Prométheismus (, česky také Prométhejské hnutí) byla politická koncepce a hnutí vytvořená za účelem oddělení neruských národů z Ruské říše, a později Sovětského svazu, jako svébytných samostatných států. Hlavní cíle tohoto geopolitického projektu byly formulovány Józefem Piłsudskim již v roce 1904 v memorandu japonské vládě. Samotná koncepce se rozvinula jako spolupráce emigrantských národních hnutí z národů SSSR se státními strukturami Druhé polské republiky. Polsko poskytovalo hnutí značnou organizační, finanční a zpravodajskou podporu.
Principy Stručná historie polského prométheismu byla sepsána v únoru 1940 Edmundem Charaszkiewiczem, důstojníkem polské vojenské rozvědky, který od roku 1927 do začátku druhé světové války koordinoval aktivity prométhejského hnutí. Charaszkiewicz vytvořil své dílo v Paříži, kam uprchl po obsazení Polska nacistickým Německem. Toto dílo je hlavním zdrojem informací o hnutí. Vyšlo veřejně pod názvem () Zbiór dokumentów ppłk. Edmunda Charaszkiewicza až v roce 2000 v Krakově (nakladatelství Biblioteka Centrum Dokumentacji Czynu Niepodległościowego, svazek 9). Jedná se o kompilaci Charaszkiewiczových zpráv, analýz a memorand, které sepsal během své činnosti v polské zpravodajské službě, včetně jeho klíčové zprávy z února 1940.
Podle Charaszkiewicze polské vedení prométhejského hnutí v letech 1918–1939 důsledně dodržovalo několik zásad. Cílem prométhejského podniku bylo osvobodit národy v oblasti Baltského, Černého a Kaspického moře od imperialistického Ruska bez ohledu na politickou orientaci Moskvy a vytvořit řadu nezávislých států jako společnou obrannou linii proti ruské rozpínavosti. Každá prométhejská strana respektovala politickou svrchovanost ostatních. Veškeré spory mezi stranami byly odloženy do doby osvobození od Ruska. Ale oblasti jihovýchodního Polska s převážně ukrajinským obyvatelstvem byly považovány za vnitřní polskou sféru zájmů a byly mimo dosah ukrajinské prométhejské organizace.
Podle Charaszkiewicze v letech 1917–1921, kdy se národy v oblasti Baltského, Černého a Kaspického moře osvobozovaly od ruské nadvlády, bylo Polsko jedinou zemí, která s těmito národy aktivně spolupracovala. Hnutí bylo nejaktivnější v meziválečném období (20. léta – 1939) a samotný termín prométheismus se jako název začal používat až v polovině 20. let 20. století. Politická orientace hnutí tak doplňovala další polskou státní koncepci tzv. Mezimoří. Hnutí bylo zaměřeno proti ruskému imperialismu bez ohledu na politický systém a směřovalo k destabilizaci ruské moci. Představitelé národnostní emigrace nebo členové neruských národností byli začleňováni do struktur polského státu včetně armády. Jako příklady takových osudů jsou Kušal, Poběguščij, Šandruk, Ostrovskij nebo Israfilov.
Prométheismus měl čtyři rozměry: politický, vojenský, zpravodajský a kulturně-vzdělávací. Podporoval exilové vlády a emigrantské skupiny ze států, které dočasně získaly nezávislost během ruské občanské války, kterou pak ztratily, jakmile bolševici znovu dobyli velkou část bývalého Ruského impéria.
Symbolismus hnutí Volba názvu hnutí Prométheismus pro polský geopolitický projekt nebyla náhodná a měla hluboký symbolický význam přímo odkazující na starořecký mýtus o titánovi Prométheovi. V antické tradici je Prométheus hrdina, který bojoval s bohy. Ukradl Diovi oheň pro lidi a tím jim dal nejen teplo a světlo, ale také základy civilizace, znalosti a možnost samostatného rozvoje nezávislého na vůli olympských bohů. Za svůj troufalý čin byl Prométheus Diem krutě potrestán, což podtrhlo motiv sebeobětování ve jménu vyššího cíle. Ideologové prométheismu viděli v meziválečném Polsku a v sobě kolektivního Prométhea, jehož cílem bylo „přinést oheň“ národního sebevědomí a touhy po nezávislosti národům, které se nacházely pod nadvládou Ruské říše a poté Sovětského svazu. Tyto národy byly v ideologii hnutí považovány za zotročené nebo zbavené možnosti samostatně rozhodovat o svém osudu. Stejně jako Prométheus přinesl lidem oheň, tak i Polsko, obětujíc se, přináší oheň svobody národům Ruska a osvobozuje je od tyranie moskevských vládců. Oheň symbolicky nesený členy hnutí představoval myšlenky svrchovanosti, národní státnosti, kulturního obrození a politické subjektivity. Politická subjektivita byla chápána jako boj porobených národů za to, aby opět získaly status aktivního, sebeurčujícího se politického hráče na mapě Evropy místo toho, aby byly pouze pasivním objektem moskevské (sovětské) politiky. Odvolávání se na mýtus o Prométheovi mělo zdůraznit osvobozující, civilizační a dokonce obětavý charakter mise, kterou Polsko přijalo vůči neruským národům SSSR. Tato symbolika byla aktivně využívána v publicistice a dokumentech hnutí k mobilizaci příznivců a legitimizování jeho cílů jak v Polsku, tak na mezinárodní politické scéně.
Formování hnutí
Historický kontext Před první světovou válkou byla část Polska součástí Ruské říše. Hnutí zpočátku sledovalo cíle obnovení polského státu. Po obsazení polských území německou armádou vzniklo tzv. Polské království jako satelitní stát Ústředních mocností. Po faktické kapitulaci Německa v první světové válce v roce 1918 vznikla Druhá polská republika v čele s Józefem Piłsudskim s titulem náčelník státu. Obnovený polský stát měl spory se všemi svými sousedy a se svým největším protivníkem Sovětským Ruskem bojoval v Polsko-sovětské válce, která byla ukončena Rižským mírem. Východiska koncepce hnutí Již při sčítání lidu Ruské říše v roce 1897 bylo zjištěno 110 různých jazyků, kterými hovořilo přibližně 125 milionů jejích občanů. Pouze 44 procent dotázaných prohlásilo za svůj rodný jazyk ruštinu. Prométheismus nepředstavuje jen politický projekt, ale komplex myšlenek, strategií a akcí, které vznikly v Polsku na počátku 20. století, jejichž cílem bylo využít národnostní různorodosti k oslabení a následně rozdělení Ruské říše a poté i Sovětského svazu. Koncepce vycházela z přesvědčení, že nezávislost Polska je možná pouze tehdy, když na východě nebude mocná Ruská říše připravená na odvetu, ale budou tam nezávislé státy neruských národů, které byly její součástí. Vznik národních států z neruských národů na východě tak měl být prvkem posilujícím moc polského státu. V zájmu Polska bylo oslabit SSSR a jako prostředek k tomu sloužila podpora separatistických hnutí neruských národů SSSR. Nejnadějnějšími oblastmi pro úspěch hnutí byla Ukrajina a Kavkaz.
Hlavním cílem tohoto hnutí bylo rozdělení Sovětského Ruska, později SSSR, podle národnostních hranic. Dále zmenšení území Ruska na rozlohu ze 16. století a rozšíření politického a ekonomického vlivu Polska na východě, kde se mu přisuzovala role koordinátora a vedoucí mocnosti. Byla také zdůrazňována příslušnost polské kultury a polské civilizace k západoevropské jako protiklad ruské (asijské) kultury. Hranice mezi „civilizovanou“ Evropou a „barbarským“ Východem měla procházet podél řek Dviny a Dněpru od Baltského moře (od Finska) až po Kavkaz. V pojetí této koncepce byli protivníky i bílí Rusové s ideou jednotné a nedělitelné ruské říše. Piłsudski věřil, že polská moc se musí rozšířit na východ do tradičních území Polsko-litevské unie.
Spory uvnitř hnutí Podle Charaszkiewicze Polsko nemělo žádnou plánovanou, konzistentní a konstruktivní vnitřní politiku vůči menšinám v rámci hranic svého státu. Toho využívala úspěšně zejména sovětská propaganda a podporovala tak prosovětské nálady v polské Ukrajině s poukazem na rozpory mezi prométhejskými ideály a polskou skutečností. Prométhejské hnutí plně nezohledňovalo složitost mezietnických vztahů v Ruské říši a SSSR. Mezi národnostními hnutími často docházelo ke konfliktům, což praktickou realizaci myšlenek prométheismu značně ztěžovalo. To mělo obzvláště negativní dopad na činnost ústředního orgánu organizace – pařížské pobočky Prométhea, která byla dezorganizována neustálými spory mezi zástupci jednotlivých národů. Aktivity hnutí Prométhejské aktivity zahrnovaly podporu emigrantských skupin prostřednictvím klubů, přednášek, knih, periodik a stipendií. Zahrnovaly také sabotáže, propagandu, špionáž a dvě tajné exilové armády čekající na zahájení boje proti moskevskému režimu. Sovětskou reakcí byl teror doma a atentáty v zahraničí.
Vývoj hnutí
Do konce první světové války Tvůrcem a duší této koncepce byl podle Edmunda Charaszkiewicze maršál Piłsudski, který v memorandu z roku 1904 adresovaném japonské vládě poukazoval na nutnost využít v boji proti Rusku četné neruské národy na pobřeží Baltského, Černého a Kaspického moře. Josef Piłsudski věřil, že aby se Polsko znovu obrodilo, musí se carské Rusko rozpadnout. Cílem jeho mise bylo také mimo jiné získat souhlas k vytvoření polské legie, která by bojovala ve válce na japonské straně. Japonská vláda Piłsudského plán na legii odmítla, ale souhlasila se spoluprací na úrovni zpravodajských služeb. Během rusko-japonské války Japonsko vyplatilo okolo 20 000 liber za zprávy dodané od polských revolucionářů z Polské socialistické strany. V roce 1909 se Piłsudski a rakousko-uherská vojenská rozvědka dohodli, že výměnou za zpravodajské informace o Rusku vytvoří Polská socialistická strana polovojenskou jednotku, která bude bojovat po boku Rakouska-Uherska v případě války s carem. Na začátku první světové války měla tato skupina k dispozici 12 000 Poláků, kteří se poté stali známými jako Polská legie. Někteří z jejích členů hráli prominentní roli v Prométhejském hnutí a využívali své paramilitární zkušenosti k formování dalších tajných armád.
V letech 1918–1921 V těchto letech Polsko mezi prvními zeměmi uznávalo samostatnost Finska, Estonska, Lotyšska a Litvy. Pro ostatní národy, zejména v době Polsko-sovětské války, se podpora omezovala na svolávání národních shromáždění a propagandistickou podporu. Vztahy s Litvou byly díky Polsko-litevské válce napjaté zejména kvůli územním sporům o oblast okolo města Vilnius tzv. vilenská křivda. Díky těmto vyhroceným vztahům byla politika Litvy orientovaná na Německo a SSSR.
O federaci s Běloruskem se poprvé hovořilo v Deklaraci o Bělorusku ze dne 5. října 1918. K problému běloruského státu se mělo Polsko vrátit až po upevnění nezávislosti Ukrajiny a pobaltských států. Vzhledem k postupu polských vojsk na východ vypracoval polský generální štáb v červenci 1919 projekt vytvoření běloruského autonomního okruhu okolo města Minsk a Mogilev. Všechna území západně od předpokládaného autonomního okruhu měla bezpodmínečně vstoupit do svazku polského státu. Jedním z politických projevů polského vlivu byla žádost Polské lidové rady Běloruska ze dne 12. září 1920, která Polsko žádala o ochranu před východním násilím (bolševiky) a obranu západní civilizace. V Bělorusku byl povolen nábor běloruských dobrovolníků do polské armády. Jedním z těchto dobrovolníků byl Franz Kušal.