náhled|320px|Skupina kněží se dvěma biskupy ve městě Batangas, Filipíny, 2024
Kněžství v katolické církvi je úřad služebníků náboženství, kteří byli pověřeni („vysvěceni“) svěcením katolické církve. Technicky vzato jsou kněžsky vysvěceni také biskupové; v laickém pojetí se však knězem rozumí pouze presbyteři. Patří mezi ně i faráři a ostatní farní kněží. V církevním učení se také někdy hovoří o všech pokřtěných (laických) členech jako o „všeobecném kněžství“,Lumen gentium, 10Katechismus katolické církve (KKC), 1539 sq. což může být zaměňováno se služebným kněžstvím vysvěceného kléru.
Církev má odlišná pravidla pro kněze v latinské církvi – největší katolické církvi – a ve 23 východních katolických církvích. Zejména kněží v latinské církvi musí složit slib celibátu, zatímco většina východních katolických církví povoluje svěcení ženatých mužů. Jáhni jsou muži a obvykle patří k diecéznímu kléru, ale na rozdíl od téměř všech kněží latinské církve (západní katolíci) a všech biskupů z východního nebo západního katolicismu se mohou před vysvěcením na trvalého jáhna oženit jako laici. Kněžství je přístupné pouze mužům, ženy jsou vyloučeny. Katolická církev učí, že když se muž účastní kněžství po svátosti svěcení, jedná in persona Christi capitis, zastupuje osobu Krista.
V katolické církvi „latinská slova sacerdos a sacerdotium se používají pro obecné označení služebného kněžství, které sdílejí biskupové a presbyteři. Slova presbyter, presbyterium a presbyteratus označují kněze.“ viz též De Ordinatione Podle Annuario Pontificio 2016 bylo k 31. prosinci 2014 na celém světě 415 792 katolických kněží, včetně diecézních kněží i kněží v řeholních řádech. Kněz je běžně oslovován titulem „otec“ (pro katolického kněze z řad řádového kléru se používá zkratka P., pro diecézní kněze zkratka R.D.; v pro duchovního v některých dalších křesťanských církvích se používá zkratka Rev.).
Mezi katolíky žijící zasvěceným životem nebo mnišstvím patří jak vysvěcení, tak nevysvěcení. Institutem zasvěceného života neboli řeholníky či mnichy mohou být jáhni, kněží, biskupové nebo nevysvěcení členové řeholního řádu. Nevysvěcené členy těchto řádů nelze považovat za laiky v užším slova smyslu – skládají určité sliby a po složení slavnostního vyznání slibů se nemohou svobodně oženit. Všechny ženské řeholnice jsou nevysvěcené; mohou to být sestry žijící do jisté míry aktivně ve stavu komunitním nebo mnišky žijící v klášteře či jiném typu uzavřenosti. Mužští členové řeholních řádů, ať už žijí v řeholních komunitách nebo v klášterní klauzuře a jsou vysvěceni na kněze nebo jáhny, tvoří tzv. řeholní nebo řádový klérus, který se liší od diecézního neboli světského kléru. Ti vysvěcení kněží nebo jáhni, kteří nejsou členy nějakého řeholního řádu (sekulární kněží), nejčastěji slouží jako duchovní určitého kostela nebo v úřadu určité diecéze či v Římě.Srov. Kodex kanonického práva (CIC), kán. 266.
Historie vpravo|náhled|Kněz sloužící tradiční latinskou mši Katoličtí kněží jsou vysvěceni biskupy ve svátosti kněžského svěcení. Katoličtí biskupové jsou svěceni v nepřerušené linii apoštolské posloupnosti až ke dvanácti apoštolům, kteří jsou uvedeni v katolické bibli. Obřad eucharistie, kterou mohou sloužit pouze kněží, vychází zejména z příběhu Poslední večeře, kdy Ježíš Kristus rozdělil chléb a víno v přítomnosti dvanácti apoštolů a v některých verzích Lukášova evangelia jim přikázal, aby „to činili na mou památku“. (Někteří protestantští kritici zpochybnili historickou přesnost tvrzení o nepřerušené posloupnosti.)
Katolická tradice říká, že apoštolové vybírali další muže, kteří se po nich stali biskupy (episkopoi, řecky „dozorci“) křesťanských obcí, k nimž byli přidruženi presbyteři (presbyteroi, řecky „starší“) a jáhni (diakonoi, řecky „služebníci“). Jak se obce množily a zvětšovaly, biskupové jmenovali stále více presbyterů, kteří předsedali eucharistii místo biskupa ve více obcích v každém regionu. Z diakonátu (jáhenství) se vyvinuli liturgičtí pomocníci biskupa a jeho zástupce pro správu církevních finančních prostředků a programů pro chudé. Dnes si pod pojmem „presbyter“ obvykle představíme kněze, i když Katechismus katolické církve považuje za „kněze“ jak biskupa, tak i kněze.KKC, 1547–1557;
Pentarchické církve tří prvních svatých synod sdílejí tradici svátosti svěcení, kterou je zajištěna milost apoštolské posloupnosti; patří sem etiopská pravoslavná církev (odštěpení od katolické církve v roce 424), orientální pravoslaví (odštěpení v roce 451) a pravoslavná církev (odštěpení při schizmatu Východ-Západ v roce 1054). Během protestantské reformace Martin Luther a William Tyndale prosazovali kněžství všech věřících, tedy myšlenku, že všichni pokřtění křesťané jsou stejnou měrou součástí posvátného kněžství a že služebné kněžství nemá žádnou skutečnou autoritu nad rámec sboru. Jednalo se o složitou a kontroverzní záležitost, která přispěla k dalšímu rozkolu v rámci reformačního hnutí církve. Lutersko-švédská evangelická církev zachovává svátost svěcení a učení o apoštolské posloupnosti, stejně jako anglikánská církev. Různé protestantské denominace si toto učení vykládají různým způsobem, přičemž některé z nich upouštějí od apoštolské posloupnosti a svěcení jako svátosti, jako například norská a dánská církev, které si ponechávají své monarchy jako pontifexy, svrchované hlavy církevní hierarchie. Mezi různými druhy křesťanských denominací existují různé požadavky na to, aby byl eucharistický obřad platný, pokud jde o to, kdo má dohlížet na svátost eucharistie a být garantem toho, že je svatá bohoslužba řádně vykonána. Existují značné rozdíly zejména pokud jde o přísnost/volnost toho, kdo může svátost přijímat.
Na základě principu církevní ekonomie katolické církevní normy zároveň uznávají za platnou svatou službu denominací vyznávajících Symbolum nicaenum, známé také jako Nicejské vyznání víry, avšak považují ji za nedovolenou. Svěcení kněží v denominacích oddělených od jedné, svaté, apoštolské a katolické (tj. všeobecné) církve držící nepřerušenou apoštolskou posloupnost považují za „objektivně svatokrádežné“. S východními katolickými církvemi sdílí a definuje tzv. prvních sedm ekumenických koncilů. Východní katolické církve neboli orientální katolické církve, nazývané také katolické církve východního obřadu, katolicismus východního obřadu nebo prostě východní církve, představují 23 východních křesťanských partikulárních církví sui iuris (autonomních) katolické církve, které jsou v plném společenství s římským biskupem. Ačkoli se teologicky, liturgicky a historicky liší od latinské církve, jsou všechny v plném společenství s ní i mezi sebou navzájem. Koptská katolická církev je mezi těmito 23 církvemi a není totožná s koptským pravoslavným patriarchátem v Alexandrii. Polská národní katolická církev se sídlem v USA je starokatolická kongregace, která není ve společenství s římskokatolickou církví ani s žádnou jinou církví, s výjimkou jejich stopy apoštolského nástupnictví se starokatolíky v Nizozemsku, avšak součástí je společenství starokatolických církví, které v roce 2008 založila Polská národní katolická církev (Polish National Catholic Church , PNCC) ve Spojených státech poté, co Utrechtská unie začala světit ženy a žehnat svazkům osob stejného pohlaví. Od té doby se rozšířilo o Severskou katolickou církev (Nordic Catholic Church, NCC), kterou založili lidé, kteří se oddělili od Norské církve, luteránsko-evangelické církve pod svrchovaností krále, v odporu k podobným praktikám a rozvinula více katolickou teologii. Severská katolická církev zahrnuje Kristovu katolickou církev německou v Německu jako dceřinou církev, která sleduje svou historii přes starokatolíky Utrechtské unie a Polskou katolickou církev Polské republiky. V roce 2008 se starokatolíci ze Scrantonské unie od Utrechtské unie odtrhli poté, co Utrechtská unie začala světit ženy a žehnat svazkům osob stejného pohlaví. Teprve poté se rozšířila o Severskou katolickou církev. Svatá apoštolská katolická asyrská východní církev drží apoštolskou posloupnost, ale není ve společenství ani s pravoslavnou církví v plném společenství, ani s římskou, ani s orientální pravoslavnou církví. Na rozdíl od evangelicko-luteránského náboženství v Dánsku a Norsku vyznává švédská církev apoštolskou posloupnost a drží svěcení jako svátost. Uznání kněžského svěcení anglikánské církve odmítl v roce 1896 papež Lev XIII. papežskou bulou Apostolicae curae kvůli sporu ve znění anglikánského obřadu, který se datuje od roku 1500.
V době národního socialismu se našlo nespočet kněží, kteří kladli odpor. V mnoha případech jednali proti pokynům svých církevních nadřízených. Mnozí z nich byli popraveni nebo posláni do koncentračních táborů. Rakouský kněz Heinrich Maier, který sám sebe považoval za Miles Christi, stál v čele odbojové skupiny, která mimo jiné předávala Spojencům plány a místa výroby raket V-2, tanků Tiger, Messerschmittů Bf 109, Messerschmittů Me 163 Komet a dalších letadel, která byla pro válku klíčová. Skupina velmi brzy informovala o masovém vyvražďování Židů. Stejně jako Maier bylo mnoho kněží brutálně umučeno gestapem a v koncentračních táborech.Kershaw 2000, s. 210–211.
V roce 1965 vydal Druhý vatikánský koncil Presbyterorum ordinis o službě a životě kněží a Optatam totius o výchově kněží.
Od roku 1970 se počet katolických kněží ve světě snížil asi o 5 000 na 414 313 kněží v roce 2012, ale celosvětová katolická populace se téměř zdvojnásobila, když vzrostla z 653,6 milionu v roce 1970 na 1,229 miliardy v roce 2012. To vedlo k celosvětovému nedostatku katolických kněží. V roce 2014 nemělo žádného stálého faráře 49 153 katolických farností. Počet kněží se zvyšuje v Africe a Asii, ale nedrží krok s růstem počtu tamních katolíků. V Evropě a Americe počet kněží klesá rychleji, než klesá počet místních katolíků. To má za následek, že někteří afričtí a asijští kněží jsou přijímáni do evropských a amerických církví, čímž se obrací historická praxe vysílání katolických misionářů ze západních zemí do zbytku světa.
Kněžské svěcení mohou přijímat pouze muži a církev neumožňuje přijetí svěcení transsexuálům.Církev považuje trans muže za ženy a trans ženy za muže nevhodného charakteru. Podrobnosti viz LGBT duchovní v křesťanství.
Od 90. letech 20. století a následujících letech si případy sexuálního zneužívání katolickými kněžími získaly celosvětovou pozornost a objevily se tisíce obviněných kněží a desetitisíce údajných obětí. Církev odhadovala, že za 50 let končících rokem 2009 mělo sexuální styk s nezletilou osobou 1,5 až 5 % katolických kněží, Thomas Plante odhadoval toto číslo na 4 %. Hněv veřejnosti podnítilo odhalení, že mnoho obviněných kněží bylo přeloženo do jiné farnosti, místo aby byli odvoláni ze služby nebo nahlášeni policii. Skandál způsobil, že někteří katolíci opustili církev, ztížil se nábor nových kněží a vedl k miliardám dolarů v soudních sporech a bankrotům, které zvýšily finanční tlak na uzavírání farností s klesajícím počtem členů. V únoru 2019 bylo papežem přiznáno zneužívání řeholnic duchovními, včetně sexuálního otroctví.
Teologie kněžství Viz též: Sacerdotalismus
Pesach a Kristus náhled|vpravo|upright|Kněžské svěcení (latinská církev); „svatý obrázek“, 1925 Teologie katolického kněžství vychází z kněžství Kristova a do jisté míry sdílí i prvky starověkého hebrejského kněžství, neboť katolické kněžství je považováno za naplnění kněžství Staré smlouvy. Kněz je ten, kdo předsedá oběti a přináší tuto oběť a modlitby Bohu za věřící. Židovské kněžstvo, které působilo v jeruzalémském chrámu, přinášelo zvířecí oběti v různých obdobích roku z různých důvodů.