Ernesto Ruffini (19. ledna 1888 San Benedetto Po – 11. června 1967 Palermo) byl italský kardinál, katolický arcibiskup a biblista.
Životopis Byl pátým z osmi dětí, strýcem politika Attilia Ruffiniho a prastrýcem novináře Paola Ruffiniho. V pouhých deseti letech Ruffini vstoupil do semináře v Mantově, kde zůstal až do roku 1910. V září téhož roku získal titul z teologie na Papežské teologické fakultě severní Itálie (Facoltà teologica dell'Italia settentrionale) v Miláně a následující rok titul z filozofie na Papežské akademii svatého Tomáše Akvinského v Římě. Dne 10. července téhož roku byl vysvěcen na kněze.
Římské období Z Mantovy odešel do Říma, kde v letech 1911–1913 navštěvoval Papežský biblický institut a získal profesorský diplom v oboru Písmo svaté. V roce 1913 byl jmenován profesorem biblického úvodu na Papežském větším římském semináři (Pontificio Seminario Romano Maggiore, později Papežská lateránská univerzita), kde vyučoval až do roku 1932.
V roce 1917 mu Benedikt XV. udělil katedru biblických věd na Papežském athenaeu Propaganda Fide, kde také do roku 1932 vyučoval. Během svého působení v Římě byl pověřován různými úkoly v římském vikariátu a kongregacích. Tak byl v roce 1924 jmenován diecézním delegátem Misijní unie duchovenstva pro Řím, examinátorem římského kléru, zástupcem pro cenzuru knih u Svatého oficia, konzultantem Nejvyšší kongregace Svatého oficia a Biblické komise.
V roce 1925 byl zvolen domácím prelátem Jeho Svatosti. V roce 1928 byl papežem Piem XI. jmenován sekretářem Posvátné kongregace pro semináře a studijní univerzity a konzultorem Posvátné konzistorní kongregace a v této nové funkci připravil reformu studia, která vyvrcholila 24. května 1931 apoštolskou konstitucí Deus scientiarum Dominus.
Pius XI. chtěl, aby Lateránská univerzita byla první, kdo uplatní reformu studia, a proto v roce 1930 jmenoval monsignora Ernesta Ruffiniho prefektem studia na Papežském lateránském athenaeu a poté od akademického roku 1931-1932 prvním rektorem samotné Lateránské univerzity. V tomto období byl také jmenován konzultorem Posvátné kongregace pro mimořádné církevní záležitosti (1929) a sehrál důležitou roli při založení Papežského salesiánského athenaea (Università Pontificia Salesiana) a rozšíření Katolické univerzity Nejsvětějšího Srdce Páně, když v tomto projektu podporoval otce Agostina Gemelliho.
V roce 1934 ho Pius XI. jmenoval členem papežské mise na XXXII. mezinárodním eucharistickém kongresu v Buenos Aires, kterému předsedal tehdejší státní sekretář kardinál Eugenio Pacelli, budoucí papež Pius XII. V roce 1944 založil v Římě lékařsko-biologickou unii San Luca pro lékaře. V době rasistické šikany, kterou fašismus uplatňoval vůči italským Židům, pomáhal mnoha Židům, kteří se snažili ukrýt, aby unikli nacistickému pronásledování.
V těch letech žil pan Ruffini v Trastevere, v paláci San Callisto, který se těšil exteritorialitě. V paláci sídlila kongregace koncilu, kongregace řeholníků, kongregace obřadníků a kongregace seminářů, jejímž sekretářem byl sám M. Ruffini. V této budově našlo útočiště asi sto Židů díky pohostinnosti různých prelátů, mezi nimiž byl právě Ruffini.
Palatinská garda musela při jedné příležitosti odolat pokusu skupiny fašistů, kteří chtěli proniknout do papežských paláců, aby zajali ty, kdo se tam uchýlili.; Měl také blízko ke kulturním lidem a měl zvláštní vliv na konverzi ke křesťanství velkého rabína římské židovské obce Israela Zolliho, s nímž sdílel lásku ke studiu Písma svatého.
Byl také blízký rodině Enrica Fermiho. V římské farnosti San Roberto Bellarmino na náměstí Ungheria se dochovaly záznamy o tom, že tehdejší monsignor Ruffini 5. prosince 1938 – den předtím, než měl Fermi s rodinou odjet do Stockholmu pro Nobelovu cenu a odkud měli pokračovat do Spojených států – nejprve pokřtil Fermiho manželku Lauru (kmotři Edoardo a Ginestra Amaldiovi) a později také uzavřel jejich sňatek podle katolického obřadu (svědky byli oba kmotři a profesor Ugo Amaldi). Následujícího dne Fermi odjel do Stockholmu, aby převzal Nobelovu cenu, a do měsíce od vyhlášení rasových zákonů v Itálii.Tuto epizodu připomíná článek Marca Gasperettiho v deníku Corriere della Sera z 21. září 2001: „Fermiho tajemství: katolický sňatek a křest dětí“.
Palermský arcibiskup a kardinál V roce 1945 mu Pius XII. po rezignaci kardinála Luigiho Lavitrana nabídl křeslo v San Mamiliano. Arcibiskupem v Palermu byl jmenován 11. října a na biskupa byl vysvěcen 8. prosince 1945 v kostele Sant'Ignazio v Římě vkládáním rukou kardinála Giuseppe Pizzarda, prefekta Kongregace pro semináře a univerzity, spolusvětiteli Domenicem Mennou, biskupem v Mantově, a arcibiskupem Francescem Borgongini Ducou, apoštolským nunciem pro Itálii. Ruffini byl 18. února 1946 povýšen do posvátného purpuru s kardinálským titulem Santa Sabina a stal se tak až do jmenování Giuseppe Siriho nejmladším italským kardinálem. Dne 31. března vstoupil do válkou zničeného Palerma a zároveň byl jmenován apoštolským administrátorem eparchie Piana degli Albanesi.
V říjnu 1950 předsedal jako papežský legát Národnímu eucharistickému kongresu a Kongresu kněžských povolání v argentinském Rosariu.K tomu srov. Současně mu byl udělen čestný titul (honoris causa) v oboru práva na univerzitě v Buenos Aires. V červnu 1952, opět jako papežský legát, svolal a předsedal sicilskému plenárnímu koncilu.
Během těchto let neúnavně pracoval na budování center péče o rodiny, mateřských a základních škol, klinik pro nemocné v chudobě a vesnic pro bezdomovce a seniory. Tak vznikla arcibiskupská poliklinika pro nemocné, kteří nemohli využívat veřejné zdravotní péče a sociálního zabezpečení, a arcibiskupské oratoře, kde se shromažďovaly a vzdělávaly tisíce dětí. Na jeho počest vznikla čtvrť Villaggio Ruffini, do níž se stahovali palermští obyvatelé, kteří v té době žili ve vyloučených lokalitách Spirito Santo della Guadagna, Via Perpignano, Piazza Grande, Albergheria a ve čtvrti Lo Cicero.
V nejchudších oblastech města zřídil sociální centra a postavil dvanáct mateřských škol. Pro seniory, kteří nemohli být ubytováni ve veřejných charitativních zařízeních, vytvořil Villaggio dell'Ospitalità (Vesnici pohostinnosti), kde bylo ubytováno 80 rodin. Pro slabé a strádající děti založil na svazích hory Monte Caputo dům La Casa della Gioia (Dům radosti), kde bylo provozováno pět tříd základní školy. V Boccadifalcu také zorganizoval středisko pro odborné poradenství.
Ruffini a sicilský episkopát prohlásili slzy Panny Marie v Syrakusách (Madonna delle Lacrime) za autentické:
„Biskupové Sicílie, shromáždění na obvyklé konferenci v Bagherii (Palermo), vyslechli obsáhlou zprávu nejdůstojnějšího Ettore Baranziniho, arcibiskupa syrakuského, o ,lakrimaci (slzení)ʻ obrazu Neposkvrněného Srdce Panny Marie, která se opakovaně uskutečnila ve dnech 29. – 30. – 31. srpna a 1. září tohoto roku (1953) v Syrakusách (via degli Orti 11), po pečlivém prozkoumání příslušných svědectví z původních dokumentů dospěli jednomyslně k závěru, že o skutečnosti lakrimace nelze pochybovat. Slíbili, že takový projev nebeské Matky podnítí všechny ke spasitelnému pokání a živější úctě k Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, a přáli si urychlené vybudování svatyně, která by zvěčnila památku zázraku“.
Jako podpůrnou strukturu pro všechna tato charitativní díla založil 25. března 1954 Sekulární institut misijních sociálních pracovníků (Società di servizio sociale missionario), kteří se připravovali na svou činnost ve Škole sociální práce „S. Silvia“ (Scuola superiore di Servizio sociale „S. Silvia“), kterou založil sám kardinál a která nadále působí v jeho misii v Palermu a v různých městech ve Španělsku a Argentině. V říjnu téhož roku vyhlásil na závěr regionálního mariánského kongresu slavnostní zasvěcení Sicílie přesvaté Panně Marii.
Dne 9. června 1956 obdržel čestný titul (honoris causa) z filozofie na univerzitě v Palermu. V roce 1964 mu bylo uděleno čestné občanství Palerma a 31. května 1965 obdržel papežské uznání Institutu misijních sociálních pracovníků (Società di servizio sociale missionario), který založil v roce 1954. Pro pochopení směrů pastoračního působení kardinála Ruffiniho existuje poučný dokument: autografní dopis, který mu papež Jan XXIII. zaslal 13. června 1960 k 50. výročí jeho kněžství.
Papež, poté co připomněl svůj apoštolát v Římě, kde
„mnohostrannou a vytrvalou prací uplatňoval svůj důvtip a vůli a poháněn vroucí láskou k církvi usiloval o její větší dobro a slávu“.
dodává:
„Povolán k řízení palermské arcidiecéze a krátce poté zapsán do posvátného kardinálského kolegia jste s velkým sebezapřením a stálou pílí plnil a stále plníte povinnosti svého pastýřského úřadu. Vaši horlivost a horlivost ve prospěch církve otevřeně dosvědčují zejména dva semináře, které jste vybudoval, církevní internát „S. Curato d'Ars“, mnoho kostelů, které jste postavil, katedrála, které jste dal novou výzdobu, mnoho a prozřetelných děl, jimiž jste ulehčil bídě chudých (...)“. — Jan XXIII.
Ruffini také zahájil skutečnou mobilizaci s cílem vytvořit kolem křesťanských demokratů politickou jednotu katolického voličstva v protikomunistické funkci.
Druhý vatikánský koncil Dne 22. prosince 1959 byl kardinál Ernesto Ruffini jmenován členem Papežské ústřední přípravné komise pro II. vatikánský ekumenický koncil; je pravděpodobné, že na setkání 3. listopadu předtím s Janem XXIII. diskutoval o přípravných pracích provedených za Pia XII. Dne 11. února 1960 zaslal Ruffini Přípravné komisi koncilu dokument obsahující jeho přání pro nadcházející koncil, jak si to vyžádala tatáž komise.
Koncil byl zahájen 11. října 1962 v bazilice sv. Petra a kardinál Ruffini byl členem předsednické rady a aktivně se jí účastnil po celou dobu jejího trvání v letech 1962–1965. V tomto koncilu byl Ruffini jedním z předních představitelů konzervativního křídla Coetus Internationalis Patrum. Jak zaznamenávají dobové kroniky, kardinál Ruffini přednesl více projevů než kterýkoli jiný člen shromáždění a využil práva kardinálů promluvit jako první při zahájení generální kongregace.
Pronesl celkem dvaatřicet řečí, k nimž je třeba připočíst tři písemné projevy, všechny v nejklasičtější latině. V průběhu koncilu se Ruffini věnoval zejména schématu De Ecclesia, budoucí konstituci Lumen gentium, a také schématu De Ecclesia in mundo huius temporis, budoucí konstituci Gaudium et spes. Během koncilních let se Ruffini snažil věřícím své arcidiecéze zprostředkovat otázky, které se na koncilu projednávaly. V tomto smyslu vyznívá jeho pastýřský list Migliorare e crescere (Zlepšovat a růst) z 25. března 1965, který je navíc nejlepším klíčem k jeho vizi II. vatikánského koncilu.
Ruffiniho postoje tváří v tvář mafii Ruffini, rodilý Lombarďan a do té doby adoptovaný Říman, musel v Palermu čelit atmosféře a prostředí, které fenomén mafie bohužel do značné míry podceňovalo. V rozhovoru, který poskytl v roce 1959 na stránkách listu La Stampa), Ruffini prohlásil:
„Máme tu obrovské problémy, které musíme řešit, vzpomeňte si, co je to mafie, její síť zločinů. Už teď jsou prostředky na boj s ní nedostatečné, a jako by to nestačilo, přichází nová amnestie. Spočítejte si, kolik amnestií bylo od konce války uděleno, každé dva roky jedna“.
O několik let později, 30. června 1963, se město Palermo nechvalně proslavilo krvavým masakrem v Ciaculli, při němž přišlo o život sedm policistů a karabiniérů. Právě u příležitosti této události nechal farář valdenské komunity v Palermu Pietro Valdo Panascia vyvěsit plakát, na kterém sice nikdy nepoužil výraz „mafie“, ale otevřeně událost odsoudil a vyzval
„[...] těm, kteří mají odpovědnost za občanský a náboženský život našeho lidu, aby se podnikly příslušné kroky k prevenci všech forem zločinnosti, aby se všemi prostředky usilovalo o formování vyššího mravního a křesťanského svědomí, aby se všichni vyzývali k vyššímu smyslu pro posvátnou úctu k životu a k zachovávání Božího zákona, který přikazuje nezabíjet“.