Spektrální sklon ve fonetice je pokles amplitudy vyšších frekvencí ve zvukovém signálu řeči.
Zvuk řeči vzniká primárně kmitáním hlasivek. Základní hlasivkový tón je frekvenčně velmi bohatý: k rozkmitání vokálního traktu je potřeba mnoho různých frekvencí. V tomto primárním tónu klesá amplituda s rostoucí frekvencí asi o 12 dB na oktávu.
Následný průchod supraglotálním vokálním traktem, který se akusticky uplatňuje jako filtr, má přitom na různé frekvence různý vliv, totiž různé frekvence jsou v nadhrtanových dutinách různě utlumeny (nejméně utlumená frekvenční pásma pak tvoří formanty).
Zvuk řeči se nakonec z vokálního traktu šíří do okolí. Relativně úzká retní štěrbina se opět chová jako další filtr, který zesiluje vyšší frekvence asi o 6 dB na oktávu.
Celkový spektrální sklon řeči je pak výsledkem sklonu hlasivkového signálu a následné radiační impedance při vyzařování zvukové energie retní štěrbinou. Při normální fonaci činí výsledný spektrální sklon asi -6 dB na oktávu.R. Skarnitzl, P. Šturm, J. Volín, Zvuková báze řečové komunikace, Karolinum, Praha, 2016
Reference
Kategorie:Fonetika