Christopher Horace Steele-Perkins (28. července 1947 – 8. září 2025) byl britský fotograf a člen agentury Magnum Photos, známý především svými snímky z Afriky, Afghánistánu, Anglie, Severního Irska a Japonska.
Život a kariéra Steele-Perkins se narodil v roce 1947 v Rangúnu v Barmě britskému otci a barmské matce; jeho otec však matku opustil a ve dvou letech chlapce vzal do Anglie. Unless otherwise noted, biographical information comes from the profile of Steele-Perkins in Contemporary Authors vol. 211 (Farmington Hills, Mich.: Gale, 2003; ), s. 378-81. Vyrůstal v Burnham-on-Sea. Navštěvoval Christ's Hospital a jeden rok studoval chemii na Univerzitě v Yorku, než odjel na pobyt do Kanady. Po návratu do Británie nastoupil na Univerzitě v Newcastlu, kde pracoval jako fotograf a obrazový redaktor pro studentský časopis. Po absolvování psychologie v roce 1970 začal pracovat jako nezávislý fotograf se specializací na divadlo a zároveň přednášel psychologii.
V roce 1971 se Steele-Perkins přestěhoval do Londýna a stal se fotografem na plný úvazek, se zvláštním zájmem o městské problémy, včetně chudoby. V roce 1973 odjel do Bangladéše, aby fotografoval pro humanitární organizace; William Manchester et al., In Our Time: The World as Seen by Magnum Photographers (New York: Norton, 1989; ), s. 453. část jeho děl byla v roce 1974 vystavena v galerii Camerawork Gallery (Londýn). V letech 1973–1974 vyučoval fotografii na Stanhope Institute a na North East London Polytechnic.
V roce 1975 se Steele-Perkins připojil ke skupině Exit Photography Group spolu s fotografy Nicholasem Battyem a Paulem Trevorem a tam pokračoval ve svém zkoumání městských problémů: dřívější brožura Exitu s názvem Down WappingThe booklet states that "Exit is a collective of four photographers: Nicholas Battye, Diane 'Hank' Olson, Alex Slotzkin and Paul Trevor" vedla k zadání Nadace Calouste Gulbenkiana na rozšíření rozsahu jejich práce a za šest let vytvořili 30 000 fotografií a také mnoho hodin nahraných rozhovorů. To vedlo ke knize Survival Programmes z roku 1982. Steele-Perkinsova práce zahrnovala zobrazení pouličních festivalů z let 1975 až 1977 a tisky z londýnských pouličních festivalů byly zakoupeny Britskou radou a vystaveny spolu s díly Homera Sykese Once a Year a Patricka Warda Wish You Were Here ; Steele-Perkinsovo zobrazení Notting Hillu bylo popsáno jako dílo ve stylu Tonyho Ray-Jonese.David Alan Mellor, No Such Thing as Society: Photography in Britain 1967–1987: From the British Council and the Arts Council Collection (Londýn: Hayward Publishing, 2007; ), s. 52. Mellor talks of the "international touring exhibition England at Play; this may have been an alternative English title for Il Regno Unito si diverte and it is the subtitle of Ward's book, Wish You Were Here.
Steele-Perkins se v roce 1976 stal spolupracovníkem francouzské agentury Viva a tři roky poté vydal svou první knihu The Teds, která se zabývá zkoumáním Teddy Boys a je dnes považována za klasiku dokumentární a dokonce i módní fotografie.Documentary: Page about The Teds, Magnum Photos. Cit. 23 March 2009. Fashion: Max Décharné, "Max Décharné's top 10 London fashion books", The Guardian, 22 November 2005. Cit. 15 March 2009. Kurátoroval fotografie pro sbírku Arts Council a spolueditoroval sbírku těchto fotografií s názvem About 70 Photographs.
V roce 1977 se krátce odklonil ke „konceptuální“ fotografii a spolupracoval s fotografem Markem Edwardsem na shromažďování snímků z konců 35mm filmových rolí, které pořídili oni sami i ostatní. (Jednalo se o expozice pořízené bezprostředně po vložení nového filmu a bez zaostření nebo kompozice, aby se film navinul podél zamlženého zaváděcího pásu filmu a zajistilo se, že film v pozici pro první požadovanou expozici nebude zamlžený.) Čtyřicet snímků bylo vystaveno v sekci „Konce filmu“.Profile in Contemporary Authors vol. 211.
Práce dokumentující chudobu v Británii zavedla Steele-Perkinse do Belfastu, který shledal chudším než Glasgow, Londýn, Middlesbrough nebo Newcastle a také zažil „válku nízké intenzity“.
O svých zkušenostech v Severním Irsku prohlásil: „Měl jsem v úmyslu situaci zachytit z pohledu outsidera, utlačovaných: Nebyl jsem neutrální a neměl jsem zájem ji zachytit, takže… Začal jsem chápat, že moje práce v Severním Irsku byla vždy oslavou odolnosti a neústupného způsobu, jakým katolická komunita kladla odpor.“
Zůstal v katolické oblasti Lower Falls, nejprve se usadil a poté žil v bytě muže, kterého potkal v Belfastu. Jeho fotografie Severního Irska se objevily v knize Wielanda Giebela z roku 1981. O třicet let později se do oblasti vrátil a zjistil, že její obyvatelé mají nové problémy a obavy; pozdější fotografie se objevují v publikaci Magnum Ireland. Starší i pozdější fotografie jsou shromážděny v publikaci The Troubles (2021).
Steele-Perkins fotografoval války a katastrofy ve třetím světě. V roce 1979 opustil Vivu a připojil se k Magnum Photos jako nominovaný člen (na povzbuzení Josefa Koudelky). V roce 1981 se stal přidruženým členem a v roce 1983 řádným členem. Russell Miller, Magnum: Fifty Years at the Front Line of History (New York: Grove, 1998; ), s. 268. Pokračoval v práci ve Velké Británii a pořizoval fotografie publikované pod názvem The Pleasure Principle, což byla (barevná) analýza života v Británii, ale také odraz jeho samotného. S Peterem Marlowem úspěšně prosadil otevření londýnské kanceláře pro Magnum; návrh byl schválen v roce 1986.
Steele-Perkins v 90. letech podnikl čtyři cesty do Afghánistánu, někdy pobýval u Talibanu, z nichž většina „byli jen obyčejní chlapi“, kteří se k němu chovali zdvořile. Spolu s Jamesem Nachtweyem a dalšími byl také obviněn, což ho přimělo přehodnotit své priority: kromě nebezpečí frontové linie:
Kniha jeho černobílých fotografií s názvem Afghánistan byla vydána nejprve ve francouzštině a později v angličtině a japonštině. Recenze v časopise Spectator mimo jiné zněla:
Kniha a putovní výstava fotografií se setkaly s příznivými recenzemi také v denících Guardian, Observer, Library Journal a London Evening Standard.Review of Afghanistan by John F. Riddick in the Library Journal, December 2001; Nick Redman, "9 to 5, Afghan Style," Evening Standard, 6 April 2001; Jonathan Jones, "The Guide Thursday: Exhibitions: Chris Steele-Perkins", The Guardian, 17 August 2000. Each of the three is quoted in the Contemporary Authors vol. 211 profile. Review by Jason Burke, The Observer, 13 May 2001.
Steele-Perkins působil jako prezident společnosti Magnum v letech 1995 až 1998. "Chris Steele-Perkins", Magnum Photos (Londýn: Thames & Hudson, 2008; ), unpaginated (opp. pl. 65). Jednou z výročních schůzí, kterým předsedal, byla schůze v roce 1996, na kterou měl Russell Miller jako nečlen bezprecedentní přístup a kterou Miller popsal poměrně podrobně.Miller, Magnum, s. vii–viii, 3–15.
Se svou druhou manželkou moderátorkou a spisovatelkou Mijako Jamadou (山田美也子), s níž se oženil v roce 1999, Steele-Perkins strávil mnoho času v Japonsku a vydal dvě knihy fotografií: Fuji, sbírku pohledů na horu inspirovaných Hokusaiovým dílem Třicet šest pohledů na horu Fudži; a Tokyo Love Hello, scény ze života ve městě. Mezi těmito dvěma knihami vydal také osobní vizuální deník z roku 2001, Echoes.
Práce v Jižní Koreji zahrnovala příspěvek na putovní výstavu fotografií současného otroctví v Hayward Gallery s názvem „Dokumentování lidí na jedno použití“, v rámci které Steele-Perkins zpovídal korejské „ ženy na jedno použití “ a pořídil s nimi černobílé fotografie. „Jejich oči pro mě byly opravdu důležité: chtěl jsem, aby se na mě dívaly a abyste se vy dívali na ně,“ napsal. „Už tu dlouho nebudou a bylo důležité dát této výstavě historii.“Quoted in Farah Nayeri, "'Comfort Women', exploited maids show slavery's face in photos", Bloomberg News, 8 October 2008. Cit. 11 January 2010. Fotografie byly publikovány v rámci publikace Documenting Disposable People: Contemporary Global Slavery (Dokumentování lidí na jedno použití: Současné globální otroctví).
Steele-Perkins se vrátil do Anglie kvůli projektu pro Side Gallery o uzavřených uhelných revírech v Durhamu (vystavenému v rámci výstavy „Coalfield Stories“ ); po skončení této série pracoval na (černobílém) zobrazení života v severovýchodní Anglii, které bylo publikováno pod názvem Northern Exposures.Chris Steele-Perkins, foreword to Northern Exposures.
V roce 2008 Steele-Perkins získal grant od Arts Council England na projekt „Pečovatelé: Skrytá tvář Británie“, jehož cílem bylo rozhovory s těmi, kteří pečují o své příbuzné doma, a fotografování těchto vztahů. Některé z těchto prací se objevily v deníku The Guardian, a také v jeho knize England, My England (Anglie, má Anglie), což je kompilace čtyř desetiletí jeho fotografování, která kombinuje fotografie pořízené pro publikaci s mnohem osobnější prací: sám sebe doma nepovažuje za samostatnou osobnost. „Střídavě drsná a evokativní,“ napsal recenzent v deníku The Guardian, „je to kniha, o které si člověk může myslet, že by se Orwellovi velmi líbila.“Sean O'Hagan, "Something old, something new: The year's best photography books", The Guardian, 28 December 2009. Cit. 12 January 2010.
Steele-Perkins má dva syny, Cedrica, narozeného 16. listopadu 1990, a Camerona, narozeného 18. června 1992. Z manželství s Mijako Jamadou má nevlastního syna Daisuke a vnučku Momoe. Zemřel 8. září 2025 v Japonsku ve věku 78 let.
Publikace náhled|Knihy od Chrise Steele-Perkinse, ať už vydané samostatně nebo ve spolupráci (doprovázené irelevantními Pelikány); výtisk The Teds je vydání z roku 2003
Fotoknihy od Steele-Perkinse The Teds. Londýn: Travelling Light/Exit, 1979; s textem od Richarda Smitha. Nové vydání. Stockport: Dewi Lewis, 2003;. Revidované vydání ve větším formátu. Stockport: Dewi Lewis, 2018; Princip potěšení. Manchester: Cornerhouse Books, 1989; Afghánistán. Londýn: Westzone Publishing, 2000; Afghánistán. Paříž: Marval, 2000; Afuganisutan: Shashinshū (アフガニスタン 写真集) / Afghánistán. Tokio: Šóbunša, 2001; Fuji: Obrazy současného Japonska. New York: Umbrage; Londýn: Turnaround, 2002; Ozvěny. Londýn: Trolley, 2003; Tokyo Love Hello. Paříž: Editions Intervalles, 2006; Fotografie pořízené v Tokiu, 1997–2006. S úvodem Donalda Richieho, texty a popisky ve francouzštině a angličtině. Severní expozice: Venkovský život na severovýchodě. Newcastle upon Tyne: Northumbria University Press, 2007;. Černobílé fotografie pořízené od roku 2002 a později. Anglie, moje Anglie: Portrét fotografa. Newcastle upon Tyne: Northumbria Press, 2009;. Fotografie z let 1969–2009, kombinující dokumentární a osobní záběry. England, My England: A Magnum Photographer's Portrait (Anglie, moje Anglie: Portrét fotografa časopisu Magnum). Carmarthen: McNidder & Grace, 2023; Přepracované vydání v brožované vazbě s úvodem Davida Elliota.Josh Bright, review of England, My England, The Independent Photographer, 20 October 2023.W. Scott Olsen, "On the joy of an idiosyncratic wonder: Review of England, My England by Chris Steele-Perkins", Frames, 17 October 2023. Fading Light: Portraits of Centenarians (Slábnoucí světlo: Portréty stoletých). Alnwick: McNidder & Grace, 2012."Oldest person in Devon features in new book" , Western Morning News, 21 July 2012. Cit. 11 August 2012. A Place in the Country (Místo na venkově). Stockport: Dewi Lewis, 2014; The New Londoners. (Noví Londýňané.) Stockport: Dewi Lewis, 2019; The Troubles. [Liverpool]: Bluecoat Press, 2021. S esejí Paula McCorryho;
Ziny od Steele-Perkinse Wolverhampton 1978. Southport: Café Royal Books, 2019. S úvodem Francise Hodgsona. Náklad 500 svazků Brixton 1973–1975. Southport: Café Royal Books, 2019. S úvodem Francise Hodgsona. Vydání 250 svazků
Další příspěvky ke knihám Young British Photographers. Londýn: Co-optic Photography, . Fotografie mimo jiné od Val Wilmer, Briana Griffina, Paddy Summerfielda, Homera Sykese a Simona Marsdena. Spolupráce: Mark Edwards.