Tento článek se zabývá tímto pojmem v křesťanské teologii. Jiná použití viz Absoluce. náhled|Zpověď, Giuseppe Molteni, 1838 Rozhřešení či absoluce je teologický termín pro odpuštění, které udělují vysvěcení křesťanští kněží a které prožívají křesťanští kajícníci. Jedná se o univerzální prvek historických křesťanských církví, ačkoli teologie a praxe rozhřešení se v jednotlivých křesťanských denominacích liší.
Některé křesťanské tradice považují rozhřešení za svátost – svátost pokání (smíření). S tímto pojetím se setkáváme v katolické církvi, pravoslavné církvi, starobylých východních církvích, asyrské církvi Východu a luteránské církvi. „Augsburské vyznání, které sepsal Melanchton, jeden z Lutherových žáků, uznávalo pouze tři svátosti: křest, přijímání a pokání. Melanchton ponechal otevřenou cestu k tomu, aby dalších pět svátostí bylo považováno za „vedlejší svátosti“. Zwingli, Kalvín a většina pozdější reformované tradice však uznávali jako svátosti pouze křest a večeři Páně, avšak ve vysoce symbolickém smyslu.“ „Především popírám, že svátostí je sedm, a tvrdím, že jsou jen tři, křest, pokání a Večeře Páně, a že všechny tyto tři svátosti byly římskou kurií spoutány do žalostného zajetí a že církev byla zbavena veškeré svobody.“ V jiných tradicích, včetně anglikánského společenství a metodismu, je rozhřešení považováno za součást života církve, přičemž Třicet devět článků, respektive Dvacet pět článků počítá rozhřešení mezi pět obřadů popsaných jako „běžně nazývané svátosti, které však nelze počítat za svátosti evangelia“. Zpověď a rozhřešení se praktikuje v irvingovských církvích, i když není svátostí.
Koncept neveřejného rozhřešení v rámci života církve je reformovanou tradicí, která zahrnuje kontinentální reformované, presbyteriánské a kongregacionalistické denominace, do značné míry odmítán.
Katolická církev
Teologie rozhřešení
Katolická církev učí, že hříchy odpouští pouze Bůh a že Ježíš Kristus, který je vtělený Bůh, si přál, aby jeho služba odpouštění hříchů pokračovala skrze službu jeho církve. „Tím, že Pán předal svým apoštolům svou vlastní moc odpouštět hříchy, dává jim také pravomoc smiřovat hříšníky s církví.“
Katolická církev tedy učí, že rozhřešení je jedním z úkonů vysvěceného služebníka církve ve svátosti smíření, kterým si pokřtěný kajícník s patřičnými dispozicemi může být jist, že mu bude odpuštěno.
Konkrétní postup a způsob, jakým církev udělovala rozhřešení hříchů, se v průběhu staletí měnil. V prvních staletích se zdá, že křesťané, kteří se po křtu dopustili určitých veřejných smrtelných hříchů (konkrétně modloslužby, vraždy nebo cizoložství), museli své hříchy veřejně vyznat a činit dlouhé veřejné pokání, než mohli dostat rozhřešení. Svatý Augustin z Hippo uvádí, že pro neveřejné hříchy existovalo soukromé slavení svátosti zvané correptio. Postupem času veřejné zpovědi, pokání a rozhřešení ubývalo, takže v sedmém století irští misionáři rozšířili praxi soukromě uděleného okamžitého rozhřešení po soukromém vyznání hříchů a před vykonáním pokání. Tento způsob udělování rozhřešení časem převládl. Pozoruhodné je, že dochované římské liturgické knihy zachovávají formule rozhřešení spíše v deprekativníOdprošení; viz formě než v deklarativníOsvědčení; viz formě v první osobě.
V době scholastiky usilovali katoličtí teologové o hlubší pochopení svátosti pokání a rozhřešení. Svatý Tomáš Akvinský (kol. 1224–1274) učil: „Bůh sám rozhřešuje a odpouští hříchy ze své moci; kněží však obojí činí služebně, protože slova kněze v této svátosti působí jako nástroje Boží moci, stejně jako v ostatních svátostech: protože je to Boží moc, která působí vnitřně ve všech svátostných znameních, ať už jde o věci nebo slova, jak bylo ukázáno výše (III,62,4; III,64,2). V Summa theologiae III, q.84 ad3 Akvinský označil základní formu rozhřešení, která se používala, jako „ Rozhřešuji tě ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“. Zdálo se však, že naznačuje, že k základním slovům nebo svátostné formě „rozhřešuji tě“ může kněz podle svého uvážení přidat „mocí Kristova utrpení“ nebo „z Boží moci“, aby naznačil svou služebnou roli.
Dva následující koncily katolické církve potvrdily svátostnou formu rozhřešení latinské církve, konkrétně dekret „Pro Armenis“ papeže Evžena IV. z roku 1439 na Florentském koncilu a čtrnácté zasedání Tridentského koncilu v roce 1551, které uvedlo: „Svatá synoda dále učí, že forma svátosti pokání, v níž spočívá její hlavní síla, je obsažena v těchto slovech kněze: Rozhřešuji tě a tak dále: k těmto slovům jsou sice podle zvyku svaté církve chvályhodně připojeny určité modlitby, které však v žádném případě nepovažují za podstatu této formy a nejsou ani nezbytné pro samotné udělení svátosti. Posttridentští teologové včetně Francisca Suáreze,Suarez, Disp., XIX, i, n. 24 Francisca de LugoLugo, Disp., XIII, i, nn. 17, 18 a Augustina LehmkuhlaLehmkuhl, de Pœnit., 9th ed., 199 učili, že rozhřešení bude stále platné, pokud kněz pouze řekne: „Rozhřešují tě od tvých hříchů“Absolvo te a peccatis tuis nebo „Rozhřešuji tě“Absolvo te nebo slova, která jsou jeho přesným ekvivalentem.
Po Druhém vatikánském koncilu schválil papež Pavel VI. revizi obřadu pokání. Papež však znovu potvrdil, že podstatná slova týkající se rozhřešení, tedy formy svátosti, která je nutná k tomu, aby svátost pokání nabyla účinnosti, nebo, řečeno jazykem církevního práva, aby byla „svátostně platná“, jsou následující: „Rozhřešuji tě od tvých hříchů ve jménu Otce i Syna ♱ i Ducha svatého.“„Ego te absolvo a peccatis tuis in nomine Patris, et Filii, + et Spiritus Sancti.“ Česká jazyková verze, podle Obřadů pokání z roku 1982 zní: „Uděluji vám rozhřešení ve jménu Otce i Syna + i Ducha svatého“.
Stejně jako u všech svátostí může kajícník přijmout rozhřešení pouze v přítomnosti kněze. Někteří morální teologové říkají, že rozhřešení kajícníka vzdáleného více než dvacet kroků by bylo pochybně platné. Rozhřešení po telefonu jsou považována za neplatná. Osobě v bezvědomí, u níž se předpokládá, že chce rozhřešení, může kněz udělit rozhřešení podmíněně.
Rozhřešení hříchů především odpouští smrtelné hříchy (a pokud se člověk po platném rozhřešení nedopustí smrtelného hříchu, umožňuje mu zemřít ve „stavu milosti“ a nakonec vstoupit do nebe), ale také umožňuje platné a bezhříšné přijímání svátostí (zejména eucharistie při mši svaté), zákonné vykonávání církevních úřadů a služeb laiky nebo kleriky a plnou účast na životě církve. Pro odpuštění některých zvláště těžkých hříchů a zrušení doprovodných církevních trestů však někdy musí spolu s rozhřešením proběhnout formální procesy, které pak musí (v závislosti na závažnosti druhu hříchu) udělit buď papež (prostřednictvím Apoštolské penitenciárie), místní biskup, nebo jím pověřený kněz.
Rozhřešení odpouští vinu spojenou s hříchy kajícníka a odstraňuje věčný trest (peklo) spojený se smrtelnými hříchy. Kajícník zůstává odpovědný za časný trest (očistec) spojený s vyznanými hříchy, pokud není uplatněn odpustek nebo pokud díky modlitbě, pokání a dobrým skutkům není časný trest zrušen v tomto životě.
Generální rozhřešení náhled|vpravo|Otec William Corby udělující generální rozhřešení (socha vytvořená v letech 1903–1910) od Samuela Murraye, Gettysburské bojiště, Gettysburg, Pensylvánie Generální rozhřešení, kdy je všem způsobilým katolíkům shromážděným na daném místě uděleno rozhřešení za hříchy bez předchozí individuální zpovědi knězi, je zákonně uděleno pouze ve dvou případech:: „Kán. 961 – § 1. Rozhřešení více kajícníků najednou bez předchozího jednotlivého vyznání, formou společného rozhřešení, je možno udělit:
1º jestliže hrozí nebezpečí smrti a čas nestačí knězi nebo kněžím, aby vyslechli zpověď jednotlivých kajícníků; 2º jestliže nastala závažná nutnost, totiž tehdy, kdy pro velký nával kajícníků není dostatek zpovědníků, aby mohli řádně a v náležitém čase vyslechnout vyznání jednotlivců, takže by kajícníci bez vlastní viny byli nuceni dlouho být bez svátostné milosti nebo svatého přijímání; za dostatečnou nutnost se však nepovažuje situace, kdy nemohou být k dispozici zpovědníci pouze z důvodu velikého návalu kajícníků, jaký může být o veliké slavnosti nebo pouti.
§ 2. Rozhodnout, zda jsou dány podmínky podle normy § 1 odst. 2 požadované, přísluší diecéznímu biskupovi; ten může určit případy této nutnosti za použití kritérií, na nichž se shodli členové biskupské konference.“ existuje bezprostřední nebezpečí smrti a není čas, aby kněz nebo kněží vyslechli zpovědi jednotlivých kajícníků (např. vojákům před bitvou), existuje vážná potřeba, to znamená, že počet kajícníků je tak velký, že není dostatek kněží, kteří by mohli v přiměřené době (za kterou se obecně považuje 1 měsíc) řádně vyslechnout jednotlivé zpovědi, takže by katolíci bez vlastního zavinění byli nuceni být zbaveni svátosti nebo přijímání. Diecézní biskup musí dát předchozí svolení, aby mohlo být za těchto okolností uděleno generální rozhřešení. Je důležité poznamenat, že výskyt velkého počtu kajícníků, jaký se může vyskytnout na pouti nebo při kající bohoslužbě, se nepovažuje za dostatečný důvod k povolení všeobecného rozhřešení. Druhá okolnost se tedy předpokládá spíše pro misijní území, kde kněží mohou navštívit některé vesnice jen několikrát do roka.
Pro platné přijetí všeobecného rozhřešení musí kajícník litovat všech svých smrtelných hříchů a musí být rozhodnut co nejdříve se vyzpovídat ze všech smrtelných hříchů, které mu byly při všeobecném rozhřešení odpuštěny. Každý, kdo obdrží generální rozhřešení, je také povinen co nejdříve vykonat úplnou individuální zpověď u kněze. Historickým příkladem je rozhřešení, které udělil William Corby irské brigádě během bitvy u Gettysburgu v roce 1863. Současnými příklady generálního rozhřešení jsou havárie jaderné elektrárny Three Mile Island, kde bylo generální rozhřešení uděleno všem katolíkům ohroženým touto havárií, a hasiči, z nichž mnozí byli Italové a Irové, kterým místní kněží udělili generální rozhřešení, než se vydali do hořících Světových obchodních věží při teroristických útocích 11. září 2001.
Správné přesvědčení o bezprostředním nebezpečí smrti je dostatečným důvodem k vykonání obřadu, i když skutečné nebezpečí nemusí ve skutečnosti existovat. Generální rozhřešení udělil honolulský biskup Clarence Richard Silva lidem na církevním programu během falešného raketového poplachu na Havaji v roce 2018, protože se věřilo, že hrozí přímý jaderný útok ze Severní Koreje.
Latinská církev Rozhřešení je v celém katolicismu nedílnou součástí svátosti smíření.Jedna nebo více předchozích vět obsahuje text z publikace, která je nyní volným dílem: Aby kajícník platně obdržel rozhřešení, musí se upřímně svátostně vyzpovídat ze všech svých poznaných smrtelných hříchů, které dosud nevyznal knězi, a učinit akt lítosti (druh modliteb), který vyjadřuje jak pohnutky k lítosti, tak odhodlání už nehřešit. Kněz pak určí pokání a udělí rozhřešení ve jménu Nejsvětější Trojice, na místě Ježíše Krista, za použití stanovené svátostné formule.
Formule rozhřešení používaná v řádném formuláři římského ritu je v českém překladu následující:
Bůh, Otec veškerého milosrdenství, smrtí a vzkříšením svého Syna smířil se sebou celý svět a na odpuštění hříchů dal svého svatého Ducha; ať vám (ti) skrze tuto službu církve odpustí hříchy a naplní vás (tě) pokojem.
UDĚLUJI VÁM (TI) ROZHŘEŠENÍ VE JMÉNU OTCE I SYNA + I DUCHA SVATÉHO.
V různých zemích dochází v překladech z latiny do národních jazyků upřesňování. Např. během jarního zasedání v roce 2021 provedla Konference katolických biskupů Spojených států některé úpravy textu, aby byl překlad přesnější k latinskému originálu. Po úpravách USCCB je v dubnu 2022 schválilo vatikánské dikasterium (tehdejší kongregace) pro bohoslužbu a svátosti. Změny vstoupily v platnost na Popeleční středu 22. února 2023 a závaznými se staly na Neděli Božího milosrdenství 16. dubna 2023: