thumb|300px|upright|Ptolemaios I. Sótér, zlatá pentadrachma, ~315 př. n. l. Ptolemaios I. Sótér (v překladu spasitel; 367–283 př. n. l.) byl makedonský generál Alexandra Velikého, který se stal správcem (satrapou) Egypta a zakladatelem ptolemaiovské (lágovské) dynastie, když v roce 305 př. n. l. přijal titul egyptského faraona. Byl synem Arsinoé, vzdálené sestřenice Filipa II. Makedonského, a jejího manžela, makedonského šlechtice Lága z Eordie. Patřil k nejbližším Alexandrovým druhům a po nástupu Alexandra na trůn byl ustaven jedním ze sedmi tělesných strážců (somatofylax), majících na starost královu ochranu. Byl jen o několik let starší než Alexandr, se kterým již od dětství udržoval důvěrné přátelství. Dokonce prý patřil do skupiny mladých makedonských šlechticů, jejichž učitelem byl Aristotelés. Na nátlak Filipa II. musel odejít do vyhnanství, odkud se vrátil teprve po Alexandrově nástupu na trůn (336 př. n. l.). Bojoval v bitvě u Chairóneie a zúčastnil se celého Alexandrova asijského tažení. V roce 330 př. n. l. se vyznamenal, když zajal Béssa, vraha perského velkokrále Dareia III. Důležitou roli sehrál také v pozdějších kampaních ve střední Asii a v Indii. Na svatební slavnosti v Súsách v roce 324 př. n. l. ho Alexandr oženil s perskou princeznou Artakamou (Apamé). Ptolemaiovou milenkou (a posléze snad i manželkou) byla Thaïs, slavná athénská hetéra, která byla Alexandrovou společnicí při taženích proti Persii a na východě. Později se oženil s Eurydikou, dcerou makedonského regenta Antipatra. Jejich synové Ptolemaios Keraunos a Meleager postupně vládli jako králové v Makedonii. Nakonec se oženil s dvorní dámou Bereníkou I., se kterou měl syna a následníka Ptolemaia II. Filadelfa.
Alexandrovi dědici náhled|250px|left|Helénistický svět po bitvě u Ipsu v roce 301 př. n. l. thumb|250px|left|Kaple v Tuna el-Gebel thumb|250px|left|Ptolemaios I. Sótér přináší dary bohu Horovi Poté, co Alexandr Veliký v roce 323 př. n. l. zemřel, došlo v Babylóně k rozdělení správy říše mezi jednotlivé diadochy. Ptolemaios byl vybrán za satrapu Egypta jako místodržitel krále Filipa III. Arrhidaia a Alexandrova později narozeného syna a nástupce Alexandra IV., Řek Kleomenés z Naukratidy, dosavadní správce Egypta dosazený Alexandrem, zůstal v Alexandrii jako Ptolemaiův zástupce. Rok nato si Ptolemaios v rozporu s ujednáním z Babylónu podrobil Kyrenaiku.
Podle makedonských zvyků potvrzovali králové svůj nárok na trůn pohřbením svého předchůdce. Pravděpodobně proto, aby zabránil tehdejšímu regentovi říše Perdikkovi stát se Alexandrovým nástupcem, zmocnil se Ptolemaios Alexandrových ostatků a dočasně je uložil v Mennoferu. Tím se ovšem otevřeně postavil proti Perdikkovi. Ten podezříval Ptolemaia, že sám usiluje o trůn a vyhodnotil ho jako svého nejzávažnějšího soupeře v boji o nástupnictví. Ptolemaios dal následně popravit Kleomena jako Perdikkova vyzvědače. Jeho odstraněním jednak posílil svoji autoritu v Egyptě a zároveň ukořistil obrovské množství zlata, jež Kleomenés nashromáždil v době, kdy Egypt spravoval. V roce 321 př. n. l. vpadl Perdikkás do Egypta. Satrapa Sótér se rozhodl bránit na Nilu, a právě tam Perdikkovy snahy o pokoření Ptolemaia skončily fiaskem. Regent ztratil asi 2 000 vojáků, což pro nepříliš pevné Perdikkovo postavení znamenalo poslední ránu. Brzy poté byl zavražděn dvěma svými podřízenými, pravděpodobně se tak stalo z Ptolemaiova podnětu. Ptolemaios ihned nato překročil Nil, aby poskytl zásoby svým poraženým a hladovějícím nepřátelům. Následně byla Ptolemaiovi navržena možnost ujmout se regentství, ten však tuto nabídku odmítl. Dal tak přednost zabezpečení své mocenské základny v Egyptě, než aby podlehl pokušení riskovat vše pro nejisté Alexandrovo dědictví.
Boj s Antigonovci V dlouhotrvajících válkách, jež po smrti Alexandra Velikého (323 př. n. l.) vypukly mezi jednotlivými diadochy, bylo Ptolemaiovým hlavním cílem udržet si vládu nad Egyptem, jíž si chtěl posílit získáním kontroly nad okolními zeměmi: Kyrenaikou, Kyprem, Judeou a Sýrií. V roce 318 př. n. l. poprvé obsadil Sýrii a ve stejné době se zmocnil také ostrova Kypru. Když Antigonos I. Jednooký, který se po vítězství nad Eumenem stal v roce 316 př. n. l. pánem Asie, projevil své nebezpečné ambice. Krátce po vypuknutí války se stáhl ze Sýrie. Současně Sótér sváděl boje s Antigonovými generály na Kypru a teprve v roce 313 př. n. l. ostrov opět dobyl. Ve stejném roce také potlačil vzpouru v Kyrenaice.
V roce 312 př. n. l. Ptolemaios I. Sótér sjednal spojenectví se Seleukem, někdejším satrapou Babylonie, vypuzeným Antigonem. Společně pak vpadli do Sýrie, kde v bitvě u Gazy porazili Antigonova syna Démétria Poliorkéta („obléhatele měst“). Ptolemaios znovu okupoval Sýrii, kterou však již po několika měsících opět přepustil Antigonovi, když nejprve Démétrios částečně odčinil svůj předchozí nezdar, načež vstoupil do Sýrie Antigonos v čele své vojenské moci. O rok později se obě válčící strany dohodly na míru.
Mír s Antigonem nevydržel příliš dlouho a v roce 309 př. n. l. Ptolemaios osobně velel flotile, která Antigonovi odňala Lýkii a Kárii – pobřežní oblasti na jihu Malé Asie. Ptolemaios se pak vylodil v Řecku, kde svými posádkami obsadil města Korint, Sikyón a Megaru. V roce 306 př. n. l. napadla Kypr veliká flotila velením Démétria, který přemohl a zajal Ptolemaiova bratra Menelaa v rozhodné bitvě u Salamíny. Ptolemaios tím ztratil celou svoji flotilu a navíc kontrolu nad Kyprem.
Antigonos I. se v tomto okamžiku cítil dostatečně silný a v roce 305 př. n. l. přijal královský titul. Ptolemaios stejně jako Kassandros, Lýsimachos a Seleukos záhy v letech 306/305 př. n. l. – se rovněž obdařili královskými tituly. Po zničení Ptolemaiova loďstva na Kypru se Antigonos pokusil vpadnout do Egypta. Ptolemaiovo postavení zde však bylo o poznání stabilnější a dokázal proto útočníka zdárně odrazit. Antigonos musel z Egypta neslavně ustoupit, avšak i přes toto vítězství se Ptolemaios neodvažoval vést proti němu další námořní výpravy. Pouze v době, kdy Démétrios obléhal Rhodos (v letech 305 až 304 př. n. l.) poslal ostrovu značnou pomoc. Jakmile Démétrios upustil od dalšího marného dobývání města, zřídili vděční Rhoďané svátek na oslavu a k uctění Ptolemaia jako svého zachránce (Sótéra). Ptolemaios se pak (303–302 př. n. l.) přidal na stranu antiantigonovské koalice. Tu uzavřeli makedonský král Kassandros, Lýsimachos, Ptolemaios Sótér a Seleukos spolu proti Antigonovi.
Upevnit vztahy mezi vládnoucími rody, převážně v rozmezí let ~300–298 př. n. l., se také realizovaly sňatkovou politikou. Ptolemaios Sótér provdal dceru Arsinoé za Lýsimacha, makedonský král Kassandros oženil syna Alexandra s další dcerou Sótéra Lysandrou, Démétrios si vzal za ženu třetí dceru Sótéra Ptolemais-Antigonii a další podobné sňatky. Rozhodující historickou událostí byla bitva u Ipsu v 301 př. n. l., kdy byl Antigonos I. Jednooký poražen a v témže roce ve věku ~ 80 let zemřel. V oblasti vládců koalice, po zhruba 20 letech mnoha rozbrojů, zavládl mír a trvalé upevnění řeckého vlivu na další vývoj v regionu.
Mezi moderními historiky je přijímána teze, že titulem Sótér byl Ptolemaios obdařen právě obyvateli Rhodu na důkaz jejich vděčnosti za jeho pomoc v době obklíčení města. Avšak ze starověkých historiků podává o tomto zprávu pouze Pausaniás a to ještě s určitými nepřesnostmi, neboť zprávy o rhodském kultu krále Ptolemaia jsou zmiňovány až v 1. století př. n. l. Navíc i Diodóros Sicilský, který byl Ptolemaiovi vcelku nakloněn, se ve svém díle nezmiňuje ani o slavnostech, ani o titulu. První údaj týkající se titulu Sótér pochází teprve z roku 256 př. n. l. z doby vlády Ptolemaia II., který si dal na své mince razit titul „Král Ptolemaios, syn Ptolemaia Sótéra“. Starší mince nesly naproti tomu pouze označení znějící „Král Ptolemaios, syn Ptolemaia“. Spekuluje se tedy o tom, že užití titulu Sótér bylo ve skutečnosti propagandistickým činem po sérii porážek, jež Ptolemaios II. v těchto letech utrpěl. + Rozdělení říše po smrti Alexandra Velikého roku 323 př. n. l.+ První generace dědiců říše Alexandra Velikého Král ovládané územídoba vládypoznámkyLýsimachos360–281Thrákie, balkánský poloostrov s dosahem až do Malé Asie306–282Manželka Arsinoé II.dcera Sotéra I. <center>Kassandros350–297Makedonie a Řecko 305–297 Kassandros oženil syna Alexandras dcerou Sótéra I. Lysandrou Ptolemaios I. Sótér367–282Egypt, Palestina, Kypr305–282Manželky – Eurydika Egyptská, Bereníké I.Seleukos I. Níkátór358–281východní asijské území, Mezopotamie, Levanta, Persie a část Indie306–281Zakladatel Seleukovské říše,která přetrvala až do 63 př. n. l.
Sótér faraonem thumb|250px|Pe (sokol) a Nekhen (šakal) jsou duchové spojovaní s Dolním Egyptem Makedonský král Filip III. v zájmu říše určil Ptolemaia Lágovce Sótéra satrapou Egypta (323 př. n. l.) a následník Alexandr IV. jej ~311 př. n. l. ho ve funkci satrapy potvrdil. Sótérovi tehdy bylo ~44 roků. Po násilné smrti mladistvého Alexandra IV., (310 př. n. l.) Sótér upevnil své postavení suverénního vládce Egypta a v roce 305 př. n. l. se prohlásil faraonem. K této události vydal dekret o své vládě a text dekretu nechal 311 př. n. l. vytesat na stéle
„Dekret Ptolemaia Lágovce, satrapy“. V textu na řádcích 62–78 prohlašuje:
Sociální a politické vztahy Řeků a Egypťanů Po převzetí moci nad Egyptem bylo prvořadou úlohou panovníka získat legitimitu uznaného nástupce Alexandra Velikého, sjednotit Horní a Dolní Egypt a přihlásit se k tradicím založených na představě univerzálního řádu světa, pro Egypťany representovaného bohyní Maat. Podle egyptského teologickému protokolu musel Ptolemaios hlásat lidskému a božskému světu své činy. A i když mocný jednotlivec jako Ptolemaios I. nechal něco vytesaného na stéle, lidé tomu věnovali pouze pozornost. Ale jakmile byla myšlenka umístěna do prostoru veřejného vědomí, stala se „veřejnou“ a začala působit svou tajemnou náboženskou magií. Když tedy Ptolemaios zveřejnil egyptskému a řeckému lidu, že je dobrý a pravdivý král „jako Alexandr“, pojmy jako „dobrý“, „pravdivý“, podložené hmatatelnými souvislostmi, pomohly vytvářet ono povědomí loajality, podřízenosti a vševědoucnosti, na které charismatická královská vláda spoléhala. Ptolemaios I. se přihlásil k tomu, že je Egypťan. Ostatně další vláda a provedené hospodářské reformy vedly ke všeobecnému bohatství země i lidu.
Skutečnost, že dynastie Ptolemaiovců byla, přinejmenším zpočátku, mnohem stabilnější než poslední egyptská dynastie, vyplývala z mocenského vztahu mezi králem a kněžskými chrámy, který byl kontrolován královskou pokladnou, a kněží chrámů byli v podřízených pozicích. Král mohl zasahovat i do mocenské personální struktury chrámů, a tím si zabezpečil jejich loajalitu vůči královskému rodu.
Ekonomické reformy Ptolemaiovská ekonomika sestávala ze dvou starověkých ekonomických systémů, spojených byrokratickou hierarchií, ale také zvýšenou tržní aktivitou, která byla stimulována ražením mincí a formování státem kontrolované fiskální politiky. Hlavní zdroje příjmů byly založeny na pěstování obilí a výnosů z oběhu peněz, z vlastních obchodů a také daňových výnosů z pohybu zboží. Dalším prvkem ekonomického rozvoje byla schopnost transportu v oblasti Středozemního moře, kde dominantní roli sehrával přístav v Alexandrii.