Při masakru v Bijeljině došlo k zabíjení civilistů srbskými polovojenskými skupinami ve dnech 1.–2. dubna 1992 v době těsně před válkou v Bosně. Většina zabitých byli Bosňáci (bosenští muslimové). Zabiti byli také příslušníci jiných etnik a také Srbové, které místní úřady považovaly za neloajální. Vraždy byly spáchány místní polovojenskou skupinou známou jako Mirkovi Četnici a Srbskou dobrovolnickou gardou (SDG, také známou jako Arkanovi tygři), polovojenskou skupinou se sídlem v Srbsku vedenou Željkem „Arkanem“ Ražnatovićem. SDG byly pod velením Jugoslávské lidové armády (JNA), kterou řídil srbský prezident Slobodan Milošević.

V září 1991 bosenští Srbové vyhlásili srbskou autonomní oblast s hlavním městem Bijeljina. V březnu 1992 bylo bosenské referendum o nezávislosti schváleno s drtivou podporou Bosňáků a bosenských Chorvatů, ačkoli bosenští Srbové ho buď bojkotovali, nebo jim bosenskosrbské úřady zabránily v hlasování. 31. března byla Patriotska liga v Bijeljině vyprovokována k boji místními Srby a SDG. 1.–2. dubna SDG a JNA převzaly Bijeljinu s malým odporem; následovaly vraždy, znásilňování, domovní prohlídky a drancování. Historik a profesor Eric D. Weitz z City College of New York označil tyto akce za genocidní. Profesor Michael Sells z University of Chicago dospěl k závěru, že byly provedeny za účelem vymazání kulturní historie bosňáckého lidu v Bijeljině.

Kolem 3. dubna srbské síly odstranily těla zmasakrovaných v očekávání příjezdu bosenské vládní delegace, která měla za úkol vyšetřit, co se stalo. Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) a srbská prokuratura pro válečné zločiny dokázaly ověřit 48 až 78 mrtvých. Poválečná vyšetřování zdokumentovala smrt více než 250 civilistů všech etnik během války v opčině Bijeljina. Po masakru byla provedena série etnických čistek proti nesrbským obyvatelům, všechny mešity byly zbořeny a bylo zřízeno devět záchytných táborů. Mnoho mrtvých v Bijeljině nebylo oficiálně uvedeno jako oběti války a jejich úmrtní listy tvrdí, že „zemřeli přirozenou smrtí“.

K prosinci 2014 místní soudy nikoho za vraždy nestíhaly a žádní členové SDG nebyli stíháni za žádné zločiny, které jednotka spáchala v Bijeljině nebo jinde v Chorvatsku nebo Bosně a Hercegovině. Milošević byl obžalován ICTY a obviněn z provádění genocidní kampaně, která zahrnovala Bijeljinu a další místa, ale během procesu zemřel. Vůdci Republiky srbské Biljana Plavšićová a Momčilo Krajišnik byli odsouzeni za deportace a násilné přesuny v rámci etnických čistek, které následovaly po masakru. Radovan Karadžić, bývalý prezident Republiky srbské, byl odsouzen za masakr a další zločiny proti lidskosti spáchané v Bijeljině. Jovica Stanišić a Franko Simatović, srbští zpravodajští důstojníci, byli také odsouzeni. Na konci války žilo v obci méně než 2 700 Bosňáků z předválečné populace 30 000. Srbové z Bijeljiny slaví 1. duben jako „Den obrany města“ a ulice ve městě byla pojmenovány po SDG.

Odkazy Reference

Knihy a časopisy

Zpravodajské články

Mezinárodní, vládní a nevládní zdroje

Kategorie:Události roku 1992 Kategorie:Válečné zločiny války v Jugoslávii Kategorie:Válka v Bosně Bijeljina Kategorie:Zločiny proti lidskosti Bijeljina