náhled|vpravo|upright=1.2|Manuelský ambit Kláštera jeronymitů v Lisabonu (1520) Portugalská architektura odráží bohatou historii země a různorodé kulturní vlivy, které se na území dnešního Portugalska po staletí střetávaly. Na základě evropských a blízkovýchodních slohů zde vznikl jedinečný architektonický typ, který se šířil i do zemí někdejší portugalské koloniální říše.
První významnou etapu představuje románská architektura 12. století, která se rozvíjela spolu s reconquistou postupující ze severu na jih. Následovala gotika, která vyvrcholila specifickým manuelským slohem na přelomu 15. a 16. století. Tento bohatě zdobný styl, spojený s obdobím zámořských objevů, se stal charakteristickým národním projevem. Po ničivém lisabonském zemětřesení v roce 1755 vznikl tzv. pombalovský sloh, kombinující pozdní baroko s klasicismem a důrazem na protipožární a protiseismická opatření. V 19. století se prosadily historizující slohy včetně neomanuelského a neomudéjarského, doplněné o litinovou architekturu technických staveb. Počátek 20. století přinesl krátkou epizodu secese a nástup moderny. V období diktatury Estado Novo (1933–1974) se střetával tradicionalistický proud s modernismem. Po roce 1974 se prosadila postmoderna a především tzv. portská škola s významnými architekty jako Álvaro Siza Vieira a Eduardo Souto de Moura, kteří získali Pritzkerovu cenu. Díky nim se současná portugalská architektura těší mezinárodnímu uznání a je dobře institucionálně zakotvená.
Portugalský architektonický vliv se výrazně projevil i v zámoří, zejména v bývalých koloniích v Americe, Africe a Asii, kde vzniklo množství staveb v charakteristických portugalských stylech adaptovaných na místní podmínky. Příkladem jsou bývalé hlavní město Portugalské Indie Goa, opevnění města Angra do Heroísmo na Azorách či koloniální pevnosti jako Elmina v dnešní Ghaně; vše zmíněné bylo vyhlášeno za součást Světového dědictví UNESCO stejně jako řada architektonických památek v pevninském Portugalsku.
Pravěká a starověká architektura Megalitická kultura náhled|vpravo|Neolitický dolmen v obci Cabeção První architektonické památky v Portugalsku pocházejí z neolitu a jsou spojeny s megalitickou kulturou. Na území Portugalska se nachází velké množství dolmenů (místně nazývaných anta nebo dólmen), mohyl (mamoas) a menhirů. Zvláště bohatý na megalitické památky je region Alentejo, kde se nachází pozoruhodný dolmen Anta Grande do Zambujeiro poblíž města Évora. V oblasti se také vyskytují samostatné vztyčené kameny nebo kamenné kruhy. Nejvýznamnější z nich je kromlech Almendres nedaleko Évory, který je největším na Iberském poloostrově – tvoří jej asi 100 menhirů uspořádaných do dvou eliptických útvarů orientovaných východo-západním směrem.Descobrir Évora – onde os rios se encontram
Předřímská sídliště náhled|vlevo|Castro Citânia de Briteiros Podél řeky Tejo se nacházejí prehistorická opevněná sídliště z doby měděné, jako například Vila Nova de São Pedro u města Cartaxo nebo Castro do Zambujal poblíž Torres Vedras. Tato sídliště byla obývána přibližně v letech 2500–1700 př. n. l. a byla obehnána kamennými hradbami s věžemi. Od 6. století př. n. l. se v severozápadním Portugalsku a sousední Galicii rozvinula tzv. kultura castro. Pro ni jsou typická opevněná výšinná sídliště (citânia nebo cividade), která většinou přetrvala i během římské nadvlády, kdy byla oblast součástí provincie Gallaecia. Významnými archeologickými nalezišti jsou Citânia de Sanfins u Paços de Ferreira, Citânia de Briteiros poblíž Guimarães a Cividade de Terroso u Póvoa de Varzim. Z obranných důvodů byla tato hradiště stavěna na vyvýšených místech a obklopena několika prstenci kamenných zdí (Terroso mělo tři prstence). Domy byly kruhového půdorysu, stavěné z kamene bez použití malty a kryté doškovými střechami. V některých sídlištích, jako například v Briteiros a Sanfins, byly vybudovány také lázně.
Římské období náhled|vpravo|Římský chrám v Évoře, 1. století Architektura se v Portugalsku významně rozvinula s příchodem Římanů ve 2. století př. n. l. Římané stavěli fóra, divadla, chrámy, lázně a další veřejné stavby. Vybudovali také síť silnic a mostů spojující města a osady. Mezi významnými římskými městy vyniká Braga (Bracara Augusta), hlavní město provincie Gallaecia, s pozůstatky lázní, veřejné fontány a divadla. V Évoře se dochoval dobře zachovaný římský chrám, pravděpodobně zasvěcený kultu císaře Augusta, vystavěný v 1. století n. l. Přes řeku Tâmega vede v Chaves římský most. Nejlépe zachované pozůstatky římské osady jsou v Conímbrice nedaleko Coimbry. Archeologické vykopávky odhalily městské hradby, lázně, fórum, akvadukt, amfiteátr a obytné domy pro střední třídu (insulae) i luxusní sídla (domus) s centrálními dvory zdobenými mozaikami.
Středověk
Předrománské a maurské období náhled|vlevo|Kaple svatého Fructuosa v Braze ze 7. století
Po pádu římské říše následovaly invaze germánských kmenů, zejména Svébů a Vizigótů. Z období vizigótské nadvlády (580–770) se dochovalo jen málo staveb. Jednou z nich je kaple São Frutuoso (svatého Fructuosa) v centru Bragy ze 7. století, která byla součástí vizigótského kláštera. Stavba má půdorys řeckého kříže se čtyřmi stejnými apsidami a centrální kupolí. V architektuře se projevují vlivy byzantské architektury.
Po muslimské invazi v roce 711 se křesťanské Asturské království na severu poloostrova stalo centrem odporu. Mozárabové, křesťané žijící na muslimském území, směli stavět kostely. Nejvýznamnější z tohoto období je kostel sv. Petra v Lourose nedaleko Oliveira do Hospital z roku 912. Jedná se o baziliku se třemi loděmi oddělenými podkovovitými oblouky.náhled|vlevo|Pohled na Mértolu s hlavním kostelem, bývalou mešitou, v popředí
V roce 711 Iberský poloostrov ovládli Maurové a ukončili vizigótskou nadvládu. Maurská přítomnost významně ovlivnila architekturu zejména v jižním Portugalsku, kde reconquista skončila až v roce 1249. Stavby byly často budovány z dusané hlíny (taipa) a vepřovic, s charakteristickým bílým vápenným nátěrem. Na rozdíl od sousedního Španělska se v Portugalsku dochovalo jen málo islámských staveb v původní podobě.
Nejlépe zachovaným maurským hradem je hrad Silves v Algarve, který byl posílen a rozšiřován od 8. do 13. století. Dochovaly se jeho hradby a čtverhranné věže z maurského období i vodní cisterny. Dalším významným hradem je Paderne, jehož ruiny dokládají stavební techniku taipa. Pozůstatky maurských městských hradeb se dochovaly v Lisabonu (tzv. Cerca Velha) a Évoře.
Většina mešit byla po reconquistě přestavěna na kostely. Jedinečnou výjimkou je hlavní kostel v Mértole, původně mešita z druhé poloviny 12. století. I přes pozdější úpravy si zachoval charakteristický labyrintický interiér s „lesem“ sloupů, podkovovité oblouky a mihráb ukazující k Mekce.
Románské období náhled|vpravo|Průčelí staré katedrály v Coimbře (Sé Velha), započato 1162
Románský sloh přišel do Portugalska na přelomu 11. a 12. století. Mezi první významné románské stavby patří katedrála v Braze a klášter v Rates. Velký rozmach stavební činnosti nastal po roce 1095, kdy se vlády v Portugalském hrabství ujal Jindřich Burgundský, který s sebou přivedl šlechtice a benediktinské mnichy z Cluny.
V průběhu reconquisty se románský sloh šířil ze severu na jih. Nejvýznamnějšími památkami jsou katedrály v Braze, Portu, Coimbře, Lisabonu a dalších městech. Většina z nich byla později přestavěna, s výjimkou staré katedrály v Coimbře (započata 1162). Ta má půdorys latinského kříže s trojlodím, transeptem a třemi východními kaplemi. Střední loď je zakryta kamennou valenou klenbou.
Pozoruhodnou románskou stavbou je rotunda v hradě Tomar, kterou ve druhé polovině 12. století postavili templáři. Kruhová stavba s osmiúhelným jádrem byla inspirována Skalním dómem v Jeruzalémě.
Gotika a manuelský styl náhled|vpravo|Klášter Batalha, postavený Janem I. na památku konce portugalského interregna 1383–1385
Gotickou architekturu přinesl do Portugalska cisterciácký řád. První plně gotickou stavbou je kostel kláštera Alcobaça, postavený mezi lety 1178 a 1252. Inspirován klášterem Clairvaux vyniká vysokými štíhlými loděmi a žebrovou klenbou. Pak se gotika šířila především prostřednictvím žebravých řádů (františkáni, augustiniáni, dominikáni). Jejich kostely měly typicky trojlodí kryté dřevěným stropem a apsidu s třemi kaplemi s žebrovou klenbou.
Vrcholem portugalské gotiky je klášter Batalha, budovaný od počátku 15. století. Po roce 1402 zde Huguet zavedl plaménkovou gotiku s bohatou dekorací, velkými okny s kružbami a zdobným cimbuřím.Bergin, Speake, Jennifer and Thomas G. (2004). Encyclopedia of the Renaissance and the Reformation. Infobase Publishing. ISBN 0816054517. Jinou stránku středověkého stavbnictví představují hrady a opevnění, například sídlo prvních portugalských panovníků Guimarães, pevnost Marvão na hranici se Španělskem nebo opevněné město královen Óbidos se svým městským hradem.náhled|Loď Kláštera jeronymitů (1502–1520), architekti Diogo Boitaca a João de Castilho, Lisabon
Tzv. manuelská gotika či manuelský styl, pojmenovaný podle krále Manuela I.,Termín "manuelský" vytvořil Francisco Adolfo Varnhagen ve svém díle Notícia Histórica e Descriptiva do Mosteiro de Belém z roku 1842. je přechodným slohem mezi gotikou a renesancí. Tento zdobný styl byl financován rozvíjejícím se zámořským obchodem a kombinuje pozdně gotické prvky s vlivy španělské plateresky, italské a vlámské renesance i islámského umění. Charakteristická je námořní tematika (lana, mořské motivy) a bohatá přírodní ornamentika. První manuelskou stavbou je klášter Ježíše v Setúbalu (1490–1510) od architekta Diogo Boitaca. Kostel má tři stejně vysoké lodě nesené točitými sloupy, což je typický prvek manuelského slohu. Vrcholem tohoto stylu je klášter jeronymitů v Lisabonu, jehož výstavba byla zahájena roku 1501 a jehož nástavba a trojlodí byly dokončeny ve 20. letech 16. století Joãem de Castilho; významná je rovněž blízká Belémská věž, zapsaná spolu s klášterem jako součást světového dědictví UNESCO od roku 1983.
Raný novověk Renesance, manýrismus a strohý sloh náhled|vpravo|Ambit Jana III. v Klášteře Řádu Kristova v Tomaru (1557), Diogo de Torralva a Filippo Terzi
Renesanční sloh se v Portugalsku příliš neujal. Od 30. let 16. století jej praktikovali hlavně zahraniční architekti, což vedlo k označení estrangeirada (cizí vliv). Teorii nového stylu šířil malíř a architekt Francisco de Holanda ve spisu Dialogy o antickém malířství. Mezi první čistě renesanční stavby patří kaple Nossa Senhora da Conceição v Tomaru od kastilského architekta Diogo de Torralva (1532–1540). Ambit Jana III. v Klášteře Řádu Kristova v Tomaru započal Torralva v roce 1557 a dokončil italský architekt Filippo Terzi v roce 1591; tyto patrové chodby jsou považovány za jeden z nejvýznamnějších příkladů manýrismu v Portugalsku.
Významným portugalským architektem této doby byl Afonso Álvares, který postavil katedrály v Leirii (1551–1574), Portalegre (od 1556) a kostel sv. Rocha v Lisabonu. Mezi jeho následovníky patřili Miguel de Arruda (kostel Panny Marie Milostné v Évoře), Baltasar Álvares (Nová katedrála v Coimbře a kostel sv. Vavřince v Portu) a Manuel Pires (kostel sv. Antonína v Évoře). K vojenským stavbám vzniklým v té době patří například opevnění města Elvas.
V období portugalsko-španělské unie se rozvinul tzv. strohý sloh (arquitectura chã), který definoval historik George Kubler. Styl se vyznačoval jasnou strukturou, robustním vzhledem a umírněnou dekorací. Byl reakcí na zdobný manuelský styl i na španělské baroko a stal se výrazem portugalské identity. K jeho představitelům patří Baltasar Álvares, autor Nové katedrály v Coimbře (1598–1640) a kostela sv. Vavřince v Portu (od 1614), dále João Turriano, který řídil přestavbu kláštera Tibães a stavbu kláštera São Bento, Francisco de Mora, jenž navrhl klášter Nossa Senhora dos Remédios v Évoře (1601–1614) a Pedro Nunes Tinoco, jehož dílem je kostel sv. Marty v Lisabonu (1616).