náhled|Dobové foto jedné z dělnických protestních stávek v r. 1931 Dělnické hnutí v českých zemích se formovalo od osmdesátých let 18. století. Prvním impulzem bylo zrušení nevolnictví v roce 1781, které umožnilo volné stěhování do měst. Následně se postupující industrializací začalo tvořit početné dělnictvo coby samostatná a svébytná sociální vrstva obyvatel. 19. století bylo spojeno s celou řadou stávek za lepší pracovní podmínky (osmihodinová pracovní doba, neděle a svátky coby dny pracovního klidu, zákaz práce dětí, lepší mzdy, zavedení sociálního zabezpečení apod.) a celkově za politickou, ekonomickou a kulturní emancipaci dělnictva.
V roce 1878 došlo k založení Sociálně demokratické strany českoslovanské v Rakousku. Politickým cílem bylo schválení všeobecného volebního práva a zlepšení postavení dělníků. Někteří radikálně založení představitelé dělnického hnutí postupně přijali ideologie anarchismu nebo marxismu. Po vítězství bolševické revoluce v Rusku v roce 1917 posílily také v českých zemích radikální proudy zastávající revoluční cestu marxismu-leninismu. V roce 1921 došlo k rozkolu v československém dělnickém hnutí, kdy se ze sociálně-demokratické strany odloučilo radikální křídlo a založilo Komunistickou stranu Československa.
Komunistická strana Československa po druhé světové válce uspěla ve volbách roku 1946, kdy získala 31,2 % hlasů. V únoru 1948 provedli komunisté puč a zavedli nový lidově-demokratický režim, ve kterém deklarovali vládu dělnictva s diktaturou proletariátu a vedoucí úlohou komunistické strany. Strana již předtím prošla stalinizací. Režim padl až v roce 1989 během tzv. sametové revoluce.
Pozadí Politické podmínky Dělnické hnutí je proces společenské, politické a kulturní emancipace tzv. čtvrtého stavu. Čtvrtý stav, neboli dělnictvo, se začal formovat s postupující industrializací a související urbanizací. Dělnictvo se tedy formovalo nejdříve v průmyslově průkopnických zemích (Velká Británie, Francie, Spojené státy americké). První politické výsledky se dostavily ve Francii během Velké francouzské revoluce z konce 18. století.
V českých zemích umožnilo utváření dělnictva zrušení nevolnictví Josefem II. v listopadu 1781. To povolilo například stěhování do měst.
Po porážce revolucí z let 1848 a 1849 byl v rakouské monarchii zaveden v letech 1851 až 1860 neoabsolutismus. Během něj byl potlačen politický a spolkový život. Došlo k rozvoji tajné policie a vyloučení veřejnosti z politického rozhodování.
náhled|Tzv. tábor lidu - demonstrace za všeobecné volební právo 28. listopadu 1905 na Staroměstském náměstí v Praze Vojenské porážky Rakouska, například v prusko-rakouské válce, donutily císaře ustoupit Maďarům a schválit rakousko-uherské vyrovnání (1867). Nadále obě části monarchie (Předlitavsko a Zalitavsko) spojovaly jen osoba panovníka a společná zahraniční a vojenská politika. Pro Předlitavsko byla vydána nová ústava, tzv. prosincová, která platila až do roku 1918. Parlament Předlitavska se jmenoval Říšská rada, do roku 1873 ji obesílaly zemské sněmy. Zemské sněmy se nadále volily v kuriích, městská a obchodních a živnostenských komor však byly sloučeny. Roku 1873 se začalo do Říšské rady volit přímo, a to také v oněch čtyřech kuriích. Roku 1882 se cenzus pro aktivní právo snížil z deseti na pět zlatých přímých daní ročně (Taaffeho volební reforma), což zvýhodnilo Čechy oproti Němcům.
Roku 1896 vznikla pro volby do Říšské rady pátá kurie, v níž volili všichni muži starší 24 let, tedy i dělníci (Badeniho volební reforma). Pátá kurie však měla malý vliv (nepoměrné zastoupení). Roku 1907 pak bylo na základě revolučních událostí v Rusku uzákoněno všeobecné a rovné volební právo, avšak jen pro muže (aktivní: 24 let; pasivní: 30 let).
Hospodářské podmínky
náhled|Porgesova kartounka na Smíchově v roce 1872 V českých zemích se počátky moderního průmyslu dají vysledovat do časů panování císaře Rudolfa II., kdy se začaly spolu se zárodky moderní vědy objevovat i první průmyslové technologie a myšlení. Proces přerušila třicetiletá válka a po ní ve střední Evropě došlo k jisté prodlevě v navázání na tuto tradici. Počátky průmyslové revoluce zde souvisejí s ideologií merkantilismu a osvícenským absolutismem. Prvními průmyslníky zde byli zejména šlechtici. První průmysl, který se začal v Česku masově rozvíjet, byl textilní. Zlom přišel na začátku 19. století, kdy se české země začaly rychle industrializovat. Do konce 19. století se staly nejprůmyslovější částí tehdejší rakousko-uherské monarchie.
V třicátých a čtyřicátých letech 19. století se hlavními odvětvími průmyslu staly strojírenství, železářství, uhelná těžba a chemický průmysl. Ve čtyřicátých letech se po Vídni stalo druhým největším strojírenským centrem habsburské monarchie Brno. Od poloviny třicátých let se mezi dělnická centra výrazněji zapojila i pražská aglomerace, zejména díky strojírenským závodům umístěným v blízkých obcích, např. v Libni, Karlíně, Smíchově. K místům s vyšší koncentrací dělnictva se zařadilo i Kladensko a Příbram. Od konce dvacátých let 19. století se další průmyslovou oblastí stávalo území ostravsko-karvinské pánve, kde rozvoj těžby černého uhlí šel souběžně se založením železáren ve Vítkovicích.
Průmyslový rozvoj umožnily zásoby nerostných surovin na území Čech a Moravy, a to zejména uhlí. V 19. století zde vznikla řada významných hutnických a strojírenských podniků – například v roce 1830 v Rudolfově huti ve Vítkovicích byla zahájena výroba oceli, v roce 1869 byly v Plzni založeny strojírenské Škodovy závody, roku 1895 společnost Laurin a Klement. V roce 1896 zahájil Emil Kolben ve Vysočanech výrobu strojů a zařízení pro velké parní a vodní elektrárny. Po rozpadu Rakouska-Uherska se na území Československa nacházelo přibližně 70 % průmyslové výroby z bývalého mocnářství.
Sociální podmínky náhled|Obydlí nezaměstnaných za První republiky (konkrétně na pražské periférii) Ještě v šedesátých a sedmdesátých letech 19. století byly sociální poměry v továrnách alarmující, což se nepříznivě odráželo na všech demografických ukazatelích dělnictva (průměrný věk, dětská úmrtnost, úrazovost, nemocnost). V dělnickém prostředí bylo i vyšší procento nemanželských dětí, neboť se mladé dělnice obávaly ztráty zaměstnání v případě sňatku. Naprosto běžná byla dětská a ženská práce za výrazně nižší platy. Také bytové podmínky pracujících byly otřesné. To vše si vyžádalo státní zásahy do poměru mezi zaměstnavateli a zaměstnanci (1883–1885 novelizace živnostenského řádu), které vedly k zákazu do té doby naprosto běžné práce dětí do 14 let v továrnách, k omezení pracovní doby na 11 hodin (v hornictví 10 hodin), k zákazu noční práce dělnic, k zavedení tovární inspekce, kontrolující poměry v továrnách apod. Od roku 1888 se rozvíjelo také zabezpečení dělníků v případě úrazu či nemoci.
Sociální podmínky dělnictva v 19. století stěžovala také neustálá relativně vysoká míra nezaměstnanosti. Kvůli ní museli dělníci často ustupovat ze svých požadavků. Nezaměstnanost prohlubovaly periodicky se opakující ekonomické krize (například: krach na vídeňské burze (1873) nebo velká hospodářská krize (1929)).
Historie Živelná fáze (1781–1870) náhled|Práce na tiskařských stolech koncem 19. století Po zrušení nevolnictví se v českých zemích začalo formovat dělnictvo. Co do otázky hnutí šlo ale o fázi nevyspělou, spontánně živelnou. Dělnictvu chyběla jasná formální organizace i teoretické vymezení.
České země měly ještě v polovině 19. století v podstatě agrární ekonomiku, do níž pomalu vnikal průmysl. V roce 1850 bylo v Čechách pouze asi 50 tisíc továrních dělníků a dělnic, z nichž 30 tisíc pracovalo v textilních továrnách, ponejvíce v kartounkách. V celé tovární velkovýrobě bylo zaměstnáno asi 125 tisíc osob.
Počáteční vzbouření se týkala odporu vůči bídě a stále častěji docházelo ke vzpourám také proti zavádění parních strojů do výrobního procesu. V nejméně rozvinutých oblastech Českých zemí bouře proti strojům byly na pořadu téměř do konce 19. století (rebelie sklářů z Podkrkonoší 1890 byla jednou z posledních svého druhu).
Uprostřed června 1844 vypukla poblíž českých hranic v hrabství kladském revolta mezi značným počtem tamějších námezdně pracujících tkalců. Roztrpčení novým snížením mezd, povstali obyvatelé Dlouhé Bělé (Langenbielau), Peterswaldu a Kaschbachu – obcí ležících v Jílových horách (Eulengebirge) a dali průchod svému zoufalství tím, že zastavili práci. Pokoušeli se dokonce postavit na odpor pruskému vojsku, které přitáhlo do vzbouřeneckých obcí. Když však někteří vzbouřenci zaplatili svou odvahu krví a několik jich bylo dokonce zabito, upustili ostatní od beznadějného boje. Stávka se postupně rozšířila také do Čech. Dne 16. června se ještě ve všech tiskárnách kartounu pracovalo jako obvykle. 17. června však – zcela neočekávaně pro policii a továrníky zastavili dělníci kartounky bratří Porgesů na Smíchově náhle práci a prohlásili, že již nehodlají dále pracovat za dosavadní nízké mzdy. V noci byli ihned někteří strůjci stávky zatčeni. Dne 19. června se shromáždili dělníci v počtu asi 1000 až 1200 před městem u bubenečského zámečku, aby dosáhli audience u arcivévody Štěpána, který tam v létě bydlel, a mohli mu předložit své prosby: Propuštění zatčených a beztrestnost pro účastníky stávky. O několik dní později bylo nasazeno vojsko a dělníci odváděni do továren. Tím stávka skončila.
Centry stávkového napětí byla města Liberec, Brno, Praha a Ostrava. V Praze byl 1852 se pokusil František Haman o založení odborové organizace kováků, ale byl zmařen protidělnickým vládním opatřením. Po znovuobnovení ústavnosti se podařilo pražský podpůrný spolek Typografia přeměnit roku 1865 v odborovou Typografickou besedu, čímž se poprvé na odborovém základě sdružila nejvzdělanější sekce českého dělnictva té doby. Na druhé straně vznikaly ve větším množství podpůrné „pokladny“ pro vedení nepolitického hospodářského boje; zákazům represivních vládních orgánů čelily tzv. osvětově vzdělávací spolky. Od 1861–1862 se zakládaly dělnické spolky podle řemeslné specializace.
Živnostenský řád, který v Rakousku platil od roku 1860, vyhlašoval vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem za předmět svobodné dohody. Tato svoboda neměla ale pro jednotlivého dělníka praktickou cenu. Dělník vystupoval sice jako svobodný, při uzavírání smlouvy právně rovný a rovněž nebyl právně nucen pracovní smlouvu uzavřít a přistoupit na podmínky, které vyhovovaly podnikateli. Skutečnost, že byl nemajetný (v podstatě v tom smyslu, že žil ze dne na den) a bez pracovních prostředků, mu nedávala jinou možnost než vstoupit do zaměstnání bez prodlev a na základě podmínek které určoval zaměstnavatel.
Roku 1867 většina dělnictva v Předlitavsku pracovala v českých zemích (57,38 %). České země si zachovávaly nejsilnější postavení v textilním průmyslu, hornictví a hutnictví a ve stavebnictví.
náhled|Tábor lidu na hoře Mužský (1869) Na konci šedesátých let 19. století mělo dělnické hnutí v českých zemích již charakter řádného sociálního hnutí, ovšem dosud ne masového a stále se projevujícího spíše živelností než uvědomělým a teoreticky podloženým postupem. Oproti Vídni a částečně Budapešti, kde v této době začala fáze organizovaného dělnického hnutí, bylo české dělnictvo v období táborů lidu let 1868–1871 zaujato národnostními problémy a státoprávními požadavky české Národní strany (mladočeši). I když čtyři tábory (na Letné a na Rohanském ostrově 1869, česko-německý na Ještědu 1870 a na Pankráci 1871) byly výhradně dělnické, na sociální zápas stále nebyli plně připraveni. Obrat přinesl zrod dělnického periodického tisku v sedmdesátých letech.
Sociálně demokratická fáze (1870–1921) Po rakousko-uherském vyrovnání z roku 1867 se čeští dělníci připojily k protirakouským náladám a podporovali národní snahy Národní strany (mladočechů). S tím se ale střetávaly ideje některých dělnických předáků, kteří volali po internacionálním spojení dělnictva (v duchu první internacionály z roku 1864).