I katové umírají! () je americký černobílý film z roku 1943. Jedná se o první hraný film zobrazující atentát na Reinharda Heydricha v roce 1942, který natočil v Hollywoodu rakouský režisér Fritz Lang podle námětu německého dramatika Bertolta Brechta a scénáře amerického autora Johna Wexleyho. Producentem filmu byl Arnold Pressburger narozený v Bratislavě. Hudbu nominovanou na Oscara složil rakousko-německý skladatel Hanns Eisler.

Film je volně inspirován atentátem na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, nazývaný kvůli své brutalitě „Kat Evropy“. Vzhledem k tomu, že tvůrci začali film připravovat hned po atentátu, aniž by měli dostatek informací a znalost pražských reálií, převažuje v jejich filmu dobrodružný aspekt nad skutkovou podstatou. Heydrichův vrah je ve filmu zobrazen jako člen českého odboje s vazbami na komunistickou stranu, ačkoli byl Heydrich zavražděn československými vojáky vysazenými padákem z britského letadla v rámci operace Anthropoid.

Okolnosti vzniku filmu Nápad natočit film o úspěšném útoku na Heydricha dostal podle deníkového záznamu Bertolta Brechta režisér Fritz Lang již den po atentátu na pláži v Santa Monice, tedy 28. května 1943. Společně vytvořili námět, který Fritz Lang představil producentovi Arnoldu Pressburgerovi, jenž uprchl do Spojených států kvůli svému židovskému původu. Prahu znal z doby svého mládí a po likvidaci Lidic měl velký zájem na vzniku protinacistického filmu odehrávajícího se v Praze. Pressburger dal filmu o atentátu na Heydricha zelenou a Brecht s Langem začali v červnu 1942 psát scénář.

„Obvykle s Langem pracuji na příběhu od devíti ráno do sedmi večer. Existuje pozoruhodná hláška, kterou Lang používá vždy, když logika událostí nebo kontinuity volá po diskusi: ‚Publikum to přijme.‘ Publikum akceptuje vůdce odboje schovaného za záclonou, když gestapo prohledává dům. Mrtvoly komisařů vypadávající ze skříní a ‚tajné‘ masové schůze v období nacistického teroru. Lang takové věci bere a mnohem více se zajímá o momenty překvapení než o budování napětí,“ zapsal si do deníku Bertolt Brecht 29. června 1942.

I přes své četné výhrady Brecht ve spolupráci s Langem pokračoval, potřeboval totiž zoufale honorář a také se chtěl zapsat v Hollywoodu jako scenárista s vidinou dalších projektů. Nakonec byl ale jako autor scénáře uveden zkušený americký scenárista John Wexley, kterého Lang najal, protože mu Brechtův scénář přišel málo komerční. Jako oficiální důvod ovšem uvedl, že Brecht neovládal dostatečně angličtinu.

Wexley na scénáři pracoval s Brechtem, který při úpravách podle přání Langa pociťoval „hrůzu intelektuála, který je svědkem toho, jak je jeho dílo uchváceno a zmrzačeno“. Dne 22. října 1942 si poznamenal do deníku, že z práce na filmu málem onemocněl. S Wexleym, který byl stejně jako Lang a Brecht levicových politických názorů, si rozuměl více a společně napsali 250 stran textu. Lang si za jejich zády najal třetího scenáristu Miltona Gunzburga, který měl scénář zkrátit.

Brechta rozčilovalo i herecké obsazení a „amerikanizace“ kladných českých hrdinů, které představovali američtí herci bez evropských přízvuků, zatímco Němce ztvárnili herci se silnými přízvuky.

Lang si zase novinářům stěžoval, že si musel zařídit sám veškerou produkci – od studiového vybavení, najímání štábu i herců. Vinil z toho producenta Pressburgera, který se stal ve filmovém studiu stejně nevítaným hostem jako Bertolt Brecht.

Natáčení začalo na konci října 1942. Jako kameramana se Langovi podařilo najmout Jamese Wonga Howea, čínského imigranta považovaného za inovátora, perfekcionistu a specialistu na černobílé snímky. Výtvarníkem filmu byl maďarský rodák William S. Darling, který získal Oscara za film Kavalkáda (Cavalcade) z roku 1932 a většinu své kariéry působil jako umělecký ředitel ve filmové společnosti 20th Century Fox.

Podráždění režiséra Langa z omezeného rozpočtu na kulisy, které představovaly Prahu, se přeneslo na herce, a to zejména na britskou herečku Annu Lee, která ztvárňovala hlavní ženskou postavu – Mášu Novotnou. Lang s ní zacházel jako s nevítanou náhradou za americkou herečku Virginii Gilmore a považoval ji za beznadějně nevhodnou pro tuto roli. Po dokončení filmu v rozhovoru pro časopis Look uvedl, že ve filmu byla špatná a příliš upjatá, což rozčílilo producenta.

Film měl v době natáčení několik pracovních názvů. Vedle Brechtova „Důvěřuj lidu“ (Trust the People) také „Nikdy se nevzdávej“ (Never Surrender), „Žádná kapitulace“ (No Surrender), „Neporažený“ (Unconquered), „Zabili jsme Hitlerova kata“ (We Killed Hitler's Hangman).

Obsah filmu Film začíná textem vysvětlujícím situaci v Protektorátu Čechy a Morava, po kterém následují záběry na Pražský hrad. Režisér vede diváky dovnitř, kde pod portrétem Adolfa Hitlera diskutují představitelné německé okupační správy s českými kolaboranty o sabotážních akcích Čechů při válečné výrobě. Heydrich požaduje, aby byly tvrdě trestány. Poté odjíždí z Pražského hradu v otevřeném autě, na které zaútočí člen českého odboje – chirurg František Svoboda.

Na útěku z místa činu mu pomůže neznámá mladá žena, Máša Novotná, která navede německé vojáky na falešnou stopu a poskytne mu útočiště v bytě své rodiny. Její otec, profesor Štěpán Novotný, je ochoten riskovat a ukrýt ho, ačkoli si je vědom, že musí být vrahem Heydricha.

Nacistům se nedaří vraha najít, a proto vezmou čtyři sta českých mužů jako rukojmí a vyhrožují, že je popraví, dokud se vrah sám nevzdá nebo ho nezradí jeho vlastní lidé. Profesor Novotný je jedním z rukojmích a Máša kvůli jeho záchraně žádá Svobodu, aby se vzdal. Když odmítne, jde na gestapo, aby ho udala. Na gestapu ji ale pohled na Němci terorizované Čechy přiměje prosit o propuštění svého otce. Je zatčena jako zbytek rodiny Novotných, ačkoli gestapo nenašlo žádné důkazy o jejich zapojení do atentátu. Inspektor gestapa Gruber ale nadále věří, že Máša ví, kdo je atentátník, a nabízí profesoru Novotnému propuštění výměnou za informace.

Emil Czaka, bohatý majitel pivovaru, který je zapojen do odboje, se účastní schůzí a zná vůdce odboje. Ve skutečnosti je Němec a kolaborant, což čeští odbojáři trikem odhalí. Jeden z vůdců odboje vymyslí plán, jak Czaku obvinit z atentátu. Máša poté v restauraci udělá scénu, aby se s Czakou nechala odvézt do ústředí gestapa, kde tvrdí, že Czaka byl muž, kterého viděla prchat po Heydrichově atentátu. Její příběh je podpořen falešnými svědectvími mnoha lidí. Svoboda a snoubenec Máši Jan zabijí vyšetřovatele gestapa Grubera a Czaka je obviněn i z této vraždy. Nakonec ho příslušníci gestapa zastřelí, stejně jako rukojmí, o kterých Máše tvrdili, že je osvobodí. Mezi oběťmi je i její otec Štěpán Novotný. Nacisté dojdou k závěru, že Czaka nemohl být vrahem, ale rozhodnou se případ neobnovovat.

Film končí písní „No Surrender“ se záběrem na Pražský hrad a slovy „NOT The End“, které napadly režiséra Fritze Langa a byl na ně hrdý.

Přijetí filmu Film měl světovou premiéru 27. března 1943 symbolicky v městě Prague v Oklahomě. Před kinem Savoy Theatre se konal při té příležitosti průvod Čechů oblečených do krojů a součástí slavnostní akce bylo i pověšení figurín nacistických vůdců Hitlera, Hirohita a Mussoliniho. Od začátku dubna 1943 se film promítal v kinech po celých USA.

Vzhledem k tomu, že nacisté byli oblíbeným nepřítelem všech, setkal se film s převážně nadšeným přijetím. Válečný zpravodaj William Shirer ho považoval za „vynikající a nezapomenutelný“, spisovatelka Fannie Hurstová za „tak výmluvný, že vše, za co bojujeme, činí jasnějším a působivějším“ a autor detektivek Rex Stout k němu uvedl: „Pokud jsou slova zbraněmi, jsou jimi i obrazy. Tenhle film střílí tak přímočaře a pravdivě jako P-40 střílející na Messerschmitt.“

Také kritici se předháněli v superlativech. Howard Barnes z New York Herald Tribune napsal, že film je „režisérský snímek, nesmazatelně poznamenaný Langovým řemeslným zpracováním.“ Alton Cook v deníku New York World-Telegram: „Z prudké vášně muže vyhnaného z vlasti vytvořil Fritz Lang monument jedu a nenávisti k nacistickým dobyvatelům Československa. Diváci vyjdou z divadla otřesenější a dojatější než z jakéhokoli jiného válečného filmu.“

Film měl na začátku června 1943 premiéru také v Londýně, kde ho zhlédl český rozhlasový dramatik a literární a divadelní kritik Josef Schrich, který za války spolupracoval s britskou rozhlasovou stanicí BBC a přispíval do exilového časopisu Čechoslovák. „Film jsme zhlédli se smíšenými pocity. Mezinárodní světová kritika jej však uznala za jedno z nejnákladnějších a nejpovedenějších uměleckých filmových děl. A nám nelze než se podrobit jejímu diktátu. Po pravdě je však nutno uznat, že film je natočen s dobrou vůlí a že splnil pro propagaci československé věci v zahraničí své poslání,“ napsal v roce 1945 v měsíčníku Kytice pro umění a literaturu.

Do širšího povědomí českých diváků se film nedostal. Před sametovou revolucí býval zmiňován v díle Bertolta Brechta a promítán byl například v dubnu 1987 v kině Ponrepo. Po sametové revoluci byl v roce 1992 uveden na Letní filmové škole v Uherském Hradišti.

V roce 2012 film restaurovala britská filmová a televizní společnost Pinewood Studios s využitím dochovaného originálního filmového záznamu uloženého v britském filmovém archivu BFI National Archive.https://archive.org/details/1943-hangmen-also-die-los-verdugos-tambien-mueren-fritz-lang-vose

Obsazení

Hudba Hudbu k filmu složil Hanns Eisler, Brechtův spolupracovník na mnoha divadelních hrách s hudbou, který se proslavil zejména jako autor hymny Německé demokratické republiky. Píseň „No Surrender“ napsal Eisler s textem Sama Coslowa, jehož přizvání Brecht také těžce nesl a ve svém deníku ho nazval „dobře placeným mužem z hitparády“. Film získal nominaci na Oscara za nejlepší hudbu.

Ocenění Film byl nominován na Oscary za rok 1943 ve dvou kategoriích – Hanns Eisler za nejlepší hudbu a Jack Whitney za zvuk. Režisér Fritz Lang získal v roce 1943 nominaci na Cenu newyorských kritiků. V roce 1946 film ocenila porota filmového festivalu v Benátkách zvláštní cenou.

Reference

Externí odkazy

Film Hangmen Also Die! na Archive.org

Kategorie:Americké válečné filmy Kategorie:Americké černobílé filmy Kategorie:Filmy z roku 1943 Kategorie:Filmy o atentátu na Heydricha