alt=Kuindzhi_Moonlit_night_on_the_Dnieper_1880_grm_x2|náhled|upright=1.2|Měsíčná noc na Dněpru – Státní ruské muzeum „Měsíčná noc na Dněpru” je krajina ruského umělce Archipa Kuindži (1842–1910), namalovaná v roce 1880 a uložená ve Státním ruském muzeu v Petrohradě. Velikost obrazu je 105×146 cm (podle jiných údajů 105×144 cm). Na obrazu je vyobrazena široká řeka Dněpr za letní měsíční noci. Nazelenalá linie řeky, ve které se odráží měsíční světlo, přechází rovinu, která na obzoru splývá s temnou oblohou, pokrytou řadami světlých mraků. Tento obraz je nejznámějším z Kuindžiho děl a je považován za umělcův největší tvůrčí úspěch.
Během práce nad obrazem Kuindži pozval do svého ateliéru přátele a známé. Jedním z prvních, kdo viděl nové plátno, byl spisovatel Ivan Turgeněv, jehož nadšené vyprávění vyslechl velkokníže Konstantin Konstantinovič Romanov. Velkokníže pak navštívil umělce a jeho ateliér (záznam o události je v jeho deníku datován 14. března 1880). Přestože Kuindži stále pokračoval v práci na plátně, obraz Konstantina Konstantinoviče natolik zaujal, že jej okamžitě koupil za cenu, kterou mu řekl umělec – pět tisíc rublů. Práce na plátně byly ukončeny v září 1880. V říjnu až listopadu stejného roku byla „Měsíčná noc na Dněpru” vystavena v budově Společnosti pro povzbuzení umělců, která se nachází na ulici Bolshaya Morskaya v Petrohradě, a bylo to poprvé v dějinách ruského umění, kdy byl na výstavě jenom jeden obraz. Expozice vzbudila velký zájem: aby lidé obraz viděli, museli dlouho čekat ve frontě.
Majitel obrazu – velkokníže Konstantin Konstantinovič – k němu natolik přilnul, že po ukončení výstavy jej vzal s sebou na dlouhou námořní cestu v letech 1880–1882 na fregatě Duke of Edinburgh. Během doby, kdy byla fregata ve Francii, byl obraz deset dní vystaven v Zedelmeyerově galerii a byl dobře hodnocen kritiky. Během plavby bylo plátno vážně poškozeno: zejména to bylo způsobeno tím, že bylo malováno barvami, které obsahovaly bitumen, tudíž vlivem jasného světla a mořského vzduchu ztmavly. Následně byl obraz „Měsíční noc na Dněpru“ uložen ve sbírce velkoknížete Konstantina Konstantinoviče v Mramorovém paláci. Po revoluci se jako součást sbírky dostal do Ruské akademie dějin hmotné kultury a v roce 1928 byl převeden do Státního ruského muzea.
Umělec Ivan Kramskoj napsal, že když viděl Kuindžiho „Měsíčná noc na Dněpru“, cítil „požitek z noci, fantastického světla a vzduchu“. Podle historičky umění Fainy Malcevové ze všech umělcových děl tato krajina „zaslouženě přinesla Kuindžimu triumf“ – nikdy ještě nedosáhl „takové poetické integrity v zobrazení krajiny, takové důslednosti v podřízenosti všech prvků“.
Historie
Práce nad obrazem a jeho prodej Plátno „Měsíční noc na Dněpru“ vzniklo v roce 1880, po rozchodu Archipa Kuindžiho se Sdružením putovních výstav (TPV), k jehož důvodům patřil anonymní článek obsahující ostrou kritiku Kuindžových krajin – jak se později ukázalo, tento článek napsal jeden z členů organizace umělců-peredvižniků Michail Klodt. Kuindži se účastnil výstav v TPV v letech 1874–1879; poslední výstavou s jeho účastí byla 7. výstava, která proběhla v roce 1879, kde představil všeobecně známé plátno „Březový háj“. Na 8. výstavě Peredvižniků, která byla zahájena v březnu 1880 v Petrohradě a v květnu se přestěhovala do Moskvy, Kuindžiho práce prezentována nebyla. Absence jeho děl byla zaznamenána veřejností. Zejména sběratel a filantrop Pavel Treťjakov v dopise umělci Ivanu Kramskému sdělil, že nad tím truchlí až ti, kteří dříve Kuindžiho díla odsuzovali.
Při práci nad obrazem “Měsíční noc na Dněpru” Kuindži pozval do svého ateliéru (na Malém prospektu Vasiljevského ostrova) kamarády a známé, aby na nich vyzkoušel sílu účinku plátna. Ještě před ukončením díla ateliér navštívily takové slavné osobnosti jako spisovatel Ivan Turgeněv, básník Jakov Polonskij, chemik Dmitrij Mendělejev, umělec Ivan Kramskoj a Pavel Čisťakov. Turgeněv, který přijel do Ruska z Francie a žijíc tam pět měsíců v první polovině roku 1880, byl jedním z prvních, kdo viděl nový obraz Kuindžiho, a podle Jakova Polonského „byl [z něj] udiven“. Polonskij, který přemýšlel, zda je to obraz, nebo skutečnost, psal: „Ve zlatém rámu nebo v otevřeném okně jsme viděli tento měsíc, tato mračna, tuto temnou dálku, a tato „chvějící se světla smutných vesnic” a tyto záblesky světla, tento stříbřitý odraz měsíce v proudech Dněpru, zahalující dálku, tuto poetickou, tichou, majestátní noc“. alt=Великий_Князь_Константин_Константинович,_1910-е_гг|vlevo|náhled|Konstantin Konstantinovič Romanov Příběh nadšeného Turgeněva o novém obraze, nad kterým Kuindži pracoval, na jaře 1880 vyslechl velkokníže Konstantin Konstantinovič – stalo se tak na večírku u hraběnky Anny Komárovské, dvorní dámy velkokněžny Alexandry Iosifovny . Navzdory svému mládí (bylo mu tehdy 22 let) Konstantin Konstantinovič v té době již se stihl zúčastnit rusko-turecké války, získat hodnost námořního poručíka a hodnost křídelního adjutanta, jakož i Řád sv. Jiří 4. stupně. Podle jeho deníku „Turgeněv vyprávěl o posledním, ještě ne zcela dokončeném obrazu Kuindžiho; popsal to tak mistrovsky, že jsem rozhodně chtěl příběh porovnat s originálem”.
Když se Konstantin Konstantinovič začal zajímat, rozhodl se navštívit Kuindžiho v jeho ateliéru – bylo známo, že umělec otevírá své dveře na návštěvu každou neděli na dvě hodiny. Kuindži a Konstantin Konstantinovič se dosud neznali a nepoznal velkokníže, který byl v uniformě námořního důstojníka. Umělec zdvořile pozval návštěvníka do ateliéru a ukázal mu svůj obraz. Konstantin Konstantinovič ve svém deníku (zápis ze 14. března 1880) popsal své dojmy a pocity: „Tak nějak jsem ztuhl na místě. Viděl jsem před sebou obraz široké řeky; celý měsíc ji osvětluje, asi třicet verst. |Měl jsem takový pocit, že jsem vyšel na vyvýšený kopec, odkud jsem viděl majestátní řeku osvětlenou měsícem. Bere dech, nemůžeš se odtrhnout od oslepujícího, magického obrazu, duše touží". Na otázku Konstantina Konstantinoviče o ceně umělec, který si stále myslel, že před ním stojí obyčejný námořní důstojník, odpověděl: „Proč byste měl? Stejně si to nekoupíte: je to drahé“. Když návštěvník svou otázku zopakoval, umělec jmenoval velmi vysokou, na tu dobu fantastickou cenu – pět tisíc rublů – a byl překvapen, když v odpovědi uslyšel: „Dobrá. Nechám si ho pro sebe.“ Až po odjezdu námořního důstojníka Kuindži pochopil, že ho navštívil velkokníže. Konstantin Konstantinovič si do svého deníku zapsal: „Řekl jsem Kuindžimu, že kupuji jeho úžasné dílo; hluboce jsem tento obraz miloval a mohl jsem pro něj mnoho obětovat. A pak celý den, když jsem zavřel oči, viděl jsem tento obraz".
Je známo, že o obraz „Měsíční noc na Dněpru“ měl zájem podnikatel a sběratel Kozma Soldaťjonkov. V dopise malíři Pavlu Čisťakovovi z 1. května 1880 (zřejmě nevěděl, že plátno již bylo prodáno) ho žádal, aby vyjádřil upřímný názor, „zda hotová krajina od pana Kuindžiho stojí pět tisíc rublů a koupit ji nebo bude lepší ho požádat, aby napsal opakování dněperského pobřeží. Sám Soldaťjonkov se domníval, že „je lepší koupit to, co má umělec hotové, než objednat, protože pokud kopie vyjde nepovedená, je povinen ji vzít zpět“. V odpovědním dopise Čisťakov na otázku o koupi obrazu přímo neodpověděl (možná víš, že obraz už byl prodán), ale zároveň informoval Soldaťjonkova o záměru sběratele Dmitrije Botkina koupit autorskou kopii Kuindžiho obrazu za pět tisíc rublů. Podle svědectví umělce Igora Grabara se později v Botkinově sbírce skutečně nacházel obraz Kuindžiho „Noc na Dněpru“. alt=Куинджи_Архип_Иванович|náhled|Archip Ivanovič Kuindži Bylo navrženo, že si obraz „Měsíční noc na Dněpru” původně objednal Pavel Treťjakov, a protože Treťjakov byl mimo město a Kuindži potřeboval peníze, prodal obraz jinému kupci. Historik umění Vladimir Andrejev podrobně vysvětluje, v čem je podle jeho názoru taková domněnka mylná. Především je z etického hlediska těžké uvěřit, že by obraz, který byl již slíben tak slavnému sběrateli, jako je Treťjakov, mohl být prodán jinému. Z rozhovoru mezi Kuindžim a velkoknížetem Konstantinem Konstantinovičem vyplývá, že obraz byl nabídnut k prodeji, tedy nebyl namalován na objednaní. Kromě toho, o dohodě mezi umělcem a sběratelem není zmínka ani v monografii Alexandry Botkiny věnované Pavlu Treťjakovi, ani v podrobné korespondenci mezi Pavlem Treťjakovem a Ivanem Kramským, v nichž se hovoří o dalších Kuindžiho obrazech. Možná mohlo proto dojít, že sám Kramskoj (který v té době potřeboval peníze) měl obraz s názvem „Měsíční noc” datovaný stejným rokem, který prodal jinému Treťjakovi, Sergeji Michajloviči.
Obraz „Měsíční noc na Dněpru“, který již byl koupený velkoknížetem, zůstal v Kuindžiově ateliéru – umělec na něm dokončoval práce a připravoval jej pro výstavu, která se měla konat na podzim roku 1880. Během této doby Konstantin Konstantinovič pravidelně navštěvoval umělcův ateliér, aby obdivoval jeho mistrovské dílo. Po ukončení práce nad obrazem, Kuindži upevnil na plátno nejen rok, ale i přesné datum této události – 5. září 1880.
Výstava jednoho obrazu alt=SPB_Collage_2014|náhled|Petrohrad V říjnu a listopadu roku 1880 se v budově Společnosti pro podporu umělců (dům č. 38 na ulici Bolšaja Morskaja v Petrohradě) konala neobvyklá výstava. Poprvé se v dějinách ruského umění vystavoval jediný obraz. Podle historika umění Dmitrije Sarabjanova „to byla bezprecedentní událost, neboť v té době se obecně výstavy jednoho umělce konaly zřídka, natož výstavy jednoho obrazu“. V sále, v němž byl obraz vystaven, bylo přítmí, závěsy na oknech byly zatažené. Podle některých svědectví současníků se umělec údajně rozhodl zakrýt okna kvůli odrazům, které vytvářela červená zeď na protější straně ulice. Obraz byl osvětlen světelným pruhem lampy. Jak poznamenal historik umění Vitalij Manin, „Kuindži využil vlastnosti teplých barev rozzářené světle lampy, zatímco studené barvy světlo pohltí.“ Od těch částí plátna, kde byla vrstva barvy nanesena reliéfně (okna chatrčí, měsíc a měsíční dráha na vodě), se navíc dopadající světelný paprsek odrážel silněji než od hladších, světlejších ploch. Při osvětlení elektrickým světlem tato vlastnost poskytovala dodatečný rozjasňující efekt a obraz se ještě více leskl. Kunsthistorička Olga Atrošenko poznamenala, že „podobnou roli sehrávaly i hřebínky, vyškrábané suchým štětcem na vodní hladině“, takže „různý stupeň odrazu světla na vyvýšených částech a prohlubních umocňoval efekt světelného třpytu“. Podle jejích slov „tmavé části oblohy a země zřetelně pohlcovaly umělé světlo, čímž posilovaly hloubku tónu a přispívaly k efektu sametovosti malířského povrchu“.
Na obraz stály fronty, a mnozí navštívili výstavu opakovaně. Návštěvníky přitahovala neobvyklá realističnost světla na malbě, mnozí spekulovali o zvláštních barvách, které malíř použil, a někteří dokonce nahlíželi za plátno, aby zjistili, zda není namalováno na skle nebo se za ním neskrývá nějaký zdroj světla. Jeden z diváků navrhoval: „Chtěl bych si obraz pořádně prohlédnout pod lupou, z jakých barev je to světlo složené; zdá se, že takové barvy ani neexistují. To je snad ďábelský výmysl!“ Malíř Ilja Repin vzpomínal, co se během výstavy dělo na ulici Bolšaja Morskaja: „…nepřetržitý proud kočárů zaplnil celou ulici; na schodech i na obou stranách chodníku, čekal dlouhý zástup lidí. Celé davy, trpělivě a dlouho vyčkávaly před vchodem a disciplinovaně dodržovaly pořadí při přibližování se k vysněným dveřím. Dovnitř vpouštěli pouze po skupinách, protože by se návštěvníci mohli v té tlačenici a nedostatku vzduchu zadusit.“ Kramskoj psal Repinovi: „Jakou bouři nadšení Kuindži vyvolal! Pravděpodobně už jsi to slyšel. Ten mladík je vynikající!“
Námořní cesta alt=Naval_ships_of_Russia_by_Apostoli_&_Golike_and_Vilborg_-_042._Cruiser_of_the_1st_rank_"Gertsog_Edinburgskiy"|vlevo|náhled|Duke of Edinburgh