Emilia Pardo-Bazán y de la Rúa-Figueroa (16. září 1851 La Coruña – 12. května 1921 Madrid) hraběnka Pardo Bazán, byla španělská spisovatelka, novinářka, esejistka, literární kritička, básnířka, dramatička, překladatelka, redaktorka, profesorka a lektorka, která ve Španělsku zavedla naturalismus.
Životopis
Dětství a vzdělávání Emilia Pardo Bazán byla dcerou šlechtické a velmi bohaté galicijské rodiny ve Španělsku. Její rodiče byli papežský hrabě z Pardo-Bazán, José María Pardo-Bazán y Mosquera (1827–1890) a Amalia María de la Rúa Figueroa y Somoza (1830–1915).
Její otec, přesvědčený o právech žen, jí poskytl nejlepší možné vzdělání a podporoval její lásku k literatuře. Již v devíti letech začínala projevovat velký zájem o psaní. V otcově knihovně měla přístup k nejrůznější četbě; jejími nejoblíbenějšími knihami v té době byly Don Quijote de la Mancha, Bible a Iliada. Četla také Conquista de México od Antonia de Solíse a Plútarchovy Vida paralelas. Fascinovaly ji knihy o Francouzské revoluci. Během zimních pobytů rodiny v Madridu navštěvovala Emilia francouzskou školu pod ochranou královské rodiny, kde se seznámila s literárními díly La Fontaina a Jeana Racina – což se jí později obzvlášť hodilo, vzhledem k častým cestám do Francie, kde se setkávala a jednala s evropským literárním světem a významnými autory, např. jako byl Victor Hugo.
V jejích dvanácti letech se rodina rozhodla zůstat přes zimu v La Coruni, kde Emilia studovala u soukromých učitelů. Odmítala následovat módu, která omezovala ženy na studium hudby a domácích prací. Vzdělávala se ve všech možných předmětech se zvláštním zřetelem k humanitním vědám a jazykům, přičemž se naučila plynně francouzsky, anglicky a německy. Nemohla navštěvovat univerzitu, která byla ženám zakázána, a tak sledovala vědecké a filozofické pokroky prostřednictvím otcových přátel a knih. V patnácti letech napsala svou první povídku (Un matrimonio del siglo XIX).
Manželství a spisovatelské začátky V šestnácti letech se provdala za Josého Quirogu (1848–1912), rovněž ze šlechtické rodiny; bylo mu devatenáct a byl ještě studentem práv. Jejich vztah byl rodiči dobře hodnocen. Svatba se konala v roce 1868 v Meirásu a po svatbě pár cestoval po Španělsku. Manželé se od rodiny neodloučili, několik let žili u jejích rodičů a cestovali po Evropě.
Podle dobových dokumentů byl její manžel José Quiroga tichý a zdrženlivý. Manželství bylo harmonické, Emilia ho podporovala v právnických studiích a on si vážil intelektuálních zájmů své ženy. Trvalo osm let, než se jim narodilo první dítě.
V roce 1876 se stala známou její první spisovatelská práce Estudio crítico de las obras del padre Feijoo, esej o Benitu Jerónimu Feijoovi galicijském intelektuálovi osmnáctého století, k němuž spisovatelka vždy chovala velký obdiv. Za tuto práci získala cenu v soutěži s Concepción Arenal. V témže roce vydala svou první básnickou sbírku Jaime, kterou věnovala svému novorozenému synovi.
Přispívala do katolického časopisu La Ciencia Cristiana, z něhož v roce 1877 oponovala darwinistické teorii o původu druhů. Její první román vyšel v roce 1879 pod názvem Pascual López, autobiografía de un estudiante de medicina, romantický a realistický román odehrávající se v Santiagu de Compostela.
Naturalismus Naturalismus praktikovaný Emilií Pardo Bazán i Galdósem ve srovnání s ideologickými a literárními principy Zoly zdůrazňoval spojení francouzské školy se španělskou a evropskou realistickou tradicí, což jí umožnilo přiblížit se konzervativnější a katolické ideologii. Nikdy neopustila katolicismus, i když připustila ideologické základy sociálního a darwinovského determinismu.
Její naturalistická metoda vyvrcholila v Los pazos de Ulloa (1886–1887), jejím nejslavnějším románu a dílem, které z ní udělalo jednu z největších spisovatelek španělské literatury. Popisuje v ní úpadek velkostatkářské oligarchie, která ztratila roli společenského vůdcovství, degradovanou šlechtu, patetický obraz úpadku galicijského venkova a aristokracie. O rok později vydala pokračování s názvem La madre naturaleza (1887), naturalistickou bajku, v níž vypráví o incestním milostném vztahu dvou mladých lidí, kteří nevědí, že jsou sourozenci.
Počínaje 90. lety 19. století se Pardo Bazán vzdálila naturalismu a prozkoumala nové literární cesty, jako byl idealismus a symbolismus, stejně jako evropské trendy. Pokračovala v psaní románů, které ovlivnili Vicenta Blasca Ibáñeze, jednoho z největších spisovatelů konce století.
Podpora práv žen Emilia Pardo Bazán byla zastáncem ženských práv a jejich obraně zasvětila jak svou literární tvorbu, tak svůj život. Do všech svých děl vtělila své myšlenky o modernizaci španělské společnosti, o potřebě vzdělání žen a o přístupu žen ke všem právům a příležitostem, které již měli muži.
V roce 1882 se zúčastnila konference pořádané Institución Libre de Enseñanza, kde kritizovala výchovu, které se dostávalo španělským ženám a v níž byly neúprosně prosazovány hodnoty jako pasivita, poslušnost a podřízenost manželům.
Navzdory sexismu v intelektuálních kruzích té doby byla první ženou, která v roce 1906 vedla literární sekci Ateneo de Madrid (členkou pod číslem 7925 se stala r. 1905), a první, která vedla katedru novolatinské literatury na Universidad Complutense de Madrid. V roce 1908 jí Alfonso XIII udělil titul hraběnky a r. 1910 jím byla jmenována ministryní veřejného vyučování. Opakovaně jí bylo odmítnuto místo ve Real Academia Española, a to výhradně z důvodu jejího pohlaví.
Rasový determinismus Podle Briana Johna Dendla její naturalismus částečně vycházel z teorií rasového dědictví a atavismu konce 19. století. Byla dobře obeznámena s rasovými teoriemi, které v kriminologii aplikoval Cesare Lombroso. Zastávala antisemitské názory, až očerňovala sefardské i aškenázské Židy. V roce 1899 se na stránkách časopisu La Ilustración Artística pokusila antisemitismus ospravedlnit v souvislosti s Dreyfusovou aférou: „Dreyfusova aféra není nic jiného než epizoda světského boje, který pokryl středověk krví v ulicích Valencie a Toleda […] Křížovou výpravu proti Dreyfusovi lze vysvětlit, a protože ji lze vysvětlit, lze ji částečně ospravedlnit“.
Osobní život Z jejího manželství s José Quirogem (1868–1884) se narodily tři děti: Jaime (1876–1936), který byl zastřelen během občanské války, Blanca (1879–1970) a Carmen (1881–1935).
V roce 1881 začala korespondence mezi Emilií a Benitem Pérezem Galdósem, s nímž zpočátku udržovala literární vztah, který přerostl v dlouhotrvající milostný vztah, zejména po rozchodu Emilie s jejím manželem v roce 1883, kdy Galdós byl na vrcholu triumfu s novelou La desheredada a spisovatelka právě vydala sbírku článků o realismu a naturalismu La cuestión palpitante.
V roce 1884 se s manželem přátelsky rozešli, José odešel na své galicijské statky a ona pokračovala ve své spisovatelské činnosti v Madridu a v Galicii. Se zájmem sledoval její kariéru, a dokonce jí příležitostně uspořádal v Galicii poctu. Když v roce 1912 zemřel, držela spisovatelka rok smutek.
Hraběnka Emilia Pardo Bazán zemřela v důsledku komplikací cukrovky r. 1921 v madridské ulici Calle de la Princesa číslo 27, kde žila od roku 1917. Byla pohřbena v Madridu v Basílica de la Concepción.
Pocty Její socha byla odhalena v Madridu dne 24. června 1926. Objevila se na poštovních zásilkách Španělska, na 15. pesetové známce vydané v roce 1972. Ve městě Santander po ní byla pojmenována ulice. V uruguayském Montevideu byla po ní pojmenována ulice. Dne 16. září 2017 oslavil Google její 166. narozeniny svátečním logem Google. Od roku 2017 byly ulice General Primo de Rivera ve Valladolidu přejmenována na Calle de Emilia Pardo Bazán. V roce 2022 byla po Emilii Pardo Bazán pojmenována aula Filologické fakulty Univerzity Complutense v Madridu.
Dílo
Romány Pascual López: autobiografía de un estudiante de Medicina (1879)Doña Milagros (1894)La gota de sangre (1911). Novela cortaUn viaje de novios (1881)Memorias de un solterón (1896)En las cavernas (1912)La tribuna (1883)El tesoro de Gastón (1897)La aventura de Isidro (1916). Novela cortaEl Cisne de Vilamorta (1885)El saludo de las brujas (1899)La última fada (1916). Novela cortaLa dama joven (1885). Novela cortaEl niño de Guzmán (1900)Clavileño (1917). Novela cortaBucólica (1885). Novela cortaMisterio (1902)Dioses (1919). Novela cortaLos pazos de Ulloa (1886–1887)Novelas ejemplares (1904) – Los tres arcos de Cirilo; Un drama; MujerLa serpe (1920). Novela cortaLa madre naturaleza (1887)La quimera (1905)Instinto. Novela cortaInsolación (historia amorosa) (1889)Cada uno… (1907). Novela cortaArrastrada. Novela cortaMorriña (historia amorosa) (1889)La sirena negra (1908)La muerte del poeta. Novela cortaUna cristiana (1890)Belcebú (1908). Novela cortaLos misterios de Selva, novela inéditaLa prueba (1890)Allende la verdad (1908). Novela cortaLa pipa de kif, novela inéditaLa piedra angular (1891)Dulce dueño (1911)Aficiones peligrosas (1864), escrita a los 13 años
Povídky Emilia Pardo Bazán byla plodnou spisovatelkou povídek, kterých vyšlo více než šest set padesát. La dama joven y otros cuentos (1885)Cuentos de amor (1898)Interiores (1907)La leyenda de la Pastoriza (1887)Cuentos sacro-profanos (1899)Cuentos del terruño (1907)Cuentos de la tierra (1888)La rosa (1899). CuentoSud-exprés (cuentos actuales) (1909)Cuentos escogidos (1891)Un destripador de antaño (Historias y cuentos de Galicia) (1900)Cuentos trágicos (1912)Cuentos de Marineda (1892)Vampiro (1901). CuentoEl conde llora y otros cuentosCuentos de Navidad y Año Nuevo (1893)En tranvía (Cuentos dramáticos) (1901)La novia fiel y otros relatos (publicados en el diario El Imparcial) (1890–1899)Cuentos nuevos (1894)Cuentos de Navidad y Reyes (1902)La camaronaArco Iris (cuentos) (1895)Cuentos de la Patria (1902)InfidelidadEl encaje roto (1897). CuentoCuentos antiguos (1902)El indulto
Eseje a kritika Estudio crítico de las obras del padre Feijoo (1876)La nueva cuestión palpitante (1894)Los poetas épicos cristianos (1895)Lecciones de literatura (1906)La cuestión palpitante (1883)La literatura francesa moderna (1910–1911) – Tomo I, El Romanticismo, Madrid: V. Prieto (1910). Tomo II, La transición, Madrid: V. Prieto (1911). Tomo III, El Naturalismo, Madrid: Imp. Prudencio Pérez de Velasco (1911)La revolución y la novela en Rusia (1887)La cocina española antigua (1913)De mi tierra (1888)La cocina española moderna (1913)Los pedagogos del Renacimiento, Madrid, Fortanet (1889)Porvenir de la literatura después de la guerra (1917)Nuevo Teatro Crítico (1891–1892)La mujer española y otros escritos (1916)Polémicas y estudios literarios (1892)El lirismo en la poesía francesa (Obra póstuma), Madrid, Pueyo (1921)
Cestopisy Mi romería (recuerdos de viaje) (1887) Al pie de la torre Eiffel (Crónicas de la Exposición), Madrid, La España Editorial (1889) Al pie de la torre Eiffel, Madrid, Est. Tip. Idamor Moreno (1899) Al pie de la torre Eiffel, Madrid, La Línea del Horizonte Ediciones (2020) Por Francia y por Alemania (Crónicas de la Exposición), Madrid, La España Editorial (1889) Por la España pintoresca, Barcelona, López editor, (1895) Cuarenta días en la Exposición, Madrid, V. Prieto y Cía. (1900) Por la Europa católica, Madrid, Est. Tip. Idamor Moreno (1902) Desde la montaña. Ed. de José Manuel González Herrán y José Ramón Saiz Viadero, Santander, Tantín (1997) Viajes por Europa, Madrid, Bercimuel (2003) Viajes por España, Madrid, Bercimuel (2006) Apuntes de un viaje. De España a Ginebra , reproducción facsímil. Edición de José Manuel González Herrán, Santiago, Universidad de Santiago de Compostela-Real Academia Gallega (2014)
Novinářská práce De siglo a siglo, Madrid, Est. Tip. Idamor Moreno (1902) Nuevo Teatro Crítico, Madrid, La España Editorial (1891–1893) La Revista de Galicia de Emilia Pardo Bazán (1880). Estudio y edición de Ana M.ª Freire López, La Coruña, Fundación Pedro Barrié de la Maza, Conde de Fenosa (1999)