náhled|Občan Tournai pohřbívají oběti moru. Detail z miniatury z Letopisů Gillese Li Muisis, Černá smrt vyvrcholila v Evropě mezi lety 1348 a 1350 a podle odhadů této nemoci podlehla třetina populace evropského kontinentu. Černá smrt, často označovaná jako "mor", měla okamžité i dlouhodobé účinky na lidskou populaci po celém světě jakožto jedna z nejničivějších pandemií v historii lidstva. Způsobila řadu biologických, sociálních, ekonomických, politických a náboženských otřesů, které měly hluboký dopad na běh světových dějin, a to především evropských.

Symptomy dýmějového moru zahrnovaly bolestivé a zvětšené nebo oteklé lymfatické uzliny, bolesti hlavy, zimnici, únavu, zvracení a horečku. Během třech až pěti dnů zemřelo 80 % nemocných.

Z pohledu mnoha přeživších mohl být účinek moru nakonec příznivý, protože masivní snížení počtu pracovní síly znamenalo, že po jejich práci byla najednou vyšší poptávka. Rodney Hilton tvrdil, že angličtí rolníci, kteří pandemii přežili, zjistili, že se jejich situace výrazně zlepšila. Pro mnoho Evropanů bylo 15. století zlatým věkem prosperity a nových příležitostí. Půdy byl dostatek, platy vysoké a nevolnictví téměř vymizelo. O století později, když populační růst pokračoval, nižší třídy opět čelily nedostatku a hladomoru.Barbara A. Hanawalt, "Centuries of Transition: England in the Later Middle Ages", in Richard Schlatter, ed., Recent Views on British History: Essays on Historical Writing since 1966 (Rutgers University Press, 1984), S. 43–44, 58R. H. Hilton, The English Peasantry in the Late Middle Ages (Oxford: Clarendon, 1974)

Počet mrtvých

Údaje o počtu obětí se značně liší podle oblasti i zdroj od zdroje a odhady jsou často revidovány, protože historický výzkum přináší nové objevy. Většina vědců odhaduje, že černá smrt ve 14. století zabila až 75 milionu lidí. Došlo k tomu v době, kdy celosvětová populace nedosahovala ani 500 milionů. I tam, kde jsou historické záznamy považovány za spolehlivé, jsou možné pouze hrubé odhady celkového počtu úmrtí na mor.

Evropa Zvláště v Evropě byl počet obětí významný. Moderní odhady se pohybují mezi zhruba jednou třetinou a jednou polovinou celkové evropské populace zemřelé v období 1347 až 1351. Během těchto let v nejvážněji postižených oblastech zemřelo až 80 % populace.Stéphane Barry and Norbert Gualde, in L'Histoire no. 310, June 2006, pp. 45–46, say "between one-third and two-thirds"; Robert Gottfried (1983). "Black Death" in Dictionary of the Middle Ages, volume 2, S. 257–267 Soudobý kronikář Jean Froissart odhadl počty obětí na jednu třetinu, což vědci považují za méně přesné hodnocení než narážku na Knihu zjevení, která by měla naznačovat skutečný rozsah moru.Jean Froissart, Chronicles (trans. Geoffrey Brereton, Penguin, 1968, corrections 1974), S. 111. Úmrtí nebyla v Evropě rovnoměrně rozložena. Některé oblasti byly postiženy velmi málo, ale jiné byly téměř zcela vylidněné.

Černá smrt neúměrně tvrdě zasáhla městskou kulturu, ačkoliv i venkovské oblasti, kde v té době žila většina obyvatelstva, byly výrazně zasaženy. Nejhůře na tom byla větší města, protože hustota obyvatelstva a blízko položené obytné domy usnadňovaly přenos nemocí. Ve městech bylo také hodně špíny, byla zamořená vši, blechami a krysami a také zde lidé umírali na nemoci způsobené podvýživou a špatnou hygienou. Populace Florencie se ze 110 až 120 tisíc v roce 1338 snížila na 50 tisíc v roce 1351. V Hamburku a Brémách zemřelo odhadem 60 až 70 procent obyvatel. Ve městě Givry ve Francii zaznamenal místní mnich, který obvykle zapisoval 28 až 29 pohřbů ročně, v roce 1348 649 úmrtí, z toho polovina zemřela během jednoho měsíce. Přibližně polovina populace Perpignanu zemřela v průběhu několika měsíců. V letech 1348 až 1350 zemřelo přes 60 % norské populace. Londýn během vypuknutí epidemie v letech 1348 až 1349 ztratil možná dvě třetiny své populace, Anglie jako celek mohla přijít o 70 % své populace, která klesla ze 7 milionů před morem na 2 miliony v roce 1400.

Některá místa, včetně Polského království, části Uherska, Brabantské vévodství, Henegavské hrabství a Limbourg, stejně jako Santiago de Compostela, nebyla z neznámých důvodů pandemií ovlivněna. Někteří historici předpokládali, že přítomnost rezistentních krevních skupin v místní populaci jim pomohla odolávat infekci, avšak i těchto oblastí se dotkla druhá epidemie moru v letech 1360 až 1363, stejně jako v dalších letech, kdy mor opětovně propukal (v letech 1366 až 1369, 1374 až 1375, 1400, 1407 atd.)Stéphane Barry and Norbert Gualde, "La peste noire : la plus grande épidémie de l'histoire" [The Black Plague: the largest epidemic in history], in L'Histoire no. 310, June 2006, S. 45–46 Dalšími oblastmi, kterým se mor vyhnul, byly izolované horské oblasti, například Pyreneje.

Morem byly postiženy všechny společenské vrstvy. Na mor zemřel i král Kastilie, Leónu a Galicie Alfons XI. Kastilský a navarrská královna Jana II. Navarrská. Petru IV. Aragonskému během šesti měsíců na mor zemřela jeho manželka,Almeida Rodrigues, Ana Maria de Seabra (2013). "Un destin interrompu: Aliénor de Portugal, brève reine d'Aragón". Les femmes dans l'espace nord-méditerranéen. Etudes Roussillonnaises. Revue d'Historie et d'archéologie Méditerranéennes (in French). Vol. XXV. Canet-en-Rousillon: Éditions Trabucaire. S. 89–96. dcera a neteř. Johana Anglická, dcera Eduarda III., zemřela v Bordeaux na své cestě do Kastilie, kde se měla provdat za Alfonsova syna Petra. Ve Francii zemřela i Jitka Lucemburská, manželka budoucího francouzského krále Jana II.Nicolle, David (2004). Poitiers 1356: The Capture of a King. Osprey Publishing.

Sociální, environmentální a ekonomický dopad Protože léčitelé ve 14. století nevěděli, jak vysvětlit příčinu černé smrti, mnoho Evropanů věřilo, že věrohodným vysvětlením vzniku moru jsou nadpřirozené síly, zemětřesení a zlomyslná spiknutí.Judith M. Bennett; C. Warren Hollister (2006). Medieval Europe: A Short History. New York: McGraw-Hill. S. 329 Nikoho ve 14. století nenapadlo, že kontrola krysí populace mohla snížit rychlost šíření nemoci a lidé začali věřit, že takové utrpení a tolik smrti mohl způsobit pouze Boží hněv. Giovanni Boccaccio, italský spisovatel a básník, se ve svém díle ptal, zda bylo onemocnění sesláno Bohem k nápravě lidí, nebo zda jej způsobil vliv nebeských těles.Boccaccio, Giovanni. "Boccaccio on the Plague". Virginia Tech. Dostupné online Křesťané obvinili Židy z otravy veřejných zásob vody a tvrdili, že se Židé snaží zničit evropskou civilizaci. Šíření těchto zvěstí vedlo k úplnému zničení celých židovských měst. V únoru 1349 bylo ve Štrasburku zavražděno 2000 Židů. V srpnu téhož roku byly vyvražděny židovské komunity v Mohuči a Kolíně nad Rýnem.Bennett and Hollister (2006), 329–330

Pokud šlo o vládní orgány, většina panovníků zavedla opatření, která zakazovala vývoz potravin, odsuzovala spekulanty na černém trhu, stanovila cenovou kontrolu obilí a zakazovala rozsáhlý rybolov. Tato opatření se většinou ukázala jako nevymahatelná, v horším případě přispěla ke kontinentální sestupné spirále. Nejhůře postižené země, jako Anglie, nebyly kvůli zákazu schopny nakupovat obilí v zahraničí (ani z Francie ani od většiny ostatních producentů obilí) kvůli neúrodě z důvodu nedostatku pracovních sil. Jakékoliv obilí, které bylo možné přepravit, nakonec ukořistili piráti nebo lupiči, aby je prodali na černém trhu. Mezitím mnohé z největších zemí, zejména Anglie a Skotsko, jenž byly ve válce, spotřebovaly na válečné výdaje velkou část své státní pokladny, což ještě zhoršilo inflaci. V roce 1337, nedlouho před první vlnou černé smrti, vypukla válka mezi Anglií a Francií, která vešla ve známost jako stoletá válka. Podvýživa, chudoba, nemoci a hlad spolu s válkou, rostoucí inflací a dalšími ekonomickými problémy způsobily, že v Evropě v polovině 14. století došlo k tragédii.

Historik Walter Scheidel tvrdí, že morové vlny po počátečním vypuknutí černé smrti měly vyrovnávací účinek, který změnil poměr půdy k práci snížením hodnoty první a zvýšením hodnoty druhé, což snížilo ekonomickou nerovnost tím, že vlastníci půdy a zaměstnavatelé zchudli a dělníci si polepšili. Vyrovnávací efekt byl zvrácen demografickým oživením, které mělo za následek obnovení populačního tlaku. Na druhou stranu v období čtvrtstoletí po černé smrti v Anglii trpěli mnozí dělníci a řemeslníci žijící výhradně z peněžních mezd snížením reálných příjmů v důsledku bující inflace. V roce 1357 byla třetina nemovitostí v Londýně nevyužita kvůli závažné epidemii z let 1348 až 1349. Přesto z důvodů, o kterých se stále diskutuje, úroveň populace klesala po prvním výskytu černé smrti až do roku 1420 a růst nezačala až do roku 1470. Samotná epidemie tedy neposkytuje zcela uspokojivé vysvětlení tohoto prodlouženého období poklesu prosperity.

V Mongolské říši bylo narušení obchodu způsobené černou smrtí jedním z důvodů jejího kolapsu.

Rolnictvo Ztráta velké části populace přinesla příznivé podmínky přeživším rolníkům v Anglii i v dalších částech západní Evropy. Došlo ke zvýšené sociální mobilitě, protože vylidňování dále podkopalo již tak oslabené povinnosti rolníků zůstat na svých tradičních hospodářstvích. Půdy bylo dostatek, platy byly vysoké a nevolnictví téměř zmizelo. Bylo možné se stěhovat a stoupat ve společenském žebříčku. Z toho těžili zejména mladší synové a ženy. S obnovením růstu populace však rolníci opět čelili nedostatku a hladomoru.Barbara A. Hanawalt, "centuries of Transition: England in the Later Middle Ages," in Richard Schlatter, ed., Recent Views on British History: Essays on Historical Writing since 1966 (Rutgers UP, 1984), S. 43–44, 58 Naproti tomu ve východní Evropě obnovená přísnost zákonů připoutala zbývající rolnictvo k půdě těsněji než kdykoli předtím prostřednictvím nevolnictví.

Kromě toho velký pokles populace v důsledku moru zlevnil půdu, rolníci měli k dispozici více jídla a relativně se mezi rolnictvem výrazně zvýšil příjem na hlavu. Pokud se tak nestalo okamžitě, stalo se tak v nadcházejícím století. Vzhledem k tomu, že mor zanechal rozsáhlé plochy zemědělské půdy bez obdělávání, byly tak k dispozici pro pastvu a na trh se dostávalo více masa. Spotřeba masa a mléčných výrobků vzrostla, stejně jako export hovězího masa a másla z Nizozemí, Skandinávie a severního Německa.

Vyšší třída se však často pokoušela zastavit změny, zpočátku v západní Evropě, ale mnohem důrazněji a úspěšněji ve východní Evropě, zavedením zákonů o překupnictví. Tyto zákony upravovaly, co mohli lidé (zejména rolnická třída) nosit, aby si aristokracie zajistila, že se zbohatlí rolníci nezačnou oblékat a chovat jako příslušníci vyšší třídy. Další taktikou bylo zafixovat ceny a mzdy tak, aby rolníci nemohli s rostoucí hodnotou práce požadovat více peněz. V Anglii byl prosazen Zákon o dělnících z roku 1351, který uváděl, že žádný rolník nemůže žádat více, než v roce 1346. Tyto snahy měly různý úspěch, a to i v závislosti na množství povstání, které podnítily.

Městští dělníci V důsledku drastického úbytku populace způsobeném morem se mzdy prudce zvýšily a dělníci se mohli v reakci na mzdové nabídky přestěhovat do nových lokalit. Místní a královské úřady v západní Evropě zavedly mzdovou kontrolu. Vládní kontrola se snažila zmrazit mzdy na staré úrovni před černou smrtí. Například v Anglii Nařízení o dělnících (Ordinance of Labourers) z roku 1349 a Zákon o dělnících (Statute of Labourers) z roku 1351 omezovaly jak zvyšování mezd, tak stěhování dělníků. Pokud se dělníci pokusili opustit své současné místo, zaměstnavatelé dostali právo je nechat uvěznit. Zákon byl ve většině oblastí špatně vymáhán a mzdy na farmách v Anglii se v letech 1350 až 1450 v průměru zdvojnásobily,Gregory Clark, "The long march of history: Farm wages, population, and economic growth, England 1209–1869," Economic History Review 60.1 (2007): 97–135. S. 36 Dostupné online ale pak se již příliš neměnily a to až do konce 19. století.