Sinan Hasani (14. května 1922 Požaran – 28. srpna 2010 Bělehrad) byl jugoslávský politik a spisovatel albánské národnosti. V letech 1986–1987 byl prezidentem Jugoslávie (předsedou předsednictva). V letech 1982–1983 byl vůdcem kosovských komunistů (předsedou ústředního výboru Svazu komunistů Kosova).
Život
Sinan Hasani se narodil dne 14. května 1922 v místě Požaranje, poblíž města Vitina. Po základní škole, kterou vychodil v daném místě se učil při Gazi Isa-begově medrese (islámské škole) ve Skopje. Po válce vystudoval Vyšší stranickou školu Đuro Đaković v Bělehradě, studoval v letech 1950 až 1952.
V roce 1941 se připojil ke komunistickým partyzánům, roku 1942 vstoupil do Svazu komunistů Jugoslávie. V roce 1944 byl zajat Němci a konec druhé světové války strávil v zajateckém táboře poblíž Vídně. Po válce navštěvoval stranickou školu Đuro Đakoviće v Bělehradě (1950–1952). Stranické funkce zastával ve Vitině a také Gnjilanu, než se uplatnil v politice na celorepublikové úrovni.
Později stanul v čele masové organizace Socialistický svaz pracujícího lidu Kosova a v letech 1965 až 1967 byl ředitelem kosovského nakladatelství Rilindja. V letech 1971 až 1974 byl jugoslávským velvyslancem v Dánsku. V roce 1975 byl zvolen místopředsedou jugoslávského Federálního shromáždění a v této funkci setrval až do roku 1982, kdy se stal předsedou Svazu komunistů Kosova.
Hasani měl napjaté vztahy i s Enverem Hodžou, vůdcem sousední Albánie. Hasani jej označoval za zlobivou kozu, zatímco Hodža Hasaniho potom za srbského psa. Samotná albánská komunita v Jugoslávii vnímala Hasaniho spíše jako sloužícího zájmům nealbánských národů, než jako zástupce své národnosti. K roztržce došlo ale ještě předtím, než se Hasani stal hlavou státu.
V roce 1984 byl zvolen reprezentantem Kosova v předsednictvu SFRJ (kolektivní prezidentství), jeho funkční období skončilo v roce 1989. Roku 1986 na něj přišla řada (na základě principu rotujícího předsednictví) a stal se na rok hlavou státu. První den ve funkci jmenoval Branka Mikuliće federálním premiérem Jugoslávie. Poté, co Mikulić v březnu 1989 rezignoval, Hasani v předsednictvu podporoval Miloševićova člověka a reprezentanta "protibyrokratické revoluce" Borisava Joviće. Slovinská a chorvatská část federace prosazovala liberálního reformistu Ante Markoviće. Ten nakonec zvítězil, k jeho podpoře se nechal nakonec přesvědčit i Hasani.
Konfliktům mezi jednotlivými republikami, které brzy vedly k rozpadu Jugoslávie, to však nezabránilo. Po tomto rozpadu zůstal Hasani žít v Bělehradě, samostatnost svého rodného Kosova nikdy neprosazoval ani nepodporoval. To později v Kosovu vedlo ke kontroverzím, když po něm v Prištině chtěly úřady pojmenovat ulici.
Po uplynutí svého funkčního období v čele SFRJ v roce 1990 odešel do důchodu a žil v Budvě v Černé Hoře. Měl dvě děti: syna Ilira a dceru Dijanu.
Zemřel v roce 2010 na bělehrském Institutu plicního lékařství.
Dílo
Od 60. let byl Hasani činný i literárně, napsal několik románů v albánštině: Një natë e turbullt (1966), Fëmijëria e Gjon Vatrës (1975) či Për bukën e bardhë (1977). Svůj první text vydal nicméně již v roce 1957 (Hrozny začaly zrát). Jedno z jeho děl bylo v roce 1973 zfilmováno jako televizní seriál. Romány psal v albánštině, překládány byly ale i do srbochorvatštiny a makedonštiny.
O albánském nacionalismu v Kosovu sepsal v roce 1986, kdy byla situace dlouhodobě napjatá text Istine i zablude (Pravdy a omyly).
Reference
Kategorie:Kosovští Albánci Kategorie:Jugoslávští politici Kategorie:Kosovští politici Kategorie:Albánští politici Kategorie:Prezidenti Jugoslávie Kategorie:Jugoslávští partyzáni Kategorie:Narození 14. května Kategorie:Narození v roce 1922 Kategorie:Úmrtí 28. srpna Kategorie:Úmrtí v roce 2010 Kategorie:Muži Kategorie:Úmrtí v Bělehradě