Tento článek je o jedné ze svátostí katolické církve. Zpověď v jiných církvích viz Svátost smíření. O pokání v jiných náboženstvích viz Pokání. O smíření v jiných náboženstvích viz Smíření (teologie). 60px Pokání a smířenív katolické církvi100px Svátost pokání a smířeníKajícnostZpovědní tajemstvíMisericordia DeiReconciliatio et paenitentiaPetrovo zapření a znovuposvěceníApoštolská penitenciárieLamentabili sane exitu Svátost smíření„Svátost smíření“ je název používaný v českém překladu Kodexu kanonického práva katolické církve z roku 1983. Katechismus katolické církve používá širší pojmenování a nazývá ji ‚svátostí pokání a smíření‘ a uvádí další alternativní názvy ‚obrácení‘, ‚zpověď‘ a ‚odpuštění‘. (běžně nazývaná také svátost pokání nebo zpověď) je jednou ze sedmi svátostí katolické církve (ve východním křesťanství známá jako svatá Tajina), při níž jsou věřící zbavováni hříchů spáchaných po křtu a smiřováni s křesťanským společenstvím. Během smíření je třeba vyznat smrtelné hříchy a ze zbožných důvodů lze vyznat i všední hříchy. Podle dogmatu a neměnné praxe církve mohou rozhřešení (absoluci) udělovat pouze kněží.

Charakter Církev na základě podobenství o marnotratném synovi učí, že zpověď není tribunál nebo trestní soud, kde je člověk odsouzen Bohem jako zločinec, ale „svatební hodovní síň, kde společenství slaví Velikonoce, Kristovo vítězství nad hříchem a smrtí, v radostné zkušenosti jeho odpouštějícího milosrdenství“. Při zpovědi, jak věří církev, Bůh soudí člověka v tom smyslu, že vynáší na světlo jeho hříchy tím, že mu dává možnost vyznat své hříchy zpovědníkovi, pak mu uděluje pokání a prostřednictvím zpovědníka mu uděluje odpuštění. Boží odpuštění navrací osobě „jas bílého roucha křtu, roucha, které je výslovně vyžadováno pro účast na [svatební] hostině.“

Historie V Novém zákoně jsou křesťané nabádáni, aby si na svých shromážděních „navzájem vyznávali hříchy a modlili se jeden za druhého“ a aby byli lidmi, kteří odpouštějí. V Janově evangeliu Ježíš po svém vzkříšení říká apoštolům: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ První církevní otcové chápali, že moc odpouštět a neodpouštět hříchy byla svěřena apoštolům a jejich právoplatným nástupcům, biskupům a kněžím, aby usmiřovali věřící, kteří po křtu padli.

Raná praxe V polovině 2. století se v knize Hermův Pastýř objevuje myšlenka jediného smíření/pokání po křtu za těžké hříchy odpadlictví, vraždy a cizoložství. Episkopos (biskup) byl hlavním liturgickým představitelem místní obce, který prohlásil, že Bůh hříchy odpustil, když bylo jasné, že došlo k pokání, o čemž svědčí vykonání nějakého pokání, a kajícník byl znovu přijat do obce.Martos 2014, s. 323, 325, 327.

Potřeba zpovídat se knězi se objevuje už u Basila Velikého, který měl za to, že Bůh uděluje odpuštění skrze kněze. Před čtvrtým stoletím byla zpověď a kajícná disciplína veřejnou záležitostí, „neboť každý hřích je hříchem nejen proti Bohu, ale i proti bližnímu, proti společenství.“ V době Cypriána z Kartága už samotná zpověď nebyla veřejná.

Někdy se vyžadovalo celoživotní pokání, ale od počátku 5. století se za nejtěžší hříchy začalo považovat veřejné pokání za projev zadostiučinění. Na Zelený čtvrtek byli hříšníci spolu s katechumeny znovu přijímáni do společenství. Ze smíření na smrtelné posteli s církví, které nevyžadovalo pokání jako znamení lítosti, se do toho vnesl zmatek a rituál se začal vzdalovat realitě.Poschmann 1964, s. 95–96, 136–45.

Od 4. století, kdy se Římská říše stala křesťanskou, se biskupové stali soudci a hřích byl vnímán spíše jako porušení zákona než jako narušení vztahu s Bohem. U biskupských soudů se objevilo nové, více legalistické chápání pokání, které se stalo platbou za splnění požadavků Boží spravedlnosti. Podle Josefa Marta tomu napomohlo nesprávné čtení Janova evangelia – a Matoušova evangelia – Augustinem z Hippo a papežem Lvem I., který se domníval, že odpuštění činí „učedník“, a nikoliv Bůh, i když až po opravdovém pokání.Martos 2014, s. 328–330. Akta koncilů ze 4. až 6. století ukazují, že nikdo, kdo patřil do řádu kajícníků, neměl přístup k eucharistickému přijímání, dokud ho biskup nesmířil s církevním společenstvím. Kánon 29 synody v Epaone (517) v Galii říká, že z kajícníků museli před zahájením eucharistické části opustit nedělní shromáždění spolu s katechumeny pouze odpadlíci. Ostatní kajícníci byli přítomni až do konce, ale bylo jim odepřeno přijímání u oltáře Páně.

Nový přístup k praxi pokání se poprvé projevil v 7. století v aktech synody v Chalon-sur-Saône (644–655). Biskupové shromáždění na této synodě byli přesvědčeni, že pro spásu věřících je užitečné, když diecézní biskup předepíše hříšníkovi pokání tolikrát, kolikrát upadne do hříchu (kánon 8).

náhled|vpravo|Funkční zpovědnice z 19. století v kostele svatého Pankráce v Ipswichi

Keltský vliv Keltská církev zůstala kvůli své izolaci po staletí pevně zakotvena ve svých formách bohoslužby a kajícné disciplíny, které se lišily od zbytku křesťanské církve. Neznala instituci veřejného pokání v církevním společenství, které nebylo možné opakovat a které zahrnovalo kanonické povinnosti. Keltská kajícná praxe spočívala ve zpovědi, přijetí zadostiučinění stanoveného knězem a nakonec ve smíření. Jejich počátky sahají až do 6. století.

Zpovědní knihy, tzv. penitenciály (ve východním křesťanství zvané epitimejníky), pocházející z ostrovů obsahovaly přesně stanovené tresty za všechny malé i velké přestupky (přístup připomínající rané keltské občanské a trestní právo). Walter J. Woods se domnívá, že „kajícné knihy časem pomohly potlačit vraždy, osobní násilí, krádeže a další delikty, které poškozovaly komunitu a činily z pachatele terč pomsty.“ Praxi tzv. tarifového pokání přinesli do kontinentální Evropy z Irska, Skotska a Anglie iroskotští a anglosaští mniši.Srov.

Keltská praxe vedla k novým teoriím o povaze Boží spravedlnosti, o časném trestu, který Bůh ukládá za hřích, o pokladnici zásluh v nebi, která má splatit dluh tohoto trestu, a nakonec o odpustcích, které mají tento dluh vyrovnat.Poschmann 1964, s. 123–137.

Středověk S rozšířením scholastické filozofie vyvstala otázka, co je příčinou odpuštění hříchů. Od počátku 12. století Petr Abelard a Petr Lombardský reflektovali praxi, že lítost a zpověď (dokonce i laikovi nebo ve vzácných případech jeptišce či bekyni) zajišťují Boží odpuštění, ale je nutná lítost nad vlastními hříchy. Rozhřešení se týkalo pouze trestu za hřích. V této době však Hugo ze Svatého Viktora učil na základě „moci klíčů“ – a , že rozhřešení se nevztahuje na trest, ale na hříchy, a to uspíšilo konec laické zpovědi. Již „od třetího století byli zbožní křesťané někdy vybízeni k tomu, aby duchovnímu vůdci odhalili stav své duše“. To vedlo k soukromé formě zpovědi, které nakonec učinili přítrž biskupové na IV. lateránském koncilu (1215), jenž stanovil povinnost zpovědi knězi do jednoho roku od zhřešení a od té doby zakotvil praxi soukromé zpovědi. Ve 13. století se dominikánský filozof Tomáš Akvinský pokusil znovu sjednotit osobní „materii“ (lítost, zpověď, zadostiučinění) a církevní „formu“ (rozhřešení). Františkán Jan Duns Scotus však podpořil tehdy převládající názor, že rozhřešení je jediným podstatným prvkem svátosti, který kajícníka znovu připouští k eucharistii.Martos 2014, s. 334–343.

V 11. a 12. století se vloudila nová, legalistická teorie pokání, která měla uspokojit boží spravedlnost a zaplatit trest za „časný trest za hřích“. Na to navázala nová teorie o pokladnici zásluh, která byla poprvé předložena kolem roku 1230. Jako prostředek k zaplacení tohoto trestu se rozšířila praxe udělování odpustků za různé dobré skutky, které čerpaly z „pokladnice zásluh církve“. Tyto odpustky se později začaly prodávat, což vedlo k dramatickému protestu Martina Luthera.Martos 2014, s. 338–339, 350.

Po tridentském koncilu náhled|vpravo|Moderní zpovědnice: tři možnosti pro kajícníka; kněz za zástěnou V polovině 16. století biskupové na tridentském koncilu zachovali soukromý přístup ke svátosti smíření a rozhodli, že odpustky se nesmí prodávat. Někteří protestantští reformátoři zachovali svátost jako znamení, ale zbavili ji kanonických přídavků. Pro katolíky po Tridentu by však „vyznání smrtelných hříchů bylo považováno především za záležitost božského práva podpořenou církevním zákonem, aby se z nich vyznali do jednoho roku po jejich spáchání“.Martos 2014, s. 357.

Problémem, který „dominuje celým dějinám svátosti smíření [...], je určení role subjektivního a osobního faktoru a objektivního a církevního faktoru v pokání.“Poschmann 1964, s. 209. Od poloviny 19. století historické a biblické studie upozorňovaly na to, že pokání je nutné, aby Bůh mohl odpustit hříchy a hříšník mohl být prostřednictvím svátosti znovu přijat do křesťanského společenství.Martos 2014, s. 360. Svátostná teologie vždy učila, že kajícnost je nezbytná pro platnou zpověď.

Po druhém vatikánském koncilu Druhý vatikánský koncil (1962–1965) v konstituci o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium nařídil, že „obřad a formule svátosti pokání mají být revidovány tak, aby jasněji vyjadřovaly jak povahu, tak účinek této svátosti.“ V pokoncilním dokumentu Paenitemini papež Pavel VI. zdůraznil „úzký vztah mezi vnějším úkonem a vnitřním obrácením, modlitbou a skutky lásky.“

Koncilem požadovanou revizi přinesl Ordo poenitentiae z r. 1973, který stanovil tři různé liturgické podoby svátostného pokání:

individuální zpověď, společné slavení smíření, při němž se před přítomným knězem individuálně pouze vyznávají hříchy, společné slavení smíření se všeobecným vyznáním a s rozhřešením pro všechny přítomné, k němuž však patří předsevzetí při nejbližší příležitosti vyznat těžké hříchy před knězem.

Svátost smíření při pandemiích Apoštolská penitenciárie vydala 20. března 2020 nótu o vysvětleních týkajících se svátosti smíření v pandemii COVID-19. Zejména bylo uvedeno, že tam, kde věřící nemohou obdržet svátostné rozhřešení, lze dosáhnout odpuštění hříchů (i těžkých) dokonalou lítostí a pevným úmyslem věřícího vykonat svátostnou zpověď co nejdříve. „Pokud potřebujeme odpuštění smrtelného hříchu a z nějakého důvodu nemůžeme jít ke zpovědi, je zapotřebí dokonalý akt lítosti a úmysl jít ke zpovědi co nejdříve.“

Současná zpovědní praxe

náhled|vpravo|upright=1.4|Zpovědnice náhled|upright=1.3|Zpovědní místnost postavená z cihel Kanonické právo vyžaduje zpověď s cílem nápravy a rozhřešení od kněze u všech těžkých hříchů pro smíření s Bohem a katolickou církví, s výjimkou nebezpečí smrti.

Zejména na Západě si kajícník může zvolit zpověď ve speciálně zřízené zpovědnici. Od druhého vatikánského koncilu přibyla ve většině zpovědnic kromě dřívější praxe klečení za zástěnou také možnost sedět čelem ke knězi. Pro ty, kdo dávají přednost anonymitě, je stále vyžadováno zajištění neprůhledné zástěny oddělující kněze od kajícníka.

Kněz, který uděluje svátost smíření, musí mít oprávnění od místního biskupa nebo od svého řeholního představeného. V naléhavých případech však může kajícníkovi udělit rozhřešení kterýkoli vysvěcený kněz.

Obřad