První dodatek Ústavy Spojených států amerických (anglicky First Amendment to the United States Constitution, zkráceně též First Amendment) brání Kongresu, aby přijímal zákony, které by zaváděly státní náboženství, zakazovaly svobodné vyznávání víry, nebo omezovaly svobodu projevu, svobodu tisku, právo na shromažďování či právo podávat petice vládě za účelem nápravy křivd. Dodatek byl přijat 15. prosince 1791 jako jeden z deseti dodatků, které tvoří Listinu práv.

Listina práv byla navržena, aby zmírnila odpor anti-federalistů proti ratifikaci Ústavy. Zpočátku se První dodatek vztahoval pouze na zákony přijímané Kongresem a mnoho jeho ustanovení bylo vykládáno užším způsobem, než jak je tomu dnes. Od případu Gitlow v. New York (1925) začal Nejvyšší soud vztahovat První dodatek i na jednotlivé státy — proces známý jako inkorporace — a to prostřednictvím klauzule o řádném procesu čtrnáctého dodatku.

V případě Everson v. Board of Education (1947) soud čerpal z korespondence Thomase Jeffersona a použil obrazný, avšak výstižný výraz "zeď oddělující církev od státu" jako metaforu pro zásadu vzájemné nezávislosti náboženství a vlády a zároveň pro svobodu vyznání, kterou podporovala řada zakladatelů USA. Během desetiletí sporných soudních sporů byly přesné hranice požadovaného oddělení několikrát soudně vymezeny, což občas vyvolalo kontroverze. Práva na svobodu projevu byla významně rozšířena v řadě rozhodnutí soudů 20. a 21. století, která chránila různé formy politického projevu, anonymní projevy, financování kampaní, pornografii i projevy ve školách; tato rozhodnutí také definovala řadu výjimek z ochrany Prvního dodatku. Nejvyšší soud zrušil precedent anglického common law, aby zvýšil důkazní břemeno v případech pomluvy a urážky na cti, nejvýznamněji v případě New York Times Co. v. Sullivan (1964). Komerční projevy jsou však Prvním dodatkem chráněny méně než politické projevy, a proto podléhají přísnější regulaci.

Klauzule o svobodě tisku chrání publikování informací a názorů a vztahuje se na širokou škálu médií. V soudních sporech Near v. Minnesota (1931) a New York Times Co. vs United States (1971) Nejvyšší soud rozhodl, že První dodatek téměř vždy chrání před předběžnou cenzurou, tedy zákazem publikace ještě před jejím zveřejněním. Klauzule o peticích chrání právo obracet se se žádostmi na všechny složky a úřady vlády. Kromě práva na shromažďování zaručeného touto klauzulí soud také rozhodl, že dodatek implicitně chrání svobodu sdružování.

Ačkoli se První dodatek vztahuje pouze na státní činitele, běžně panuje mylná představa, že zakazuje komukoli omezovat svobodu projevu, včetně soukromých, neveřejných subjektů. Navíc Nejvyšší soud rozhodl, že ochrana projevu není absolutní.

Text dodatku Znění Prvního dodatku je následující:

Congress shall make no law respecting an establishment of religion, or prohibiting the free exercise thereof; or abridging the freedom of speech, or of the press; or the right of the people peaceably to assemble, and to petition the Government for a redress of grievances.

Do češtiny přeloženo jako:

Kongres nesmí vydávat žádné zákony týkající se ustanovení náboženství nebo zakazující svobodné vyznávání víry; ani omezující svobodu projevu nebo tisku; ani právo lidu se pokojně shromažďovat a podávat vládě petice za nápravu křivd.

Historické pozadí vpravo|náhled|George Mason, který byl hlavním autorem Deklarace práv státu Virginie, přijaté 12. června 1776. náhled|James Madison, 4. prezident Spojených států a autor Listiny práv.

Právo podávat petice za nápravu křivd bylo zakotveno již v Magna chartě z roku 1215 a v Anglické listině práv z roku 1689. V roce 1776, tedy ve druhém roce americké války za nezávislost, schválil zákonodárný sbor kolonie Virginie Deklaraci práv státu Virginie, která obsahovala větu: "Svoboda tisku je jedním z největších pilířů svobody a nemůže být omezována nikým jiným než despotickou vládou." Osm z dalších dvanácti států přijalo podobná prohlášení. Tato prohlášení však byla většinou vnímána pouze jako morální doporučení zákonodárcům jednotlivých států, nikoli jako právně vymahatelná ustanovení.

Po několika letech poměrně slabé vlády pod Články Konfederace a trvalé unie navrhl ústavní konvent ve Filadelfii 17. září 1787 novou ústavu, která mimo jiné posilovala roli výkonné moci. George Mason, delegát konventu a autor Virginijské deklarace práv, navrhl, aby ústava obsahovala listinu práv, která by vymezovala a zaručovala občanské svobody. Jiní delegáti – včetně budoucího autora Listiny práv Jamese Madisona – s tím nesouhlasili a tvrdili, že stávající garance občanských svobod v jednotlivých státech postačují, a že výčet konkrétních práv by mohl nepřímo naznačovat, že ostatní, nejmenovaná práva, nejsou chráněna. Po krátké debatě byl Masonův návrh jednomyslně zamítnut delegacemi států.

Aby však ústava mohla vstoupit v platnost, muselo ji ratifikovat devět ze třinácti států na svých státních ústavních konventech. Odpor vůči ratifikaci (tzv. antifederalismus) byl částečně založen právě na tom, že ústava neobsahovala dostatečné záruky občanských svobod. Stoupenci ústavy ve státech, kde byla veřejnost spíše proti ratifikaci (například ve Virginii, Massachusetts a New Yorku), navrhli kompromis: aby státní konventy ústavu sice ratifikovaly, ale zároveň požádaly o dodatečné doplnění listiny práv. Ústava byla nakonec ratifikována všemi třinácti státy. V 1. Kongresu Spojených států navrhl James Madison – na základě žádostí státních zákonodárců – dvacet ústavních dodatků. Jeho původní návrh Prvního dodatku zněl následovně:

Občanská práva žádného jednotlivce nesmí být omezena kvůli jeho náboženskému přesvědčení nebo způsobu uctívání. Stát nesmí zřizovat žádné oficiální náboženství. Právo jednat podle vlastního svědomí musí být plně a rovnoprávně chráněno a nesmí být porušeno žádným způsobem ani pod žádnou záminkou. Lidé nesmí být zbaveni práva svobodně mluvit, psát a zveřejňovat své názory. Svoboda tisku, jako jeden z hlavních pilířů svobody, musí být zachována nedotknutelná. Lidem nesmí být bráněno v pokojném shromažďování a ve společném projednávání otázek veřejného zájmu. Mají rovněž právo obracet se na zákonodárce prostřednictvím petic nebo protestů za nápravu křivd.Haynes, Charles, et al. The First Amendment in Schools: A Guide from the First Amendment Center, p. 13 (Association for Supervision and Curriculum Development, 2003). Madison also proposed a similar limitation upon the states, which was completely rejected: "No State shall violate the equal rights of conscience, or the freedom of the press, or the trial by jury in criminal cases." Madison, James. "House of Representatives, Amendments to the Constitution" (June 8, 1789) via The Founders' Constitution.

Tento návrh byl Kongresem výrazně zkrácen a bez téměř jakékoli zaznamenané debaty schválen Sněmovnou reprezentantů i Senátem, což ztížilo budoucí výklad původního záměru dodatku. Kongres dne 25. září 1789 schválil a předložil státům ke schválení dvanáct návrhů ústavních dodatků. Revidovaný text třetího článku se později stal Prvním dodatkem, protože posledních deset z těchto dvanácti článků bylo ratifikováno potřebným počtem států dne 15. prosince 1791 a dnes jsou souhrnně známy jako Listina práv (Bill of Rights).

Náboženská svoboda náhled|300px|Marylandský toleranční zákon, který zajistil náboženskou svobodu v anglické kolonii Maryland. Podobné zákony byly přijaty také v Rhode Island, Connecticut a Pennsylvania. Tyto zákony byly v přímém rozporu s puritánskou teokratickou vládou v koloniích Plymouth a Massachusetts Bay.

Náboženská svoboda je "Náboženská svoboda je právem každého věřit, vyjadřovat se a jednat – jak jednotlivě, tak ve společenství, soukromě i veřejně – v souladu se svým vlastním přesvědčením o nejvyšší pravdě." Uznání náboženské svobody jako prvního práva chráněného Listinou práv ukazuje, jak si američtí otcové zakladatelé uvědomovali význam náboženství pro lidský, společenský a politický rozkvět.

Svoboda náboženství je chráněna Prvním dodatkem prostřednictvím klauzule o zřízení náboženství (Establishment Clause) a klauzule o svobodném výkonu víry (Free Exercise Clause), které společně tvoří tzv. náboženské klauzule Prvního dodatku. První z nich zakazuje jakékoli vládní "zřízení náboženství" (tedy jeho oficiální podporu nebo ustanovení), druhá pak zakazuje jakékoli vládní zásahy do "svobodného vyznávání" víry.

Tyto klauzule Prvního dodatku zahrnují "dvě hlavní oblasti náboženství v ústavním právu. Případy týkající se klauzule o zřizování náboženství se zabývají ústavním zákazem, aby Kongres podporoval, prosazoval nebo se příliš zapojoval do náboženství. Případy týkající se svobody vyznání se týkají práva Američanů svobodně praktikovat svou víru."

Tyto dvě klauzule si někdy mohou vzájemně odporovat. Nejvyšší soud to objasnil v kauze McCreary County v. American Civil Liberties Union (2005) následujícím příkladem: Pokud vláda financuje duchovní, může to vypadat jako zřízení náboženství, ale pokud by vláda nemohla platit vojenské kaplany, pak by mnoha vojákům a námořníkům byla znemožněna možnost praktikovat svou víru.

Nejvyšší soud vyvinul tzv. doktrínu přednostního postavení (preferred position doctrine). V případu Murdock v. Pennsylvania (1943) prohlásil, že "svoboda tisku, svoboda projevu a svoboda náboženství mají přednostní postavení." Soud k tomu dodal:

Je zřejmé, že místní samosprávy nesmí potlačovat a stát nesmí zdaňovat šíření názorů jen proto, že jsou nepopulární, nepříjemné nebo pobuřující. Pokud by tento postup byl někdy povolen, vytvořil by se tím snadný nástroj k potlačení víry, kterou si menšina cení, ale která právě není populární. To by znamenalo naprosté popření filosofie, na níž stojí Listina práv.

Soudce William O. Douglas ve svém odlišném stanovisku v případu McGowan v. Maryland (1961) vyjádřil rozsáhlou ochranu, kterou poskytují náboženské klauzule Prvního dodatku:

První dodatek přikazuje vládě, aby neměla žádný zájem na teologii ani na náboženských rituálech; vyzývá ji, aby se starala o to, aby náboženská svoboda mohla vzkvétat – ať už to povede k tomu, že vznikne více katolíků, židů či protestantů, že se lidé obrátí k buddhismu, že země bude převážně muslimská, nebo že v konečném důsledku přibude ateistů a agnostiků. V těchto otázkách musí vláda zůstat neutrální. Tato svoboda zjevně zahrnuje i svobodu od náboženství, tedy právo věřit, mluvit, psát, publikovat a obhajovat proti-náboženské názory. (Board of Education v. Barnette, 319 U.S. 641.) Klauzule o "svobodném vyznání" samozřejmě neznamená, že každý musí přijmout teologii nějaké církve nebo víry, nebo že se musí řídit náboženskými zvyklostmi většiny či menšiny. První dodatek prostřednictvím své klauzule o "zřizování náboženství" zakazuje vládě vybrat si "oficiální" církev. Ale tento zákaz sahá ještě dál. Už jsme v případu Everson v. Board of Education, 330 U.S. 1, 16, uvedli, že by bylo "zřízením" náboženství, pokud by vláda financovala jednu nebo více církví – protože co je účinnější způsob, jak nějakou instituci "zřídit", než ji finančně podporovat? Klauzule o "zřizování" náboženství také chrání občany před jakýmkoli zákonem, který vyzdvihuje určitý náboženský zvyk, praxi nebo rituál, dává mu státní oporu a pak trestá ty, kdo jej nedodržují – ať už pokutou, vězením, nebo jiným způsobem. Vláda tedy očividně nemůže spolupracovat s nějakou náboženskou skupinou a zavést všeobecně platný symbolický obřad obřízky. Stejně tak nemůže požadovat, aby všechny děti byly pokřtěny, nebo udělovat daňové úlevy pouze těm, jejichž děti pokřtěny byly.

První dodatek nepřipouští ani státem zřízené náboženství, ani zásahy vlády do náboženství.