Vojska Republiky srbské (VRS) a politické vedení Republiky srbské obviňováni z válečných zločinů, zločinů proti lidskosti, genocidy, etnických čistek nesrbského obyvatelstva, zakládání a provozování detenčních táborů (různě označovaných také jako koncentrační tábory a zajatecké tábory) a ničení kulturního a historického dědictví Bosny a Hercegoviny. Nejzávažnějšími z těchto zločinů byla genocida ve Srebrenici v roce 1995, kde bylo systematicky popraveno téměř 8 000 bosňáckých mužů a chlapců VRS, a dlouhé vojenské obléhání Sarajeva, které si vyžádalo skoro 12 000 civilních obětí.
Vysoce utajovaná zpráva CIA, která unikla do tisku, tvrdila, že bosenské srbské síly byly první, kdo spáchal zvěrstva, nesly odpovědnost za 90 procent válečných zločinů a byly jedinou stranou, která systematicky usilovala o „eliminaci všech stop jiných etnických skupin ze svého území“. Etnické čistky dramaticky změnily demografický obraz Republiky srbské a Bosny a Hercegoviny.
Mnozí představitelé Republiky srbské byli rovněž obžalováni za zřizování a provoz detenčních táborů, zejména Omarska, Manjača, Keraterm, Uzamnica a Trnopolje, kde byly drženy tisíce vězňů. Duško Tadić, bývalý vůdce SDS v Kozarci a někdejší člen polovojenských jednotek podporujících útok na okres Prijedor, byl Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY) uznán vinným ze zločinů proti lidskosti, závažného porušení Ženevských úmluv a porušení válečných zvyklostí v táborech Omarska, Trnopolje a Keraterm. V oblasti Omarska bylo potvrzeno přibližně 500 úmrtí spojených s těmito detenčními zařízeními.
Podle zjištění Státní komise pro dokumentaci válečných zločinů na území Bosny a Hercegoviny bylo 68,67 % neboli 789 mešit buď zničeno, nebo poškozeno během války v Bosně armádou VRS a dalšími neidentifikovanými osobami z Republiky srbské. Většina zničených mešit byla klasifikována jako bosenskohercegovinské národní památky; některé, převážně z 15.–17. století, byly vedeny v seznamu světového dědictví UNESCO. Mnoho katolických kostelů na stejném území bylo také zničeno nebo poškozeno, zejména v roce 1995.
Vedle sakrálních památek bylo silně poškozeno nebo zničeno i mnoho světských památek silami VRS, například Národní knihovna v Sarajevu. Ta byla zapálena palbou z pozic VRS kolem Sarajeva během obléhání v roce 1992.
Ačkoli osoby odpovědné za ničení národního dědictví nebyly dosud nalezeny či obžalovány, mezinárodní lidskoprávní agentury opakovaně uváděly, že „bosenskosrbské úřady vydávaly rozkazy nebo organizovaly či tolerovaly snahy o zničení bosňáckých a chorvatských kulturních a náboženských institucí“. V jiných případech, jako v případu mešity Ferhadija (Islámské společenství v Bosně a Hercegovině v. Republika srbská), bylo zjištěno, že „úřady v Banja Luce se aktivně podílely na diskriminaci muslimů na základě jejich náboženského a etnického původu, nebo ji alespoň pasivně tolerovaly“ a že „[...] srbská vláda [Republika srbská] nesplnila svou povinnost podle Dohody o lidských právech respektovat a zajišťovat právo na svobodu náboženství bez diskriminace.“ Místní soudce rozhodl, že úřady bosenskosrbského města Banja Luka musí zaplatit 42 milionů dolarů své islámské komunitě za 16 místních mešit zničených během války v Bosně v letech 1992–1995.
V roce 1993 vytvořila Rada bezpečnosti OSN Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v Haagu za účelem postavit před spravedlnost osoby údajně odpovědné za závažná porušení mezinárodního humanitárního práva na území bývalé Jugoslávie od roku 1991. Dne 24. července 1995 obvinil Haagský tribunál Radovana Karadžiće a Ratka Mladiće z genocidy a zločinů proti lidskosti; 14. listopadu 1995 byli oba znovu obviněni z činů souvisejících se srebrenickým masakrem. 2. srpna 2001 shledal Haagský tribunál generálmajora Radislava Krstiće, velitele Drinského sboru VRS v době masakru ve Srebrenici, vinným z genocidy. Mnozí další političtí vůdci Republiky srbské a důstojníci VRS byli obžalováni, souzeni a odsouzeni Haagským tribunálem za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti spáchané během války v Bosně v letech 1992–1995.
V roce 2006 byl zveřejněn seznam téměř 28 000 osob, které se podle úřadů Republiky srbské podílely pouze na srebrenickém masakru; 892 z těchto údajných pachatelů dosud zastávalo funkce v místní správě Republiky srbské. Zatýkání a soudní procesy se všemi podezřelými z válečných zločinů pokračují a jejich procesy mají probíhat u nově zřízeného bosenskohercegovinského tribunálu pro válečné zločiny. Procesy všech podezřelých válečných zločinců se očekávají na roky dopředu.
Dva dny poté, co mezinárodní soudci v Haagu rozhodli, že bosenskosrbské síly spáchaly genocidu při zabití téměř 8 000 bosenských Muslimů ve Srebrenici v roce 1995, vydala vláda Republiky srbské prohlášení, v němž "vyjádřila nejhlubší lítost nad zločiny spáchanými proti nesrbům a odsoudila všechny osoby, které se těchto zločinů během občanské války v Bosně dopustily".
Kontroverze