Vasyl Andrijovyč Symonenko Василь Андрійович Симоненко (8. ledna 1935 Biivcy, (Poltavská oblast) – 13. prosince 1963 Čerkasy) byl ukrajinský básník, novinář, v 60. letech 20. století nejvýznamnější básník1935 - poet Vasyl Symonenko was born, The Ukrainian Institute of National RemembranceWe are from Ukraine: Vasyl Symonenko's birthday, Vogue, UA literárního hnutí ŠedesátníciShistdesiatnyky, Internet Encyclopedia of Ukraine, autor poezie proti rusifikaci a národnímu zotročení Ukrajiny, občanský aktivista a disident. Roku 1962 spolu s Allou Horskou a Lesem Tanjukem objevil místo hromadného hrobu obětí NKVD v Bykivni (nyní National Historical and Memorial Reserve „Bykivnyanski Mohyly“). Byl brutálně zbit v policejní cele a na následky utrpěných zranění zemřel ve 28 letech. Posmrtně oceněn udělením Národní ceny Tarase Ševčenka. Na Ukrajině nese jeho jméno pět různých literárních a novinářských cen.
Život Vasyl Symonenko pocházel z malé vesnice Biivcy, kde vyrůstal pouze s matkou a dědečkem.Vitaliy Chervonenko, "You know that you are a human being." A short life of Vasyl Symonenko, the most brilliant poet of the sixties, BBC News, Ukraina Absolvoval zde pět tříd základní školy a poté docházel do školy ve vzdálených obcích. Střední školu v Tarandynci ukončil s vyznamenáním roku 1952 a poté studoval na Novinářské fakultě Kyjevské univerzity, kterou rovněž ukončil s vyznamenáním.Symonenko, Vasyl, Internet Encyclopedia of Ukraine Učil zde docent Matvij Šestopal, který byl iniciátorem literárního obrození šedesátých let, později označovaného Šedesátníci. Vasyl Symonenko během studií psal poezii a byl členem literárního studia Vasyla Čumaka.Vasyl Symonenko: the unconquered generation, News of Cherkasy Region
Po absolvování Univerzity pracoval od roku 1957 jako novinář pro místní redakce v Čerkasech („Čerkasska Pravda“, „Molod Čerkasčyny“, „Robitnyča Gazeta“). Ve 22 letech se zde oženil s Ljusjou a měl s ní syna Olese. Synovi věnoval jednu ze svých nejlepších básní „Labutě mateřství“.
Roku 1960 byl v Kyjevě založen Klub tvůrčí mládeže „Sovremennyk“, jehož aktivit se Symonenko od počátku účastnil a stal se jedním z mluvčích. Formovala se zde celá generace Šedesátníků, kteří se oprostili od ideologických dogmat sovětského systému a představovali obdobu západní „beat generation“. Jejich cílem byla mimo jiné obroda ukrajinského jazyka a poznání vlastních dějin a kultury. Velký vliv měla na Západě vydaná a pašovaná kniha J. Lavrinenka Popravené obrození o ukrajinské intelektuální elitě vyvražděné během stalinských čistek ve 30. letech. Symonenko pořádal literární večery a debaty nejen v Kyjevě, ale zajížděl do měst po celé Ukrajině.
Jednou z iniciativ klubu „Sovremenyk“ bylo pátrání po místech hromadných poprav prováděných NKVD, hledání svědků a natáčení rozhovorů s pamětníky. Symonenko byl členem komise, která pátrala po mučírnách NKVD a místech hromadných poprav. Prvními objevenými místy byly hřbitovy Lukjanivka a Vasylkyvka, ale Symonenko zažil osobní šok, když potkal chlapce v lese Bykyvnivka, kteří hráli fotbal s prostřelenou lidskou lebkou. Na místo se s ním vypravili Alla Horska a Les Tanjuk a společně poslali memorandum Kyjevské městské radě aby místo hromadné popravy bylo vyhlášeno jako pietní památník.„Bykivnyanski Mohyly“ jsou od roku 2006 jednou z Národních rezervací historické paměti Ukrajiny. Nejsou zcela prozkoumány a podle odhadů zde mohou být hromadné hroby 50–100 000 obětí z doby stalinského teroru.
Reakcí režimu bylo sledování Vasyla Symonenka. V létě 1962 ho na nádraží ve Smilech při banálním incidentu zatkli policisté a po ověření totožnosti ho v zavřeli v cele. Podle výpovědi přátel, kteří pro něj následující den do Smil přijeli, ho v noci odvedl dozorce, připoutal k lavici a brutálně zbil obuškem. Soustředil se při tom na záda a oblast ledvin. Od té doby se jeho zdravotní stav neustále zhoršoval a pro přetrvávající bolesti zad a ledvin byl v září 1963 převezen do nemocnice. 13. prosince 1963 zemřel v nemocnici města Čerkasy 1963 na selhání ledvin. Oficiálně byla uváděna jako příčina smrti rakovina ledvin, ale tato verze byla vyvrácena.Nadiya Stepula, "I have lived more than once and in more than one frame...", Radio Svoboda 2010
Dílo Symonenko se stal populární díky básním, které počátkem 60. let kolovaly v samizdatu a všeobecně známý po publikování sbírky Ticho a hrom (Тиша і грім), která jako jediná vyšla na Ukrajině ještě za jeho života roku 1962. Po vydání této sbírky byl přijat do Svazu ukrajinských spisovatelůGerasimova G.P.: SIMONENKO Vasyl Andriyovych, Encyclopedia of the History of Ukraine, ale režimem byl považován za nespolehlivého volnomyšlenkáře. Během roku 1963 napsal další sbírku Tíha země (Земне тяжіння ), ze které se četly básně na literárních večerech. Řada Symonenkových básní, které byly satirou na sovětský režim („Plačící král a lechtání“) nebo reagovaly na ruský šovinismus, kolovala pouze v samizdatu.
Symonenko byl považován za nejvýznamnějšího básníka své generace a přirovnáván k Tarasu Ševčenkovi nebo Majakovskému.Василь Симоненко був схожий на Маяковського, Євгенія МЕЛЬНИК, «Полтавщина» Nejrozsáhlejší soubor jeho básní vyšel roku 1965 v Mnichově, kde od roku 1961 fungovalo nakladatelství tamní ukrajinské diaspory „Sučasnist“.Suchasnist’, Internet Encyclopedia of Ukraine Jeho básně vyvolaly takový ohlas, že ředitel nakladatelství Smoloskyp se rozhodl pojmenovat nakladatelství po Symonenkovi. Posmrtně byla roku 1964 publikována jeho satirická povídka-báseň „Cesta na venkov a zpět“. Symonenkovy básně jsou volně dostupné i na některých ukrajinských zpravodajských serverech jako např. UNIANОльга Зайцева, "За рідні наші верби довгополі": 10 щемливих і пророчих віршів Василя Симоненка, UNIAN 8.1.2024 nebo BBC
Režim si básníka po jeho smrti částečně „přivlastnil“, potlačil vše co kolovalo v samizdatu a zároveň tvrdil, že byl oddaný stranické linii. Některé Symonenkovy básně vyšly v cenzurované podobě, ale později bylo celé jeho dílo záměrně zamlčeno. Oficiálního uznání se dočkal po vzniku samostatné nezávislé Ukrajiny. Roku 2010 vydal Ukrajinský radioservis CD Labutě mateřství s autentickými archivními soukromými nahrávkami Symonenka při přednesu vlastních básní v 60. letech. Kolem padesáti jeho básní bylo později zhudebněno."Where are you now, executioners of my people?" Eight poems by Vasyl Symonenko that became songs, on his 90th birthday, New Voice, 2024
Bibliografie (výběr) 1962 Ticho a hrom (Тиша і грім),Вірші Василя Симоненка, Only Art nové vydání "Silence and Thunder", Lvov 2017, , básně 1964 Tíha země (Земне тяжіння), USSR, básně 1964 Cesta na venkov a zpět (Подорож у країну Навпаки), vydáno posmrtně na Ukrajině, satirická povídka-báseň 1965 Okraje myšlenek (ОКРАЙЦІ ДУМОК), Sučastnist,Sučastnist 1 (49), 1965 Mnichov, části deníku 1965, 1973 Pobřeží očekávání (Берег чекань), Sučastnist, Mnichov, básně 1966 Poezie, výbor ze Symonenkova díla, USSR 1975 Granite obelisks (Гранітні обеліски), Jersey City, nakl. Svoboda, básně 2020 Rose Petal Wine, Bayda Books, Melbourne, , básně
Ocenění 1995 Národní cena Tarase Ševčenka (navržen 1965, ale ocenění obdržel až o 30 let později roku 1995)Симоненко Василь Андрійович, Лауреати Національної премії
Odkaz Roku 1964 založila ukrajinská diaspora v Baltimore v USA nakladatelství Smoloskyp (Pochodeň)Oficiální web Smoloskyp, pojmenované po Vasylu Symonenkovi.SMOLOSKYP PUBLISHING HOUSE, Dissident Movement in Ukraine Roku 2008 vydala Národní banka Ukrajiny pamětní minci Vasyla Symonenka. Jméno Vasyla Symonenka nese několik kulturních institucí na Ukrajině a pět literárních a novinářských cen.
Podle Symonenkovy poezie byl roku 2020 natočen krátkometrážní snímek Nepřišla jsi ke mně z pohádky nebo snu ( “Ти до мене прийшла не із казки чи сну”).“Ти до мене прийшла не із казки чи сну”Ty do mene pryishla ne iz kazky chy snu, IMDb, 2020
Ceny Vasyla Symonenka 1986-2013 Literární cena „Pobřeží naděje“ 1987-2010 Literární cena Ukrajinské národní akademie umění od roku 2001 Literární a umělecká cena města Lubny od roku 2012 Novinářská cena (Vasyl Symonenko Journalism Award) od roku 2012 Ukrajinská literární cena (All-Ukrainian Literary Prize named after Vasyl Symonenko)
Ostatní 1965 Rodný dům v Biivcy přeměněn na muzeum Vasyla Symonenka 1991 Knihovna dětských knih Vasyla Symonenka, Kyjev 1994 Speciální škola Vasyla Symonenka, reliéf s portrétem na zdi školy, pamětní místnost, Čerkasy 1998 pracovna Vasyla Symonenka, Regionální muzeum Čerkasy v domě, kde kdysi pracoval v redakci novin 1999 ulice Vasyla Symonenka, Kyjev 2008 Národní banka Ukrajiny vydala minci s portrétem Vasyla Symonenka 2010 odhalen Pomník Vasyla Symonenka, Čerkasy 2015 vydána známka s portrétem Vasyla Symonenka při příležitosti 80. výročí jeho narození. Podle usnesení Ukrajinského parlamentu bylo 80. výročí narození Symonenka připomenuto na státní úrovni. 2015 na Kyjevské univerzitě byla instalována busta Vasyla Symonenka 2016 ulice Vasyla Symonenka, Kryvyj Rih
Reference
Poznámka
Literatura Анатолій Ткаченко. Василь Симоненко. Нарис життя і творчості. – К.: Дніпро, 1990. – 312 s. Kasyanov G.: Dissenters – Ukrainian intelligentsia in the resistance movement of the 1960s—1980s. Kyiv, 1995 «Міжнародний біографічний словник дисидентів країн Центральної та Східної Європи й колишнього СРСР. Том 1. Україна. Частина 2». — Харків: Харківська правозахисна група «Права людини», 2006. — s. 695-696 Gerasimova G.P.: SIMONENKO Vasyl Andriyovych, Encyclopedia of the History of Ukraine
Externí odkazy
webová stránka Василь Андрійович Симоненко Симоненко Василь Андрійович (біографія) Василь Андрійович Симоненко (1935-1963), «АРХІВажлива СПРАВА» Symonenko, Vasyl, Internet Encyclopedia of Ukraine Симоненко Василь Андрійович, Герої України Shistdesiatnyky, Internet Encyclopedia of Ukraine СИМОНЕНКО ВАСИЛЬ АНДРІЙОВИЧ, Дисидентський рух в Україні (Євген Сверстюк) Симоненко Василь Андрійович, Черкаська міська рада, 2025
Kategorie:Ukrajinští disidenti Kategorie:Ukrajinští aktivisté Kategorie:Ukrajinští novináři Kategorie:Ukrajinští spisovatelé Kategorie:Ukrajinští básníci Kategorie:Zemřelí na selhání ledvin