náhled|Příslušníci kanadského Královského 22. pluku na audienci u papeže Pia XII., 1944 Vatikán za papeže Pia XII. zastával během druhé světová války politiku neutrality. Ačkoliv bylo město Řím od září 1943 okupováno Německem a od června 1944 spojeneckými jednotkami, samotný Vatikán nikdy obsazený nebyl. Vatikán také po celou dobu trvání válečného konfliktu organizoval rozsáhlou humanitární pomoc.

Pozadí Lateránská smlouva uzavřená roku 1929 s Itálií uznala suverenitu Vatikánu. Tato smlouva prohlásila Vatikán v mezinárodních vztazích za neutrální zemi a požadovala, aby papež nezasahoval jako mediátor, pokud o to nepožádají všechny zúčastněné strany. V roce 1939 byl Vatikán uznán třiceti osmi národy s diplomatickým sborem tvořeným třinácti velvyslanci a dvaceti pěti ministry.

Zahraniční vztahy

Předválečné pokusy o zprostředkování míru náhled|Polský velvyslanec ve Vatikánu Kazimierz Papée Již v dubnu 1939 oznámil Pius XII. plán pro nastolení míru v naději, že zprostředkuje vyjednávání mezi hlavními evropskými mocnostmi, jež se ocitly na pokraji války.Chadwick, Owen. 1988. Britain and the Vatican During the Second World War. Cambridge University Press. S. 61 Jako první byl kontaktován Benito Mussolini prostřednictvím Piova obvyklého prostředníka, jezuitského otce Tacchiho Venturiho. S Mussoliniho souhlasem druhý den Luigi Maglione, kardinál státní sekretář, kontaktoval nuncia v Paříži (Valerio Valeri), Varšavě (Filippo Cortesi) a v Berlíně (Cesare Orsenigo) a apoštolského delegáta v Londýně (William Godfrey).Chadwick, 1988, S. 62

Navrhovaná vatikánská schůzka dosáhla jen velmi málo ze svého cíle. Pokud mezi různými sděleními Vatikánu existoval nějaký koherentní postoj, pak to byl appeasement.Chadwick, 1988, S. 62–74 Papež se zejména snažil přimět Polsko, aby souhlasilo s odtržením Gdaňsku a s jeho připojením k nacistickému Německu. Tento požadavek však polský velvyslanec Kazimierz Papée ani polská vláda nemohli přijmout.Chadwick, 1988, S. 75–76

Ve svém Rozhlasovém poselství z 24. srpna 1939, tedy pouhý týden před vypuknutím války, Pius XII. varoval, že: "Nebezpečí je bezprostřední, ale stále je čas. S mírem není nic ztraceno, vše lze ztratit válkou."

Britský historik Owen Chadwick identifikoval čtyři témata vycházející ze snah Vatikánu o zprostředkování jednání: zvláštní blízkost k Mussolinimu, britský a polský nezájem o návrhy Vatikánu, které byly brány za podezřelé jako proitalské a proněmecké, skutečnost, že velmoci vnímaly papeže jako "nikoli bezvýznamnou figurku na své šachovnici" a především to, že se papež snažil zajistit kompromis mezi západními mocnostmi, aby tak zabránil sovětským územním ziskům.Chadwick, 1988, S. 77–78

Po obsazení Polska, ale před útokem na Francii a země Beneluxu, Pius XII. nadále doufal v dojednání míru, aby tak zabránil šíření konfliktu. Podobně smýšlející americký prezident Franklin D. Roosevelt obnovil po sedmileté přestávce neoficiální vztahy USA s Vatikánem a vyslal do Vatikánu Myrona Charlese Taylora jako svého osobního zástupce. Navzdory brzkému ztroskotání nadějí na mír Taylorova mise ve Vatikánu pokračovala.

Veřejná prohlášení Navzdory intenzivním zákulisním akcím byl Pius XII. rozhodnut nevydat žádné veřejné prohlášení, které by se postavilo na stranu konfliktu. Poprvé se to projevilo v jeho odmítnutí výslovně odsoudit německou invazi do Polska.Chadwick, 1988, S. 79–81 Pius XII. věřil, že "rychlé zničení Polska bude znamenat konec války."Chadwick, 1988, S. 82

Vypuknutí války Summi Pontificatus (O omezeních autority státu), vydané 20. října 1939, byla první papežská encyklika vydaná papežem Piem XII. a ustanovila některá témata jeho papežství. Podle Chadwicka byla tato encyklika příkladem jak papežovy "váhavosti, tak péče".Chadwick, 1988, S. 83 Během sepisování dopisu vypukla druhá světová válka s německo-sovětskou invazí do katolického Polska. Ačkoliv se Pius XII. vyjádřil diplomatickým jazykem, podporoval katolický odpor a vyjádřil svůj nesouhlas s válkou, rasismem, antisemitismem, invazí do Polska a perzekucemi církve.

Jelikož Itálie v té době stále ve válce nebyla, byli Italové vyzváni, aby zůstali věrni církvi. Pius XII. se vyhnul tomu, aby Adolfa Hitlera či Josifa Stalina označil za zločince, a nastolil veřejný "nestranný" veřejný tón, který měl být charakteristickým znakem jeho pontifikátu: "Úplné vyjádření doktrinálního postoje, který je třeba zaujmout tváří v tvář dnešním omylům, může být v případě potřeby odloženo na pozdější dobu, pokud nedojde k narušení katastrofickými vnějšími událostmi; prozatím se omezujeme na několik základních poznámek."

Odpor Papež psal o "protikřesťanských hnutích" přinášejících úrodu "dojímavých katastrof" a volal po lásce, milosrdenství a soucitu proti "záplavě sváru". V Non abbiamo bisogno (1931), Mit brennender Sorge (1937) a Divini redemptoris (1937) psal Pius XII. o potřebě přivést zpět do církve ty, kteří se řídili "falešným měřítkem...svedeni omylem, vášní, pokušením a předsudky, [kteří] zbloudili pryč od víry v pravého Boha".Kdo z "Kristových vojáků", církevních či laiků, se necítí být podněcován a pobízen k větší bdělosti, k rozhodnějšímu odporu, když vidí stále rostoucí zástupy Kristových nepřátel; když vnímá, jak mluvčí těchto tendencí popírají nebo v praxi opomíjejí živoucí pravdy a hodnoty, které vyplývají z víry v Boha a v Krista; když vnímá, jak svévolně porušují tabulky Božích přikázání, aby je nahradili jinými tabulkami a jinými standardy zbavenými etického obsahu Zjevení na Sinaji, standardy, v nichž není místo pro ducha Kázání na hoře a Kříže? (Summi Pontificatus 7, Pius XII., říjen 1939)

Invaze do Polska náhled|Pomník Maxmiliána Kolbeho, který byl jedním z polských duchovních zabitých během války nacisty

V době německo-sovětské invaze do Polska, psal Pius XII. o pronásledované církvi108. "Uprostřed tohoto světa, který dnes představuje tak ostrý kontrast ke "Kristovu míru v Kristově království", se církev a její věřící nacházejí v dobách a v letech zkoušek, jaké byly v její historii boje a utrpení jen zřídka poznány." a době vyžadující "charitu" pro oběti, které měly "právo na soucit". Proti invazi do Polska a zabíjení civilistů napsal:Krev bezpočtu lidských bytostí, dokonce i těch nebojujících, vzbuzuje žalostný žal nad národem, jakým je naše milé Polsko, které se pro svou věrnost církvi, pro své služby při obraně křesťanské civilizace zapsalo nesmazatelnými znaky do historie, má právo na velkorysý a bratrský soucit celého světa, zatímco čeká, spoléhajíc se na mocnou přímluvu Marie Pomocnice křesťanů, na hodinu vzkříšení v souladu se zásadami spravedlnosti a pravého míru. (Summi Pontificatus 106, Pius XII., říjen 1939)V Polsku nacisté zavraždili více než 2500 mnichů a kněží a ještě více jich bylo uvězněno.Chadwick, Owen S. 254–255.

Opozice k rasismu a antisemitismu V dalším odmítnutí nacistické ideologie Pius XII. zopakoval katolický odpor k rasismu a antisemitismu:V souladu s těmito zásadami rovnosti věnuje církev svou péči formování kultivovaného domácího kléru a postupnému zvyšování počtu domácích biskupů. A abychom těmto svým záměrům dali vnější vyjádření, zvolili jsme nadcházející Slavnost Krista Krále, abychom povýšili k biskupské důstojnosti u hrobu apoštolů dvanáct zástupců velmi odlišných národů a ras. Uprostřed rušivých protikladů, které rozdělují lidskou rodinu, nechť tento slavnostní akt zvěstuje všem našim synům, rozptýleným po světě, že duch, učení a dílo církve nemohou být nikdy jiné než ty, které apoštolové kázali: "oblečte nového (člověka), který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele. Potom už není Řek a Žid, obřezaný a neobřezaný, barbar, divoch, otrok a svobodný – ale všechno a ve všech je Kristus." (Summi Pontificatus 48, Pius XII., říjen 1939)

Schůzka s Ribbentropem v roce 1940 Když v roce 1940 nacistický ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop vedl jedinou vyšší nacistickou delegaci, které se dostalo audience u papeže, se delegace zeptala, proč se papež postavil na stranu spojenců. Pius XII. odpověděl seznamem nedávných nacistických zvěrstev a náboženského pronásledování spáchaných na křesťanech i Židech v Německu a Polsku. Po této události The New York Times uveřejnil zprávu s titulkem Práva Židů hájena, ve kterém se psalo o "palčivých slovech, které papež pronesl k Ribbentropovi o náboženském pronásledování".

Vánoční poselství 1942 V roce 1942 Pius XII. přednesl prostřednictvím Vatikánského rozhlasu vánoční poselství, které vyjádřilo znepokojení nad oběťmi nacistické genocidní politiky. Od května 1942 zahájili nacisté průmyslové vyvražďování evropských Židů. K vyhlazení byli určeni i Romové a další skupiny. Papež se k těmto událostem vyjádřil takto:Lidstvo vděčí za tento slib nesčetným vyhnancům, které válečný hurikán vytrhl z jejich rodné země a rozptýlil je v zemi cizince; kteří si mohou přivlastnit nářek Proroka: "Naše dědictví připadlo cizincům, naše domovy jsou v rukou neznámých. Lidstvo dluží tento slib statisícům osob, které aniž by se dopustily jakékoli viny, někdy jen kvůli své národnosti nebo rase, byly odsouzeny k smrti nebo pomalé likvidaci."The New York Times nazval Pia "osamělým hlasem volajícím z ticha kontinentu".

Projev zazněl v souvislosti s téměř totální nadvládou Německa nad Evropou, ačkoliv se válka již obrátila ve prospěch spojenců, a to na všech frontách. Podle Encyclopædia Britannica Pius XII. odmítl ve svém projevu říci více "ze strachu, že by veřejné papežské vystoupení mohlo vyprovokovat Hitlerův režim k další brutalitě zaměřené na ty, kdo byli vystaveni zvůli nacistického teroru. Podobná věc se stala na počátku roku 1942, kdy nizozemští biskupové veřejně protestovali, čímž ohrozili budoucnost církve".

Kontakty s německou vojenskou opozicí

V zimě 1939/1940 kontaktoval bavorský právník a rezervní důstojník Abwehru Josef Müller, působící jako emisar rané německé vojenské opozice proti Hitlerovi, monsignora Ludwiga Kaasa, vůdce německé katolické strany Zentrum v exilu, v naději, že by tak mohl vyučít papeže jako prostředníka při kontaktu s Brity.Chadwick, 1988, S. 86–87 V té době se odpor proti Hitlerovi soustředil kolem generála Franze Haldera, náčelníka štábu německé armády. Kaas spojil Müllera s otcem Robertem Leiberem.Peter Hoffmann; The History of the German Resistance 1933–1945; 3rd Edn (First English Edn); McDonald & Jane's; London; 1977; S.161 a 294 Leiber poté osobně požádal papeže, aby předal informace o německém odporu Britům. Po více než jednom dni "tiché úvahy" souhlasil papež s předáním informací Britům.Chadwick, 1988, S. 87 Odmítl však předat informace Francouzům a dokonce i svému vlastnímu státnímu sekretariátu.Chadwick, 1988, S. 88

Vatikán považoval Müllera za zástupce generálplukovníka Ludwiga Becka a souhlasil s tím, že nabídne zdroje ke zprostředkování požadovaného kontaktu.Hoffmann (1977). S. 160William L. Shirer; The Rise and Fall of the Third Reich; Secker & Warburg; London; 1960; S. 648–649 Hans Oster, Wilhelm Canaris a Hans von Dohnanyi, podporovaní Beckem, řekli Müllerovi, aby požádal papeže o ujištění, že Britové zahájí jednání s německou opozicí, která chtěla svrhnout Hitlera. Britové souhlasili s vyjednáváním, za předpokladu, že se Vatikán za zástupce německé opozice zaručí. Papež, který byl v kontaktu s britským vyslance D'Arcy Osbornem, zprostředkovával tajnou komunikaci. Vatikán souhlasil se zasláním dopisu, který nastínil základy míru s Británií, a účast papeže byla využita k pokusu přesvědčit vysoce postavené německé generály, Haldera a Waltera von Brauchitsche, aby jednali proti Hitlerovi.John Toland; Hitler; Wordsworth Editions; 1997 Edn; S. 760