náhled|upright=1.4|Te Deum Ecuménico 2009 v metropolitní katedrále v Santiagu v Chile za účasti duchovních různých křesťanských denominací. Katolická církev se zapojila do moderního ekumenického hnutí zejména po Druhém vatikánském koncilu (1962–1965) a vydání dekretu Unitatis redintegratio a deklarace Dignitatis humanae. Právě na koncilu vznikla Papežská rada pro podporu jednoty křesťanů. Osoby stojící mimo katolickou církev byly kategorizovány jako heretici (v souvislosti s protestantismem) nebo schizmatici (jako v případě pravoslavné církve a starobylých východních církví), ale v mnoha kontextech se v pokoncilní církvi, aby se předešlo urážkám, používá eufemismus „odloučení bratři“.
Definice Ekumenismus, z řeckého slova „oikoumene“, což znamená „celý obydlený svět“ (srov. Sk 17,6; Mt 24,14; Žd 2,5), je podpora spolupráce a jednoty mezi křesťany. Jednota křesťanstva je tradiční katolický pohled na ekumenismus; podle tohoto názoru je každé nekatolické křesťanské církevní společenství předurčeno k návratu do jednoty katolické církve, od níž se odtrhlo. Jako původní církev založená Ježíšem Kristem se podle katolického učení církev považuje za „jedinou pravou církev“, což znamená, že podle tohoto učení je jednota křesťanů již skutečností, která je v katolické církvi přítomna.
Vstřícnost katolické církve v ekumenismu vycházela z přesvědčení, že rozdělené křesťanství „otevřeně odporuje Kristově vůli, pohoršuje svět a poškozuje svatou věc hlásání evangelia všemu stvoření.“
„Hledání jednoty křesťanů bylo jedním z hlavních zájmů Druhého vatikánského koncilu“.:1 To bylo potvrzeno již v okamžiku, kdy byl koncil vyhlášen, a to papežem Janem XXIII. během nešpor, které 25. ledna 1959 v bazilice svatého Pavla za hradbami ukončily oktáv modliteb za jednotu křesťanů.
„Katolická církev je odhodlána usilovat o sjednocení všech křesťanů, ale bouřlivý duch, který se dostavil po II. vatikánském koncilu, byl zmírněn. Střízlivě uvažující lidé si uvědomují, že cesta k plné jednotě bude dlouhá a namáhavá. Jedním z hlavních ekleziologických úkolů je rozeznat vztahy mezi církvemi.“ V pozadí snahy katolické církve o ekumenismus je uznání, že prvky posvěcení a pravdy se nacházejí i v jiných církvích, že v jistém smyslu jde o křesťany a partikulární církve či církevní společenství a že samotný společný křest je podněcuje k větší jednotě, neboť křest je dar, který „patří“ katolické církvi jako jedna ze svátostí, kterými ji Kristus obdařil.
Lze říci, že „ekumeničnost“ církve je jiným způsobem vyjádření její „radikální katolicity a/nebo univerzality“.
V Direktoriu pro uplatňování zásad a norem ekumenismu se uvádí, že biskupové katolické církve „jednotlivě za své diecéze a kolegiálně za celou církev jsou pod vedením Svatého stolce zodpovědní za ekumenickou politiku a praxi“.:4
Historické perspektivy Před Druhým vatikánským koncilem Katolická církev se považuje za jednu, svatou, katolickou a apoštolskou církev, kterou založil sám Kristus. Její učení, jak před Druhým vatikánským koncilem, tak po něm, ztotožňuje jedinou Kristovu církev s katolickou církví.
Ekumenismus vychází z toho, že Kristus založil jen jednu církev, nikoliv mnoho církví, a proto je konečnou nadějí a cílem katolické církve, aby se s ní prostřednictvím modlitby, studia a dialogu znovu spojily historicky oddělené církve.
Jednota byla vždy hlavním cílem katolické církve. Před Druhým vatikánským koncilem definovala katolická církev ekumenismus jako dialog s ostatními křesťanskými skupinami s cílem přesvědčit je, aby se vrátily k jednotě, kterou samy porušily.Jedna nebo více předchozích vět obsahuje text z publikace, která je nyní veřejně dostupná:
Na druhém lyonském koncilu (1274) a florentském koncilu (1438–1442), kterých se účastnili někteří biskupové pravoslavných církví, byly vypracovány sjednocující formule, které východní církve nepřijaly.
Katolická církev i před Druhým vatikánským koncilem vždy považovala za povinnost nejvyššího stupně usilovat o plnou jednotu s odcizenými společenstvími spolukřesťanů a zároveň odmítat to, co považovala za předčasné a falešné sjednocení, které by znamenalo nevěrnost nebo zamlčování učení Písma svatého a Tradice. Hlavní důraz však byl kladen na opatrnost, jak je uvedeno v kánonu 1258 Kodexu kanonického práva z roku 1917:
Věřícím je zakázáno asistovat při nekatolických náboženských akcích nebo se jich jakkoli účastnit. Z vážného důvodu, který v případě pochybností vyžaduje souhlas biskupa, lze tolerovat pasivní nebo pouze hmotnou přítomnost na nekatolických pohřbech, svatbách a podobných příležitostech z důvodu zastávání civilního úřadu nebo ze zdvořilosti, pokud nehrozí nebezpečí zvrácenosti nebo pohoršení.
Od Druhého vatikánského koncilu
Hlavní články: Subsistit in a Dominus Iesus
Cílem II. vatikánského koncilu, jak uvedl jeho iniciátor papež Jan XXIII., bylo usilovat o obnovu uvnitř samotné církve, která by sloužila těm, kdo jsou odloučeni od římského stolce, jako „jemné pozvání k hledání a nalezení oné jednoty, za kterou se Ježíš Kristus tak vroucně modlil ke svému nebeskému Otci“. Koncil zahájil éru usilovného úsilí nejen o vysvětlení církevního učení druhým, ale také o pochopení jejich pohledu.
Katolická církev se sice považuje za „jednu, svatou, katolickou a apoštolskou církev“, kterou založil sám Kristus, ale uznává, že:Lumen gentium, 8
Nicméně mnoho prvků posvěcení a pravdy se nachází mimo její viditelné hranice. Protože se jedná o dary patřící Kristově církvi, jsou to síly, které podněcují ke katolické jednotě.
Katolická církev se od Druhého vatikánského koncilu, za papežů Jana XXIII., Pavla VI. a na počátku pontifikátu Jana Pavla II. snažila o co největší smíření s ostatními křesťanskými církvemi.
S anglikánskými teology bylo dosaženo významných dohod o křtu, pastorační službě a eucharistii. S evangelicko-luteránskými orgány bylo dosaženo podobné dohody v oblasti teologie ospravedlnění. Tyto přelomové dokumenty přinesly užší bratrské vztahy s těmito církvemi.
Vývoj od 2. poloviny 20. století, v otázkách jako je svěcení žen a mužů žijících v homosexuálních vztazích, však představuje nové překážky pro smíření zejména s anglikány/episkopály. V důsledku toho katolická církev v posledních letech zaměřila své úsilí na smíření s pravoslavnou církví, s níž nejsou teologické rozdíly tak velké.
Vztahy s některými pravoslavnými církvemi byly sice v 90. letech 20. století napjaté kvůli majetkovým otázkám v postsovětských státech po rozpadu Sovětského svazu v letech 1989–1991, ale v nynější době jsou tyto neshody z velké části vyřešeny. Bratrské vztahy s východními církvemi se nadále rozvíjejí.
Kodex kanonického práva z roku 1983 již nemá kánony, které by absolutně zakazovaly společenskou spolupráci římskokatolických duchovních (biskupů, kněží a jáhnů) s duchovními jiných věroučných systémů. Stále však absolutně zakazuje katolickým kněžím koncelebrovat eucharistii s členy společenství, která nejsou ve společenství s katolickou církví (kánon 908). V Direktoriu pro uplatňování zásad a norem v oblasti ekumenismu se uvádí: „Křesťané mohou být povzbuzováni ke sdílení duchovních aktivit a zdrojů, tj. ke sdílení toho duchovního dědictví, které mají společné, způsobem a v míře přiměřené jejich současnému rozdělenému stavu.“:n102
Vztahy se Světovou radou církví Hlavní článek: Limská deklarace Jedním z nejvýznamnějších dokumentů o ekumenických vztazích byl dokument Křest, eucharistie a služba (tzv. Limská deklarace), který vydala Komise pro víru a svěcení Světové rady církví (WCC) v roce 1982.
Ačkoli katolická církev není členem WCC, od roku 1968 jsou někteří katoličtí teologové řádnými členy komise. Ačkoli ne jako zástupci své církve, katoličtí teologové se podíleli na přípravě dokumentu z roku 1982, jehož cílem bylo hledat společný základ mezi různými tradicemi týkajícími se křesťanského obřadu iniciace (křtu), svátosti eucharistie a povahy svěcení (či ordinace), a zároveň jasně uvést rozdíly, které mezi nimi existují. Církve byly vyzvány, aby sdělily své reakce na obsah dokumentu s cílem „analyzovat ekumenické důsledky pro církve na budoucí světové konferenci o víře a svěcení“.
Vztahy s východními církvemi Katolická církev uznává 21 ekumenických nebo všeobecných koncilů: Nicea I. (325), Konstantinopol I. (381), Efez (431), Chalcedon (451), Konstantinopol II. (553), Konstantinopol III. (680–681), Nicea II. (787), Konstantinopol IV. (869–870), Laterán I. (1123), Laterán II. (1139), Laterán III. (1179), Laterán IV. (1215), Lyon I. (1245), Lyon II. (1274), Vídeň (1311–1312), Kostnice (1414–1418), Florencie (1438–1445), Laterán V. (1512–1517), Trident (1545–1563), Vatikán I. (1869–1870), Vatikán II. (1962–1965).
Z nich pravoslavná církev byzantské tradice přijímá pouze prvních sedm, rodina „nechalcedonských“ nebo „předhalcedonských“ církví pouze první tři a asyrská východní církev pouze první dva.
Navzdory tomu dialog ukázal, že i tam, kde rozdělení trvalo déle než předchozí společenství – jako v případě rozkolů, které měly kořeny v christologických sporech na koncilu v Efezu (431) a na koncilu v Chalcedonu (451) –, se několik doktrinálních rozdílů často, ale ne vždy, týkalo terminologie, nikoliv podstaty. Ve skutečnosti pouhé desetiletí dialogu udělalo pro zacelení rozporů více než patnáct století apologetiky, stereotypů a podezírání.
Asyrská církev Východu Katolická církev uznává Asyrskou církev Východu jako jeden z platných nástupnických orgánů starověké církve v mezopotámském údolí, kde se křesťanství etablovalo kolem roku 150, ačkoli tradice odvozuje apoštolské počátky od apoštola Tomáše a jeho učedníků – následovníků Addai a Mari.
Rozdělení mezi církví Perské říše a církvemi v Římě a Konstantinopoli se odvíjí od sporů o legitimitu pojmů matka Boží (Theotókos) a matka Kristova (Christotókos) pro Pannu Marii, které vyvrcholily na koncilu v Efezu v roce 431. Asyrská církev přijala radikální antiochijskou christologii, jak ji formulovali Nestorius a Theodor z Mopsuestie. Někdy se jim mylně říkalo nestoriáni. Katolická církev toto označení odmítá.
Dialog začal setkáním asyrského patriarchy (katolikose) Mar Dinkha IV. s papežem Janem Pavlem II. v roce 1984 a patriarchovou účastí na prvním Assiském dni modliteb za mír v roce 1986. Téměř desetiletý dialog se ukázal jako dostatečný k vyřešení neshod ohledně terminologie v christologii, což vedlo ke Společnému christologickému prohlášení mezi katolickou církví a Asyrskou církví Východu, které podepsali papež Jan Pavel II. z katolické církve a Mar Dinkha IV. z Asyrské církve Východu v roce 1994.
Společné prohlášení připomíná, že asyrská východní církev se modlí k Panně Marii jako k „Matce Krista, našeho Boha a Spasitele“ a katolická tradice oslovuje Pannu Marii jako „Matku Boží“ a také jako „Matku Kristovu“, což jsou plnější výrazy, kterými každá církev jasně uznává jak božství, tak lidství Mariina syna. Spolusignatáři Společného prohlášení tak mohli prohlásit: „Oba uznáváme oprávněnost a správnost těchto vyjádření téže víry a oba respektujeme přednost každé církve v jejím liturgickém životě a zbožnosti.“
Během následujících šesti let se na každoročních setkáních dialogu dospělo ke společnému chápání svátostí, které bylo v roce 2000 zveřejněno jako „Společné prohlášení o svátostném životě“. Doufalo se, že i toto prohlášení bude povýšeno na úroveň Společného nebo Společného prohlášení, zatímco dialog přejde k praktickým ekleziologickým, pastoračním a administrativním otázkám plného společenství.
V roce 2004, v předvečer formálního společného prohlášení, se však asyrský patriarcha a biskupové rozhodli dialog přerušit, protože si uvědomili, že „všechny překážky pro obnovení plného společenství s katolickou církví již prokazatelně neexistují“.