Minský proces byl veřejný trestní proces s německými válečnými zločinci, který se konal v Minsku od 15. ledna 1946 do 29. ledna 1946. Byl veden před sovětským vojenským soudem Minského vojenského okruhu proti německým vojenským a policejním činitelům. Skladba obžalovaných byla od generálů, kteří vydávali rozkazy, přes důstojníky, kteří naplánovali jejich plnění, až k vojákům, kteří je vlastnoručně vykonali.
Pozadí alt=Partyzánské zóny na území Běloruské SSR v létě 1943 s vyznačenými komunikačními trasami.|vlevo|náhled|Partyzánské zóny na území Běloruské SSR v létě 1943 s vyznačenými komunikačními trasami. Územím Běloruska procházel hlavní nápor německých vojsk po napadení SSSR směrem na Moskvu a Leningrad, kde se nacházela hlavní centra sovětské moci. Tomu také odpovídala rozhodná obrana Rudé armády. Po utrpěných porážkách v roce 1941 se bývalá Běloruská SSR stala týlovou oblastí německých armád. Územím Běloruska, které se stalo součástí Říšského komisariátu Ostland, vedly klíčové komunikační trasy pro zásobování fronty. Sovětské velení se snažilo tyto vojensky důležité trasy narušovat pomocí vytváření a podpory činnosti partyzánských oddílů na území Běloruska.
Německé úřady se pokoušely partyzánským aktivitám čelit pomocí kárných operací, které měly za cíl eliminovat operační možnosti sovětských diverzních sil a narušit síť jejich podporovatelů z řad civilních obyvatel. Takové operace se odehrávaly na celém okupovaném území SSSR. Obžalovaný Johann-Georg Richert velel nebo se podílel na kárných operacích Greif a Zimní les. Obecně partyzánská válka v Bělorusku probíhala s nevídanou brutalitou a o její tvrdosti svědčí, že se její obětí stal také říšský komisař Wilhelm Kube brzy po půlnoci dne 22. září 1943. Velmi časté byly také útoky na představitele německé moci, policii a další. Na bojích s partyzány se účastnily také jednotky Běloruské pomocné policie.
Celkem bylo během tří let nacistické okupace v Bělorusku zabito více než dva miliony lidí, přibližně čtvrtina populace regionu nebo dokonce až tři miliony zabitých neboli třicet procent populace. Celkem bylo na území současného Běloruska zničeno a vypáleno více než 9 200 vesnic a osad, celkem 682 000 budov, přičemž některé osady byly vypáleny několikrát. Osoby zodpovědné za tyto zločiny byly hledány aktivně sovětskými úřady na území pod kontrolou Rudé armády. Eberhard Herf byl zatčen sovětskými úřady v Praze krátce po jejím osvobození v roce 1945.
Tyto zločiny spáchané za německé okupace byly vyšetřovány sovětskými soudy. Právní rámec vytvořil Charkovský proces z roku 1943, kde vznikl právní precedens, později potvrzený Norimberským tribunálem a to, že příkaz nezbavuje odpovědnosti jedince za genocidu. Jedním z procesů s veliteli nebo přímými vykonavateli bylo i soudní řízení v Minsku. Další podobná soudní řízení se konala po Minském procesu ve Vitebsku, Babrujsku a Homelu a celkově před soudem stanulo více než 50 lidí většinou německé národnosti.
Přípravné řízení Na přípravném řízení se podílely sovětské tajné služby SMĚRŠ i NKVD. Všech 18 válečných zajatců bylo převezeno do věznice NKVD č. 1 v Minsku a umístěno v hlavní budově ve druhém patře, kde je hlídali vybraní dozorci. Do cel k nim byli nasazeni agenti z řad vězňů mluvících plynně německy, kteří si v celách odpykávali různé tresty. Pro ulehčení svého trestu se zavázali spolupracovat s NKVD. Jejich úkolem bylo nejen předávat informace zajímavé pro vyšetřování, ale také hlídat, aby se obvinění nepokusili spáchat sebevraždu. Ve zprávě ze dne 17. ledna 1945 agent uváděl, že voják Albert Johann Rodenbusch doufá, že bude po procesu propuštěn.
Vojenský soud Minského vojenského okruhu Případ byl projednáván před Vojenským soudem Minského vojenského okruhu pod oficiálním názvem Soudní proces o zvěrstvech spáchaných německo-fašistickými okupanty v Běloruské SSR.
Soud zasedl ve složení:
předseda soudu generálmajor justice Kedrov, přísedící (členové soudu) plukovníci justice Sacharov a Vinogradov, tajemník soudu major justice Ivanov.
Žalobu vedli:
vojenský prokurátor generálmajor justice Jačenin, vojenský prokurátor plukovník spravedlnosti Poljechin.
Obhájci byli obžalovaným vybráni takto:
Advokát Michalskij pro obžalované Johanna-Georga Richerta a Hanse Hermanna Kocha, advokát Bědrosov pro obžalovaného Ernsta Augusta Falka, advokát Savěnko pro obžalované Gottfrieda von Erdmannsdorffa a Paula Karla Eicka, advokát Tatarincev pro obžalované Reinharda Georga Molla, Hanse Josefa Höchtla, Alberta Johanna Rodenbusche a Heinze Johanna Fischera, advokát Gavrilov pro obžalovaného Bruna Maxe Götzeho, advokát Žucro pro obžalované Eberharda Herfa a Georga Roberta Weissiga, advokát Pljevako pro obžalované Carla Maxe Langutha a Augusta Josefa Bittnera, advokát Petrjenko pro obžalované Bruna Franze Wittmanna, Aloise Kiliana Hettericha a Rolfa Oskara Burcharda.
Obžalovaný Franz Hess advokáta odmítl a hájil se sám. Obžalovaní také dostali soudně přidělené tlumočníky.
Obžaloba Obžalovaní byli souzeni podle článku 1 Výnosu Prezídia Nejvyššího sovětu z 19. dubna 1943, O výměře trestů pro německo-fašistické zločince vinné z vražd, mučení sovětského civilního obyvatelstva a zajatých rudoarmějců, pro špióny, zrádce vlasti z řad sovětských občanů a pro jejich pomocníky (rusky О мерах наказания для немецко-фашистских злодеев, виновных в убийствах и истязаниях советского гражданского населения и пленных красноармейцев, для шпионов, изменников родины из числа советских граждан и для их пособников).
V souladu s politickými cíli soudu byla obžaloba zahájena celkovým výčtem ztrát a zločinů spáchaných v okupovaném Bělorusku.
Obžaloba v úvodu obsahovala výčet celkového rozsahu lidských ztrát a způsobených škod s vyčíslením počtů zničených objektů za celé Bělorusko. Podle obžaloby bylo vyhlazeno přes 2 200 000 mírumilovných sovětských občanů a válečných zajatců, 380 000 lidí bylo odvlečeno na práce do Německa, zničeno a vypáleno bylo 209 měst a 9 200 vesnic a osad. Dále bylo 10 338 průmyslových zařízení odvezeno do Německa, zničeno a vydrancováno 10 000 kolchozů, 92 sovchozů, zabaveno bylo 2 800 000 kusů dobytka a 5 700 000 kusů skotu. Zničeno bylo 1 136 zdravotnických zařízení a 1 085 kulturních zařízení.
Obžalovaní se podíleli podle obžaloby na vyvraždění více než 8 000 žen a dětí v táboře smrti Ozariči, zastřelení více než 120 000 civilistů v koncentračním táboře Malý Trosteněc (), zabití více než 53 600 občanů židovské národnosti v táboře v Homelské oblasti a zavraždění 33 000 válečných zajatců v táboře Polock. Byli také obžalováni za válečné zločiny v obcích Marina Gorka, Ilija, Radaškoviči, Voložin, Slavnoje, Vilejka (), Minsk, Mogilev, Orša, Šklov, Borisov, Rogačev () a dalších, a v Červenské, Běrezinské, Glubokské a Polocké oblasti ().
Obžaloba také citovala ze zabavených vojenských archívů a tajných zpráv, ze kterých dokládala zločinné jednání obžalovaných. Obžaloba byla sestavena ke dni 11. ledna 1946 a byla schválena vrchním vojenským prokurátorem Rudé armády generálporučíkem spravedlnosti Afanasjevem.
Průběh soudu náhled|Služební průkaz Malina k mininskému soudnímu procesu v roce 1946. První zasedání vojenského soudu se konalo večer 15. ledna 1946 v Minsku v prostorách Ústředního důstojnického domu (). Soudu se jako diváci zúčastnilo asi 1 000 lidí zastupující všechny části Běloruska. Porotci seděli u stolu na pódiu a obžalovaní seděli na 18 lavicích bokem k divákům. Celý den byla čtena obžaloba nejprve v ruském a pak v německém jazyce.
Po čtení obžaloby byli souzení dotázáni, zda obvinění rozumí a cítí vinu. Každý z obžalovaných prohlásil, že rozumí a přiznává vinu. Pouze August Josef Bittner uvedl, že vinu přiznává jen částečně. Poté bylo jednání soudu ukončeno. Dále probíhalo vyšetřování a výslechy obžalovaných. Obžalovaní potvrzovali své výpovědi v přípravném řízení a nikdo z nich neodmítl vypovídat. V průběhu jednání také probíhal výslech svědků.
Ukázka z výslechu generála Richerta ilustruje možnosti obhajoby obžalovaných. Podle dobových zpráv se později ke všemu přiznal.
Obhajoba se v hlavní linii omezila na to, že pro obžalované požadovali shovívavost, protože učinili pokání a pouze plnili rozkazy nejvyššího vedení nacistického Německa. Gottfried von Erdmannsdorff na obvinění, že zabavil potraviny civilistům a vyhnal je na frontu jako živé štíty, odpovídal, že bylo potřebné zachovat množství potravin pro jednotky německé armády, protože se očekávalo dlouhé obléhání města Rudou armádou. Rodenbusch k obvinění z vypalování domů uvedl, že ho stejně jako ostatní vojáky nezajímalo, proč vesnice hoří a byli k tomu lhostejní.
Advokát Tatarincev se ve své obhajovací řeči soustředil na to, že jeho klienti Rodenbusch, Höchtl a Fischer jsou původem pracující, tudíž z pohledu sovětského nazírání na zločinnost a právo představitelé té správné třídy, ale uznává je za zločince a viní z toho hitlerovský systém.
Obžalovaní ve svých posledních slovech činili pokání, požádali o milosrdenství a odsoudili fašismus.
Rozsudek Rozsudek nad obžalovanými byl vynesen 29. ledna 1946. Vyhlášení rozsudku bylo odměněno potleskem z publika. Odsouzeno bylo 18 zástupců německých okupačních úřadů v Bělorusku: generálové, důstojníci, poddůstojníci, řadoví vojáci, zástupci jednotek Wehrmachtu a SS, policie, gestapa, četnictva, členové nacistické strany, ale i nestraníci. Tak byl rozsudek vynesen symbolicky nejen nad některými válečnými zločinci, ale nad celou německou okupační mašinérií.