Nová čeština je fáze češtiny od 80. let 18. století do 21. století. Zpočátku byla čeština v tomto období formována cílenými zásahy vzdělanců, později však převládá přirozený vývoj. Cílem bylo vytvoření národního literárního a vědeckého jazyka, který by se vyrovnal ostatním významným evropským jazykům a nahradil do té doby užívané němčinu.
Období
Čeština obrozenecká Období od 80. let 18. století do 40. let 19. století. Snahy císaře Josefa II. o zavedení němčiny jako jednotného státního jazyka (motivované čistě praktickými důvody) se ukázaly jako nereálné. Jeho Patent o zrušení nevolnictví z roku 1781 umožnil pohyb venkovského obyvatelstva do měst. To usnadnilo realizaci myšlenek národních buditelů na obnovu českého jazyka. Lidový jazyk a literární žánry předchozího období však byly osvícenecké inteligenci cizí. Pro novou kodifikaci spisovné češtiny se východiskem stal literární jazyk konce 16. století a díla Komenského. Z různých pokusů o kodifikaci byla nakonec všeobecně přijímána gramatika Josefa Dobrovského, která vyšla roku 1809, ve druhém vydání 1819. Dobrovský tak zavedl tzv. analogickou opravu, která odstranila psaní „y“ po s, z, a c podle vzorů medvědí a sedím a vidím. V té době se objevují také puristické snahy o očištění češtiny od skutečných či domnělých germanismů. K obnově české slovní zásoby však přispělo zejména vydání pětidílného Slovníku česko-německého (1830–1839) Josefa Jungmanna. Díky nadšení českých vědců bylo vytvořeno i odborné české názvosloví. Dalším důležitým mezníkem je rok 1843, kdy Šafařík zavádí tzv. opravu skladnou.
Pravopis se postupně zbavoval přežitků bratrského pravopisu, začalo se psát si, zi i sy, zy dle etymologie a jednotně ci. Zavedení antikvy místo fraktury v tisku vedlo k odstranění spřežky ʃʃ a nahrazení písmenem š. Dlouhé í se začalo psát místo j, a j nahradilo g (gegj > její) – toto bylo odstraněno právě opravou skladnou. Od roku 1849 bylo dvojité w nahrazeno jednoduchým v a místo tradičního au se začalo psát ou – nebylo to uznáno zároveň s přeměnou j a í, protože „ou“ podle Dobrovského odráží pouze obraz českých, nikoliv už však moravských nářečí. Pravopis se tak přiblížil dnešní podobě. Podle německého vzoru interpunkce postupně opouští pauzový princip a respektuje syntaxi vět.
Umělecká literatura v této době ve snaze po vyšším stylu se dle dobových standardů často uchyluje k archaismům a nerespektuje příliš přirozený vývoj mluveného jazyka.
Čeština moderní náhled|510x510pixelů|Ukázka z knihy Všeobecný rostlinopis. Díl 2 vydané roku 1846 Před 40. lety 19. století byla spisovná čeština záležitostí úzké vrstvy inteligence. Od 40. let se rozvíjí publicistika a umělecká tvorba se snaží přiblížit zejména v syntaxi živému jazyku. V roce 1902 vydal Jan Gebauer první Pravidla českého pravopisu, která obsahovala přehled morfologie. Tato pravidla ještě upřednostňovala v případě dublet starší tvary. Během 20. století však do spisovného jazyka postupně pronikaly prvky mluveného jazyka, zejména obecné češtiny. Postupně byl počešťován i pravopis cizích slov s přihlédnutím k fonetické stránce, zejména psaní z místo s a vyznačování délek vokálů (gymnasium > gymnázium). Společenské změny po 2. světové válce (1945) vedly k postupnému stírání (nivelizaci) rozdílů mezi nářečími, vlivem médií se od 2. poloviny 20. století šíří prvky obecné češtiny i do oblastí, které jimi byly do té doby nezasaženy.
Reference
Kategorie:Historie češtiny