Hvězdotřpytící děvče v Dobříšských lesích (v německém originále , jindy též ) je singspiel (romanticko-komická lidová pohádka se zpěvem) o třech dějstvích českoněmeckého skladatele Ferdinanda Kauera na libreto Leopolda Hubera. Její premiéru uvedlo 20. října 1801 vídeňské divadlo Theater in der Leopoldstadt.
Vznik a charakteristika Hudbu k romantickému singspielu Hvězdotřpytící děvče napsal skladatel Ferdinand Kauer. Ten zřejmě zahájil svou hudební kariéru v Divadle v Leopoldstadtu již při jeho založení roku 1781, působil jako první houslista a kapelník a přinejmenším od roku 1782 jako skladatel. Jeho prvním významnějším úspěchem byl Rytíř Willibald aneb Zlatý pohár (1793), k němž napsal text Karl Friedrich Hensler. Následně Kauer spolupracoval s Henslerem na řadě dalších děl, často vícedílných, jako byla série činoher Pěstní právo v Durynsku (, 1796/97) nebo celoevropsky úspěšná série zpěvoher Vodní žínka z Dunaje (, 1798/1803), a její spin-off Lesní žínka (, 1800). Autor libreta Leopold Huber (1766–1847), rodák z Mikulova a povoláním obchodník se železným zbožím, psal hry pro Divadlo v Leopoldstadtu od roku 1789, především lidové výpravné komedie v Henslerově duchu; existovaly rovněž dohady, že skutečným autorem přinejmenším některých z nich – včetně Hvězdotřpytícího děvčete – je Hensler a že si je Huber od něj pouze kupuje. Za skutečného autora této zpěvohry označil Henslera například významný vídeňský dramatik, divadelník a novinář Adolf Bäuerle. Od Henslera také Huber roku 1814 převzal vedení Divadla v Leopoldstadtu.
Hvězdotřpytící děvče využívá řady dějových i jevištních prvků, které se v Divadle v Leopoldstadtu v předchozím desetiletí osvědčily v Henslerových nebo Perinetových rytířských hrách. Zejména se zmíněnými „Vodní“ a „Lesní“ žínkou má řadu konkrétních podobností, zejména titulní nadpřirozenou ženskou bytost vystupující v různých převlecích (již hrála hvězda tehdejšího vídeňského předměstského divadla, Anna Gottliebová, 1774–1856), malého génia (dětskou) roli jako jejího pomocníka, lásku s překážkami mezi udatným rytířem a ctnostnou princeznou, jakož i komické role Kašpara a Taddädla, ve kterých jejich představitelé – Johann Joseph Laroche (1745–1806) a Anton Hasenhut (1766–1841) – v Divadle v Leopoldstadtu putovali z jedné hry do druhé. I Hvězdotřpytící děvče působilo na diváky zejména scénickými efekty, například změnami kulis i kostýmů na otevřeném jevišti. Děj je nesouvislý s množstvím odboček, písně jsou na něj navázány jen velmi volně a Kauerova hudba se vyznačuje blízkostí k pololidové nebo pouliční písni.Jakubcová a Trojan, s. 253.
Inscenační historie náhled|Anna Gottliebová, první představitelka Luciny ve Hvězdotřpytícím děvčeti, zde jako Azemie v Dalayracově opeře Divoši Hvězdotřpytící děvče se hrálo v Divadle v Lepoldstadtu 42krát; již 8. listopadu 1801 jedno z představení slavnostně navštívil císař František II. i s císařovnou, korunním princem a arcivévodkyní Marií Luisou. Běh této zpěvohry ukončila roku 1806 smrt Johanna Laroche představujícího postavu Kaspara. Přesto z vídeňského lidového divadla nezmizelo, i když postupně nabíralo různé úpravy. Když dne 29. listopadu 1834 uvedlo novou inscenaci této zpěvohry Divadlo na Vídeňce, v níž Larochovu postavu hrál Johann Nepomuk Nestroy, byla již uváděna pro jistotu jako kus „s hudbou různých autorů“.
Dne 17. prosince 1804 měla tato zpěvohra premiéru v Královském divadle v Berlíně. Libreto upravil berlínský dramatik Julius von Voß pod novým názvem Die Sternenkönigin (Hvězdná královna). I když jako autor hudby byl stále uváděn Ferdinand Kauer, kritika poznamenávala, že „stejně dobře by bylo možné jmenovat Webera, Himmela, Righiniho a Wintera. Protože pouze předehra, sbory, které jsou skutečně charakteristické, kánon a několik melodických písní jsou od Kauera. Oproti tomu samotná Hvězdná královna (paní Schlucková [=Schicková]) zpívala zejména Weberovy kusy a zbrojnoš Kilian (pan Weizmann) mimo jiné hezkou árii od Himmela. I ostatní věci od Righiniho a Wintera (z jeho [opery Babylons] Pyramiden) byly výtečné.“ Kus se dával celkem patnáctkrát.
Z Voßovy úpravy vycházela i opera Das Sternenkönigin Petera Josepha von Lindpaintnera, „přepracování a zcela nová kompozice“, která měla premiéru 13. července 1815 v Mnichově (Divadlo u Isarské brány). C. M. von Weber si o této verzi poznamenal: „hudba pěkná, jinak ubohost“.
Po berlínském uvedení se Hvězdotřpytící děvče hrálo na řadě německých jevišť. U některých lze z použití názvu Hvězdná královna usuzovat, že použila berlínskou verzi (Lipsko 1805, Drážďany 23. dubna 1806, Vratislav 1811), jinde byl použit původní název, avšak není vždy jasné, zda a nakolik byla Huberova a Kauerova verze upravena: např. Frankfurt nad Mohanem roku 1805, Würzburg 23. dubna 1806, Kassel 1808, Královec 16. července 1810, Schwerin 15. března 1813 aj. U inscenací v Rakouském císařství (např. Lvov 19. května 1805) lze v zásadě předpokládat použití originálu. Přes nepřízeň intelektuální kritiky diváci tuto zpěvohru vítali s nadšením, jak dokládá zpráva recenzenta o uvedení ve Frankfurtu nad Mohanem: „Co k tomu mohu říci? Jestli se to dá nazvat ovacemi, když nevkusný text (sit venia!) s o nic lepší hudbou vítá galerie a část parketu tleskáním a bušením […], inu pak měla tato opera největší úspěch.“
Se zpožděním, až ve 20. letech 19. století, dorazilo Hvězdotřpytící děvče do Uher (v německojazyčné verzi). Například v Budapešti se hrálo poprvé 11. června 1820 a v Šoproni 2. března 1828.
České země náhled|vlevo|Dobříšské lesy V Praze se Hvězdotřpytící děvče hrálo brzy po vídeňské premiéře. Jako první je plakátem doloženo představení divadelní společnosti Antona Gramse odpoledne dne 19. prosince 1802 v pražském Vlastenském divadle, které tehdy hrálo v domě U Hybernů. Jednalo se o provedení v českém překladu Jana Nepomuka Rouse. V české adaptaci je Hvězdotřpytící děvče lokalizováno do „dobříšských lesů“ a inzerováno jako „veliká hrdinsko-směšná zalíbená zpěvohra“. Titulní úlohu hrála Anna Hölzelová, vedle ní se představili její sestra Terezie Hölzelová jako Matilda, Johann Anton Ströbl jako její bratr hrabě Hugo, Mikuláš Alois Hölzl jako její nápadník rytíř Moryc, pan Beißinger jako hlavní padouch Sykmund, Friedrich Wilhelm Arnoldi jako Kašpar, pan Buschmann jako Kurt, pan Passer jako Kilian, slečna Schmidtová jako Rozka a J. N. Rous jako Tadyáš.Podle cedule přetištěné v Jakubcová a Trojan, s. 252. Vlastenské divadlo bylo převzato Stavovským divadlem v březnu 1805 spolu se svým tehdejším působištěm, Malostranským divadlem, avšak česká představení Hvězdotřpytícího děvčete jsou následně doložena přímo ve Stavovském divadle (27. října a 10. listopadu 1805, 16. května 1806), zřejmě kvůli inscenačním nárokům. Na skutečnost, že tato zpěvohra byla hrána souběžně i v němčině, poukazuje zmínka, že ve Stavovském divadle v roli Taddädla v Hvězdotřpycícím děvčeti v červnu roku 1806 hostoval i její vídeňský představitel Anton Hasenhut.
náhled|Caroline Brandtová, později von Weberová, hrála Lucindu v pražské inscenaci Hvězdotřpytícího děvčete v letech 1816–1817 Další pražská nastudování této zpěvohry (v němčině) spadají do doby, kdy operu Stavovského divadla řídil Carl Maria von Weber. Premiéra se konala 4. srpna 1816 a následovala řada dalších představení do září 1817. Weber v této verzi doplnil novou árii pro hlavní hrdinku Lucindu, již ztvárnila jeho pozdější manželka Carolina Elisabetha Antonia (Antonetta) Brandtová. (Tuto árii využil Weber v Čarostřelci pro Aniččinu árii Trübe Augen a poté i Gustav Mahler, když roku 1888 dopisoval Weberovu nedokončenou operu Tři Pintové). Vedle Brandtové tehdy hráli Ludwig Reineke jako Hugo, Christine Karoline Böhlerová(-Genastová) jako Mathilde, Carl Peter Bolze jako Moritz, Joseph Allram jako Kaspar, Friedrich Wilhelmi jako Siegmund, Johann August Stöger jako Kurt, Josef Wolfgang Kainz jako Kilian, Babettle Allramová jako Rosine a Johann Daniel Ludwig Löwe jako Taddädl.Jakubcová a Trojan, s. 254.
Když bylo Hvězdotřpytící děvče opětovně uvedeno na jeho repertoár 25. ledna 1828, domníval se tisk, že jde o „druh hry, který už dosti neodpovídá době a nemůže se líbit“, i když zejména Margarethe Binderová v titulní roli a Franz Feistmantel jako Taddädl „sklidili burácivý potlesk“. O posledním nastudování si hudebník Josef Proksch poznamenal: „Dne 10. t. m. [= 10. února 1839] byl opět učiněn pokus se starou lidovou zpěvohrou, Sternenmädchen im Waidlinger Walde, a opět s žalostným úspěchem. Přece jen bude pravda, že něco takového už nemůže zapůsobit; nejen že k tomu chybějí oni staří zpěváci, ale hlavně k tomu, myslím, chybějí ony «staré časy».“
V němčině uvedlo Hvězdotřpytící děvče rovněž městské divadlo v Brně. Premiéra se tam konala 8. října 1810.
Postavy Lucinda (Lucinde), hvězdotřpytící děvče v všelikých podobách Minny, strážný bůžek Hrabě Hugo Lewentálský (Hugo von Löwenthal) Matilda (Mathilde), jeho sestra Moryc Wyldenštaynský (Moritz von Wildenstein), svobodný rytíř Kašpar (Kaspar/Käsperle), Morycův zbrojoš Sykmund, hrabě Šrekenštaynský (Sigmund von Schreckenstein) Kurt, Hugona zbrojnoš Kilian, zpěvák (minnesänger) na Hugonově hradě Rozka (Rosine), jeho dcera Tadyáš (Taddäus/Taddädl), pohunkův chlapík Wyho (Edmund), hradník (zbrojnoš) Dívka Duch Ottona Lewentálského Duch starého Wyldenštayna Malý génius Walther von Sellingen, Bruno von Thiernitz, Bernhard von Riesethal a Edmund von Burgach, rytíři a Hugonovi přátelé Dva pacholci, jezdci, zbrojnoši Rychtáři z panství, hlasatel Duchové, trpaslíciPodle libreta:
Děj opery 1. dějství (1. obraz – Komnata na hradě hraběte Huga Lewentálského) Matilda, sestra hraběte Hugona Lewentálského, spí na svém lůžku. Zní zpěv strážných duchů; malý génius věnčí Matildino lože a pak se objeví víla Lucinda v blankytně modrém hávu posetém hvězdami. Oznamuje, že Matildě hrozí nebezpečí, ale ona ji bude chránit a zasadí se o to, aby láska zvítězila nad všemi nástrahami. V pozadí se otevře scéna rytířského turnaje, na němž Sykmund, hrabě Šrekenštaynský, bojuje s rytířem Morycem Wyldenštaynským. Sykmund Moryce porazí a chystá se ho probodnout, ale malý génius mu zastaví ruku; obraz zmizí (introdukce – sbor duchů Dir droht gefaht – doch zittre nicht, recitativ a árie Lucindy Wie sanft sie schlummert … Die Macht, die mich umgiebt a turnajový sbor Es steige doch das frohe Getön).
Matilda se probouzí zděšena svým snem. Vstupují její bratr Hugo a Sykmund, kterého Hugo právě zve k turnaji na svém hradě. Hugo slíbil Sykmundovi Matildinu ruku, přestože se Matilda dříve s jeho svolením zaslíbila Morycovi, jejž miluje. Po odchodu mužů si Matilda zoufá, tím spíše, že Moryc se dosud nevrátil z cesty do Svaté země. Avšak zjeví se opět Lucinda a utěšuje ji, že ještě dnes Moryce uvidí; že ji čekají strasti, ale zachová-li si odvahu, bude jí pomoženo (árie Die Liebe, die mit festem Muthe).
Poté přijdou Hugonův zbrojnoš Kurt a zpěvák Kilian. Oba s Matildou sympatizují, ale bojí se, že její odpor nic nezmůže proti bratrovu úmyslu provdat ji za Sykmunda. Matilda jim vypráví o své ochranitelce a oba muži v ní poznávají z vyprávění známé „Hvězdotřpytící děvče“. Před více než sto lety byla tato dívka dcerou mocného rytíře, ale její milenec odtáhl do Jeruzaléma a tam jí byl nevěrný, takže dívka spáchala sebevraždu v Meidlinském lese a od té doby tam straší (balada Schon hundert und mehr Jahr).
(2. obraz – Jiná komnata na Hugonově hradě) Hugo si dal předvolat svého psovoda Tadyáše. Ten je zamilován do Kilianovy dcery Rozky, ale její otec pouhého pohůnka odmítá. Hugo Tadyášovi nabízí povýšení, odměnu a Rozku za ženu, pokud v lese u Vlčího dubu vyčká na Moryce a zabil ho nebo alespoň zneškodnil. Tadyáš souhlasí, přestože ho Rozka varuje, že se má vyvarovat spolků s čertem (duet Es ist mit dem Teufel kein Bissel zu spassen).
náhled|Meidling kolem roku 1830, Tobias Dionys Raulino