Estonská pomocná policie (, ) byla složena z útvarů pořádkové policie v říšském komisariátu Ostland, generální obvod Estland, v období německé okupace tohoto území v letech 1941–1944. Jednalo se o paramilitární jednotky vytvořené ze smluvních dobrovolníků, později mobilizovaných mužů, jako součást německých sil.
Vznik
alt=Vstup německé armády do Estonska v roce 1941, Tallinn|vlevo|náhled|Vstup německé armády do Estonska v roce 1941, Tallinn Po napadení SSSR a německých vítězstvích bylo na okupovaném území Estonské SSR (dříve Estonská první republika) rozkazem Wilhelma von Leeba velitele skupiny armád Sever ze dne 25. srpna 1941 povoleno estonským, lotyšským a litevským občanům vstupovat do wehrmachtu nebo vytvářet dobrovolnické prapory k plnění bezpečnostních úkolů. Velitel 18. armády wehrmachtu () Georg von Küchler zformoval 6 estonských dobrovolnických strážních jednotek (, ), které obdržely pořadová čísla 181 – 186. Příslušníci byli získáni z dobrovolnických jednotek estonské sebeobrany () se smlouvou uzavřenou na jeden rok, po uplynutí které mohl člen útvar opustit. Po zkušenosti s okupací Estonska ze strany SSSR nebyla o dobrovolníky nouze a Estonci ve velké většině příchod německé armády vnímali jako osvobození. V zemi také existovalo partyzánské hnutí bojující se sovětskou mocí přezdívané jako Lesní bratři.
Od září 1941 začalo vrchní velení wehrmachtu, kromě výše zmíněných jednotek, v týlu skupiny armád Sever formovat estonské pomocné policejní prapory, které měly za úkol výkon policejní služby, tzv. Schutzmannschaft. Během okupace Estonska nacistickým Německem bylo vytvořeno celkem 26 jednotek pomocné policie. Na rozdíl od Běloruské pomocné policie nebo Ukrajinské pomocné policie měly estonské policejní prapory velitele estonské národnosti a také byly složeny z Estonců. V jejich řadách byl však obvykle německý dozorčí důstojník (revizor). K 1. říjnu 1942 čítaly estonské policejní jednotky 10 400 osob, přiděleno k nim bylo 591 Němců. Dobrovolnické oddíly byly organizovány tak, aby nepřekročily velikost praporu, protože protivníkem výstavby vyšších útvarů z východních národů byl Martin Borman.
V lednu 1942 bylo otevřeno školící středisko pro výcvik pomocných policistů v Tallinnu, jemuž velel SS-Obersturmführer Arnold Viiding. Jen do července 1942 se kurzů pořádaných Hlavním říšským bezpečnostním úřadem zúčastnilo 189 Estonců.
V lednu 1942 byl také vyhlášen nábor estonské mládeže ve věku 18 – 25 let do policejních praporů. Základem kádru vytvořených jednotek byli aktivisté nacionalistických mládežnických organizací, bývalí vojáci estonské armády, pohraniční stráže a policie.
Od léta 1942 bylo několik skupin budoucích policistů vysláno do škol pořádkové, bezpečnostní policie a bezpečnostní služby v Německu. Zde se kromě otázek policejní a kriminalistické práce seznamovali také s národně socialistickými státně právními názory, rasovou ideologií a bojem s politickými odpůrci. V této souvislosti v červenci 1943 vydalo vedení estonské policie oběžník o boji proti anglofilům, viz citát.
Estonské policejní prapory měly na rukávech barevný štítek v barvách modré, černé a bílé překrytý třemi lvy nad sebou.
Nasazení v oblastech a bojích
Policejní prapory působily hlavně v týlu armád wehrmachtu. V letech 1941 až 1944 se prapory podílely především na strážní službě (ochraně mostů, železnic, průmyslových podniků a podobně), zabezpečení týlu a boji proti partyzánům v Leningradské, Pskovské a Novgorodské oblasti. Při bojích s partyzány se podílely na páchání válečných zločinů včetně likvidace přívrženců sovětského režimu, které představovala zejména ruská menšina. S pomocí Němců zabily estonské policejní jednotky 61 tisíc občanů a 64 tisíc sovětských zajatců. Estonské policejní prapory se účastnily bojů s partyzány, poprav civilistů, loupeží, ničení celých vesnic v Bělorusku a masových deportací civilistů do Německa. Podílely se také na zničení ghetta ve Vilniusu a zajaté Židy transportovaly do koncentračních táborů.
Nasazení v oblastech a bojích:
37. a 40. prapor sloužil jako zadní voj v oblasti města Pskova. 38. prapor sloužil v oblasti Luga – Pskov – Gdov. 37. a 38. prapor se zúčastnil bojů o Tartu spolu s estonským legionem SS. 288. prapor zajišťoval bezpečnost operacemi proti sovětským partyzánům v oblasti Rasony (bělorusky Расоны). Policejní prapory 29., 31. a 32. se zúčastnily bojů o předmostí Narva. 36. estonský policejní prapor se zúčastnil od 22. listopadu do 31. prosince 1942 bitvy o Stalingrad. Postup Rudé armády na začátku roku 1944 dosáhl estonských hranic, a proto estonská správa vyhlásila 1. února 1944 všeobecnou mobilizaci. Do zbraně bylo povoláno celkem 38 000 mužů, z nichž mnozí byli zařazeni do policejních praporů.
Estonské policejní prapory Každý prapor disponoval silou 400 – 500 mužů. Příslušníci z policejních praporů tvořili základ kádru 20. granátnické divize SS (1. estonská), do které byli zařazováni v průběhu roku 1944.
V březnu 1944 vznikl sloučením čtyř praporů (286., 288., 291. a 292.) 1. estonský policejní pluk a v červenci ze tří praporů (37., 38. a 40.) 2. policejní pluk. Situace na frontě v roce 1944 zabránila dokončení sestavování pluků a v srpnu až září 1944 byly tyto jednotky rozpuštěny.
Počínaje únorem 1944 bylo na území Estonska zformováno šest pluků pohraniční stráže (číslo 1 až 6), které byly stejně jako policejní prapory aktivně využívány v bojových operacích v severním sektoru východní fronty. V bojích o Estonsko v září 1944 utrpěly značné ztráty.