náhled|300x300pixelů| Palestinské dítě sedící na zátarasu na ulici Al-Shuhada ve Starém městě Hebronu na Izraelem okupovaném Západním břehu Jordánu. Palestinci ulici dali přezdívku „Ulice apartheidu“, protože je uzavřena pro palestinskou dopravu a otevřena pouze izraelským osadníkům a turistům. Izraelský apartheid je systém institucionalizované segregace a diskriminace na Izraelem okupovaných palestinských územích a v menší míře i na území Izraele. Tento systém je charakterizován téměř úplným fyzickým oddělením mezi palestinskou a izraelskou osadnickou populaci na Západním břehu Jordánu a také právní separací, která se vztahuje na obě komunity a Palestince diskriminuje v široké škále způsobů. Izrael také diskriminuje palestinské uprchlíky v diaspoře a své vlastní palestinské občany.
Po první arabsko-izraelské válce v roce 1948 Izrael odepřel palestinským uprchlíkům, kteří byli vyhoštěni nebo uprchli z území, které se stalo územím Izraele, právo na návrat a právo na jejich ztracený majetek. Od Šestidenní války v roce 1967 Izrael okupuje Západní břeh Jordánu a Pásmo Gazy – což je v současné nejdelší vojenská okupace v novodobé historii – a v rozporu s mezinárodním právem tam staví rozlehlé osady, které oddělují palestinské komunity od sebe navzájem a brání vzniku nezávislého palestinského státu. Osady na Západním břehu Jordánu jsou většinou obklopeny izraelskou bariérou, která záměrně odděluje izraelské a palestinské obyvatelstvo, což je politika zvaná Hafrada. Zatímco židovští osadníci podléhají izraelskému občanskému právu, palestinské obyvatelstvo podléhá vojenskému právu. Osadníci mají také přístup k odděleným cestám a využívají přírodní zdroje regionu na úkor palestinských obyvatel.
Srovnání mezi Izraelem a Palestinou a jihoafrickým apartheidem mezi akademiky převládalo v polovině 90. let a na počátku 21. století. Od definice apartheidu jako zločinu proti lidskosti v Římském statutu z roku 2002 se pozornost přesunula k otázce mezinárodního práva. V prosinci 2019 Výbor pro odstranění rasové diskriminace OSN oznámil, že přezkoumává palestinskou stížnost, že izraelská politika na Západním břehu Jordánu představuje apartheid. Od té doby několik izraelských, palestinských a mezinárodních organizací pro lidská práva charakterizovalo situaci jako apartheid, včetně Yesh Din, Be-celem, Human Rights Watch, a Amnesty International. Názor, že Izrael páchá apartheid, podpořili vyšetřovatelé OSN, Africký národní kongres, několik skupin pro lidská práva a mnoho významných izraelských politických a kulturních osobností. Mezinárodní soudní dvůr ve svém poradním stanovisku z roku 2024 shledal, že svou okupací palestinských území Izrael porušuje článek 3 Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace, včetně „rasové segregace a apartheidu“. Rozsudek neupřesnil, zda se týká rasové segregace, apartheidu nebo obojího.
Prvky izraelského apartheidu zahrnují zákon o návratu, zákon o občanství a vstupu do Izraele z roku 2003, Zákon o národním státě z roku 2018 a mnoho dalších zákonů týkajících se bezpečnosti, svobody pohybu, vlastnictví pozemků a plánování, občanství, politické reprezentace v Knesetu, vzdělávání a kultury. Izrael tvrdí, že izraelská politika se řídí především bezpečnostními ohledy, a že obvinění je nepřesné a určené k delegitimizaci Izraele. Izrael toto obvinění často označuje za antisemitské, což kritici nazývají používáním antisemitismu jako zbraně.
Historické srovnání V roce 1961 jihoafrický premiér a architekt jihoafrických politik apartheidu Hendrik Verwoerd kritizoval izraelské hlasování proti jihoafrickému apartheidu v OSN se slovy: „Izrael není konzistentní ve svém novém postoji proti apartheidu... odebral Izrael Arabům poté, co tam Arabové žili tisíc let, v tom s nimi souhlasím. Izrael, stejně jako Jihoafrická republika, je apartheidní stát.” Jeho nástupce John Vorster zastával stejný názor. Od té doby řada zdrojů používá analogii apartheidu. Na počátku sedmdesátých let arabskojazyčné časopisy Organizace pro osvobození Palestiny (PLO) a Lidové fronty pro osvobození Palestiny (PFLP) srovnávaly izraelské návrhy na palestinskou autonomii s bantustanskou strategií Jihoafrické republiky. V roce 1970 aktivista proti apartheidu v britské Liberální straně Louis Eaks označil situaci v Izraeli za „apartheid“ a v důsledku toho mu hrozilo vyloučení ze strany.
V roce 1979 palestinský sociolog Elia Zureik ve své knize The Palestinians in Israel A Study in Internal Colonialism argumentoval tím, že i když de iure nebyl státem apartheidu, izraelská společnost byla charakterizována latentní formou apartheidu. Tento koncept se s určitou frekvencí objevoval v akademických i aktivistických článcích v 80.–90. letech, kdy Uri Davis, Meron Benvenisti, Richard Locke a Anthony Stewart používali termín apartheid k popisu izraelského zacházení s Palestinci.
V 90. letech se termín „izraelský apartheid“ dostal do popředí poté, co Izrael v důsledku dohod z Osla udělil Palestincům omezenou samosprávu ve formě palestinské samosprávy a vytvořil systém povolení a kontrolních bodů na palestinských územích. Analogie apartheidu nabyla na síle poté, co Izrael postavil bariéru na Západním břehu.
V roce 2001 od 28. srpna do 1. září probíhalo oddělené Fórum NGO nevládních organizací v průběhu Světové konference proti rasismu na nedalekém stadionu Kingsmead v jihoafrickém Durbanu. Skládalo se z 3 000 nevládních organizací a zúčastnilo se ho 8 000 zástupců. Prohlášení, které Fórum NGO přijalo, nebylo oficiálním dokumentem konference. Závěrečný dokument nevládních organizací vyzval k „obnovení rezoluce OSN, která klade rovnítko mezi sionismus a rasismus“ a „úplnou a naprostou izolaci Izraele jako apartheidního státu“.
Bývalý americký prezident Jimmy Carter napsal v roce 2006 knihu Palestine: Peace Not Apartheid. Jeho použití termínu „apartheid“ bylo použito tak, aby se zabránilo konkrétním obviněním z rasismu proti vládě Izraele, a pečlivě omezeno na situaci v Pásmu Gazy a na Západním břehu. V dopise představenstvu rabínů Velkého Phoenixu Carter jasně řekl, že nehovoří o okolnostech v Izraeli, ale výhradně v Gaze a na Západním břehu Jordánu. V rozhovoru z roku 2007 řekl: „Apartheid je slovo, které je přesným popisem toho, co se děje na Západním břehu Jordánu, a je založeno na touze nebo chamtivosti menšiny Izraelců po palestinské půdě. Není založeno na rasismu... Toto slovo je velmi přesným popisem nuceného oddělení Izraelců od Palestinců na Západním břehu Jordánu a totální nadvlády a útlaku Palestinců dominantní izraelskou armádou.“
V roce 2013 se v mezinárodních kruzích široce objevila analogie mezi Západním břehem a Bantustany z éry apartheidu v Jihoafrické republice. V USA, kde byl tento pojem dříve tabu, byla izraelská vláda nad okupovanými územími stále více přirovnávána k apartheidu.
Západní břeh Jordánu a Pásmo Gazy
Srovnání Hafrada–apartheid
Hafrada (, doslova „separace”) je oficiální termín izraelské vlády pro politiku oddělení palestinského obyvatelstva na palestinských územích od izraelského obyvatelstva. V Izraeli se tento termín používá k označení obecné politiky separace, kterou izraelská vláda přijala a zavedla nad Palestinci na Západním břehu a v pásmu Gazy. Odborníci a komentátoři toto slovo přirovnali k apartheidu přičemž někteří tvrdí, že tato dvě slova jsou ekvivalentní.
Izraelská bezpečnostní bariéra na Západním břehu (, „oddělující plot”), související kontroly pohybu Palestinců způsobené uzávěrami na Západního břehu a jednostranné stažení Izraele z Gazy byly citovány jako příklady hafrady. Aaron Klieman rozlišuje mezi plány rozdělení založenými na hafradě, kterou překládá jako „oddělení“, a hipardutu, v překladu „odpojení“.
Od svého prvního veřejného představení dominuje izraelským politickým a kulturní diskursem a debatě paradigma hafrada. V roce 2009 izraelský historik Benny Morris řekl, že ti, kteří kladou rovnítko mezi izraelské snahy o oddělení těchto dvou populací s apartheidem, se účinně snaží podkopat legitimitu jakékoli mírové dohody založené na dvoustátním řešení. V roce 2023 bývalý ředitel Human Rights Watch Kenneth Roth řekl, že jeho organizace se dlouho zdržela interpretace reality na místě jako apartheidu, dokud existovala šance, že mírový proces uspěje. Protože podle jeho názoru tento proces nikam nevede a izraelská vláda podkopává dvoustátní řešení, Roth dospěl k závěru, že izraelská politika na Západním břehu má „všechny prvky represivní diskriminace, které tvoří apartheid“. Bývalý redaktor časopisu Foreign Policy David Rothkopf označil Izrael za stát apartheidu.
Pod izraelskou vojenskou okupací Leila Farsakh, docentka politologie na University of Massachusetts Boston, uvedla, že po roce 1977 „vojenská vláda na Západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy vyvlastnila a uzavřela palestinskou půdu a umožnila přesun izraelských osadníků na okupovaná území.” Poznamenává, že osadníci se nadále řídili izraelskými zákony a že byl uzákoněn jiný systém vojenského práva „k regulaci civilních, ekonomických a právních záležitostí palestinských obyvatel“. Říká: „mnoho lidí považuje tyto izraelské politiky územní integrace a sociální separace za apartheid, i když takové jméno nikdy nedostaly.“
Pod palestinskou samosprávou Arabové žijící na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy, oblastech okupovaných Izraelem po šestidenní válce v roce 1967 a považovaných za okupované území podle mezinárodního práva, jsou pod civilní kontrolou Palestinské samosprávy a nejsou izraelskými občany. V některých oblastech Západního břehu jsou pod izraelskou bezpečnostní kontrolou.
V roce 2007, před vydáním zprávy Rady pro lidská práva OSN, zvláštní zpravodaj OSN John Dugard řekl, že „izraelské zákony a praktiky na okupovaných palestinských územích jistě připomínají aspekty apartheidu.“ Dugard se ptal: „Lze vážně popřít, že účelem [...] je nastolit a udržet nadvládu jedné rasové skupiny (Židů) nad jinou rasovou skupinou (Palestinci) a systematicky je utlačovat?” V říjnu 2010 Richard A. Falk, tehdejší zvláštní zpravodaj OSN, oznámil třetímu výboru Valného shromáždění OSN, že „povaha okupace od roku 2010 dokládá dřívější obvinění z kolonialismu a apartheidu důkazy a zákonem ve větší míře, než tomu bylo dokonce před třemi lety." Falk to nazval „kumulativním procesem“ a řekl, že „čím déle bude pokračovat...tím závažnější je zkrácení základních palestinských práv“.
Izraelský ministr obrany a bývalý premiér Ehud Barak v roce 2010 řekl: „Dokud na tomto území na západ od řeky Jordán bude existovat pouze jeden politický subjekt jménem Izrael, bude buď nežidovský, nebo nedemokratický. Dokud skupina milionů Palestinců nemůže volit, bude to apartheidní stát."
V listopadu 2014 bývalý generální prokurátor Izraele Michael Ben-Ja'ir naléhal na Evropskou unii, aby podpořila vytvoření palestinského státu – argumentoval tím, že Izrael zavedl na Západním břehu režim apartheidu. V roce 2015 Me'ir Dagan, bývalý šéf Mossadu, tvrdil, že pokračování politiky premiéra Netanjahua by vyústilo v Izrael, který je buď dvounárodnostním státem nebo státem apartheidu.
Bariéra na Západním břehu Jordánu náhled| Bariéra, kterou propalestinské skupiny nazývají „zeď apartheidu“ a Izrael „bezpečnostní plot“ V roce 2003, rok po operaci Obranný štít, izraelská vláda oznámila projekt „plotů a jiných fyzických překážek“, které mají zabránit Palestincům v přechodu do Izraele. Několik osobností, včetně Mohammada Sarwara, Johna Pilgera a Mustafy Barghoutiho, nazvalo výslednou bariéru na Západním břehu „zeď apartheidu“.