Legie Idel-Ural (, ), česky také Volžsko-tatarská legie byla jednotka v rámci Wehrmachtu během druhé světové války složená ze zástupců národů v Povolží Tatarů, Čuvašů, Baškirů, Marijců, Mordvinců a Udmurtů, která byla organizačně podřízena německému velitelství pro východní dobrovolníky ().
Politicko-historické souvislosti
Název jednotky Název Idel-Ural odkazuje na historické a geografické území obývané převážně turkickými národy, zejména Tatary, Baškiry a dalšími povolžskými a uralskými etniky. Idel je tatarský název pro řeku Volhu. Ural tvoří přirozenou hranici mezi Evropou a Asií. Název tak spojuje dva klíčové geografické prvky regionu (Volhu a Ural), které byly domovem turkických a ugrofinských národů.
Ideologie a historické souvislosti V letech 1917 – 1918 existoval krátce Idel-Uralstán, což byl pokus o vytvoření republiky pod kontrolou místních muslimských a turkických elit. Tento státní útvar byl po posílení sovětské moci zrušen. Idea obnovy republiky jako samostatného státu byla za války využívána pro přilákání dobrovolníků do legie, ale ve skutečnosti německé plány s vytvořením takového státu nijak nepočítaly. Cílem Německa byla pouze kontrola území a jeho zdrojů pro potřeby války nebo poválečného hospodářství po německém vítězství. Hlavní ideolog nezávislého státu Idel-Ural Muhamed Ayaz Ishaki (), autor brožury Idel-Ural vydané v Paříži v roce 1932, u Němců však pochopení nenašel z důvodu podezření na jeho spolupráci s britskou rozvědkou. Jeho brožura byla politickým manifestem tatarské emigrace a obecně vizí o budoucnosti tatarského lidu.
Proto ve formování ideologického přesvědčení vojáků hráli vedoucí úlohu emigranti, kteří byli členy národních výborů vytvořených pod záštitou ministerstva pro okupovaná východní území v rámci akce Zeppelin. Nábor vojáků byl také propagandisticky veden v duchu nuntosti boje pravověrných muslimů s nevěřícími ve spojenectví s Německem, ke kterému vyzýval legionáře jeruzalémský muftí Hadž Amín al-Husajní. V legii byli ustanoveni mullové, kteří někdy kombinovali náboženské funkce s velitelskými, přičemž současně sloužili jako velitelé čet. Zároveň šířili myšlenku džihadu proti SSSR, což odpovídalo nacistické propagandě o křížové výpravě proti bolševismu.
Kurultaj národů Idel-Uralu v březnu 1944 Dne 4.–5. března 1944 se v Greifswaldu za hojné účasti příslušníků legie konal Kurultaj národů Idel-Uralu, na kterém se řešily klíčové otázky, jako byla politika, vojenství, náboženství a finance. Sněm se usesl na vyhlášení nezávislého tatarského státu Idel-Ural jako spojence Německa. Je příznačné, že o této události se tatarskojazyčné noviny pod německou kontrolou téměř nezmínily.
Používané symboly Jednotka používala tři varianty nášivek:
První varianta kombinovala modrou a zelenou barvu, která symbolizovala vztah k turkickým a islámským národům, se zkříženou dýkou a šípem. Dýka symbolizovala boj a šíp kočovnickou nezávislost. Druhá varianta měla místo dýky a šípu zkřížené meče se svislým šípem uprostřed. Třetí varianta měla podobu šedého oválu se žlutým lemem, v jehož středu byl oblouk s vertikálním šípem.
Nahoře byly tiskacími písmeny napsány nápisy Idel-Ural a dole Tatar Legionı (). Kulaté kokardy na čepicích měly stejnou barevnou kombinaci jako nášivky.
Vztah k vlasovskému hnutí Ze strany národních vůdců turkicko-muslimských národů panovalo odmítání spojení s KONR. Podepsali také manifest, v němž žádali Němce, aby je za žádných okolností nesjednocovali s armádou generála Vlasova.
Vznik jednotky Po napadení SSSR v roce 1941 se pád sovětské moci zdál velmi blízko. V zimě na přelomu let 1941 – 1942 se však Rudé armádě podařilo zastavit postup německých vojsk. Neúspěch bleskové války na východní frontě provázený vysokými ztrátami donutil německé velení k vytvoření řady cizineckých jednotek, tzv. legií, ze sovětských válečných zajatců. Cílem bylo nahradit utrpěné ztráty na živé síle. V prosinci 1941 se německé velení rozhodlo přistoupit k formování východních legií.
První zmínky v německých rozkazech o vznikající legii pochází z 1. července 1942, kdy byly různým úřadům Německa zaslány informace o formovaných legiích, mezi nimiž byla zmíněna i Volžsko-tatarská legie. Dne 1. srpna 1942 byl vydán rozkaz, který nařizoval oddělení příslušníků povolžských národů do zvláštních táborů a zintenzivnění práce na náboru válečných zajatců z řad těchto etnik. Rozkaz OKH o zřízení Volžsko-tatarské legie byl podepsán 15. srpna 1942. Vytvářená legie měla být použita především proti sovětským partyzánům.
Praktické práce na jejím formování začaly 21. srpna 1942 v Jedlině v okupovaném Polsku. Budoucí příslušníci legie, kteří přicházeli ze zajateckých táborů, byli následně rozděleni do rot, čet a družstev, ve kterých zahájili výcvik. Ten v první fázi zahrnoval všeobecnou fyzickou a pochodovou přípravu, osvojení německých povelů a řádů. Výchovu kádrů zajišťovali němečtí velitelé rot za pomoci tlumočníků, stejně jako velitelé družstev a čet z řad legionářů, kteří absolvovali dvoutýdenní kurz pro poddůstojníky. Po dokončení základního výcviku byli nováčci zařazeni do praporů, kde obdrželi standardní výstroj a výzbroj. Poté přešli k taktickému výcviku a seznamování se s obsluhou zbraní. Výcvik trval 12 týdnů. Po jeho ukončení byly z vojáků zformovány polní prapory obvykle o počtu 900-950 příslušníků. Každý polní prapor se skládal ze 3 střeleckých rot, kulometné roty a štábní roty, přičemž každá měla 130–200 mužů. Střelecká rota zahrnovala 3 střelecké čety a kulometnou četu, štábní rota pak protitankovou, minometnou, ženijní a spojovací četu. Celkový početní stav praporu také zahrnoval německý personál (), který tvořilo až 60 osob (4 důstojníci, 1 úředník, 32 poddůstojníků a 23 vojínů). Němečtí velitelé praporů a rot měli zástupce z řad vojáků příslušné národnosti. Velitelský sbor pod úrovní roty byl výhradně národnostní, tj. tvořený příslušníky legie. Prapor byl obvykle vyzbrojen 3 protitankovými kanóny (45 mm), 15 lehkými a těžkými minomety, 52 lehkými a těžkými kulomety, puškami a převážně kořistními sovětskými samopaly.
Politickou a ideovou přípravu mužstva charakterizuje prohlášení tatarských legionářů, že „dokud nebude zničen nepřítel Nového Ruska – bolševismus“, nesloží zbraně. Tento ideový manifest byl v roce 1942 otištěn v novinách Úsvit Kavkazu (). Dne 6. září 1942 výcvik vyvrcholil kolektivní přísahou, jejíž text byl následující:
Velitelem Volžsko-tatarské legie byl jmenován major Oskar von Seckendorff. Den 12. května 1944 jej ve funkci vystřídal kapitán Kelle.
Kromě 7 polních praporů byly během války z válečných zajatců, rodáků z Povolží a Uralu, zformovány také ženijní, železniční, transportní a další pomocné jednotky, které sloužily německé armádě, ale přímo se neúčastnily bojových akcí. Mezi ně patřilo také 15 samostatných volžsko-tatarských rot. Celkový počet vojáků, kteří během celé války prošli legií se podle pramenů různí 20–25 tisíc (40 tisíc, 8–10 tisíc). Podle německých údajů k 10. říjnu 1944 sloužilo 11 tisíc tatarských dobrovolníků ve 12 polních praporech, 4 tisíce v jiných jednotkách a 8 tisíc v pracovních praporech. Podle informace ze 14. prosince 1944 byl počet Tatarů 20 000 a dalších 20 000 složilo jako hiwi.
Bojové nasazení Na počátku roku 1943 byly odeslány do bojů proti partyzánům tři volžsko-tatarské jednotky, a to 825., 826. a 827. prapor. Ve druhé polovině roku 1943 byly do bojů s partyzány odeslány další čtyři volžsko-tatarské prapory (828. až 831.). Nespolehlivost legionářů v boji, která se projevovala častými dezercemi, byla v oficiálních německých dokumentech neustále zdůrazňována, a proto legionáři nebyli nasazováni na kritické úseky do bojových zón. 825. vložsko-tatarský pěší prapor byl nasazen v rámci protipartyzánské operace Kulový blesk, kde přešel kompletně na stranu partyzánů. Během povstání legionářů byla většina německého personálu zabita. Řidič velitele praporu, který zůstal věrný Němcům, zachránil velitele jednotky tím, že ho odvezl v kufru auta.
Po zkušenosti s dezercí 825. praporu, byly na základě rozkazu ze dne 29. září 1943 a rozkazu OKW ze dne 2. října 1943 (č. 10570/43) prapory arménský, ázerbájdžánský a 829. volžsko-tatarský převeleny do jižní Francie a dislokovány v oblasti města Mende. Zde byli nasazeni do akcí proti francouzským partyzánům a Němci s nimi počítali při obraně Atlantického valu. Legionáři se vyznačovali špatnou disciplínou i zde a často přebíhali k místním partyzánům stejně jako na území SSSR. Proto kvůli neochotě vojáků bojovat a četným případům dezerce byly 826. a 827. volžsko-tatarské prapory Němci odzbrojeny . Následně byly přeměněny na silničně-stavební jednotky. 831. volžsko-tatarský prapor byl na konci roku 1943 vyčleněn z Wehrmachtu a zařazen do Zbraní SS.
Vojenské jednotky existovaly až do konce války. Byly nasazeny v vojensko-policejních operacích na území Belgie, Francie, Nizozemska, Polska, Ukrajiny a Běloruska. Po válce byli zajatí příslušníci legionů repatriováni do SSSR, kde byli za vojenskou zradu potrestáni. +PraporInformace825.Začal se formovat v říjnu až listopadu 1942 v Jedlini (tehdejší Generální gouvernement) a čítal až 900 mužů. Velitelem byl jmenován major Czek. Dne 14. února 1943 byl prapor slavnostně odeslán do bojů proti partyzánům a 18. února 1943 dorazil do Vitebska. Hlavní část jednotky byla dislokována na levém břehu Západní Dviny.