Vincenzo Salvatore Carmelo Francesco Bellini (3. listopadu 1801, Catania, Sicilské království – 23. září 1835, Puteaux u Paříže, Francie) byl italský hudební skladatel, spolu s Gioacchinem Rossinim, Gaetanem Donizettim a Saveriem Mercadante jeden z nejvýznamnějších představitelů italského operního stylu belcanto.
Život a dílo
Mládí náhled|vpravo|Rodný dům Vincenza Belliniho Vincenzo Bellini se narodil pravděpodobně 3. listopadu 1801 v Catanii na ostrově Sicílie. Vyrůstal v hudební rodině a prvotní hudební vzdělání mu poskytl jeho dědeček Vincenzo Tobia Bellini (1744–1829), kapelník katedrály v Catanii. Díky finanční podpoře vévody a vévodkyně Sammartino v roce 1819 opustil Bellini své rodné město a začal studovat na neapolské konzervatoři Reale Collegio di Musica di San Sebastiano. Jeho učiteli byli zpočátku Giovanni Furno (harmonie), Giacomo Tritto (kontrapunkt) a Carlo Conti (cembalo). Celou školu řídil významný operní skladatel Niccolò Antonio Zingarelli, u něhož později Bellini také studoval. Výuka zde byla zaměřena na studium děl mistrů neapolské operní školy, ale také skladeb vídeňských klasiků Josepha Haydna a Wolfganga Amadea Mozarta. Během studií napsal řadu duchovních skladeb, z části určených pro produkci v rodné Catanii, ale také například jednovětou varhanní sonátu – své jediné varhanní dílo.Bellini, Vincenzo: Sonata per Organo. uspořádal Rudolf Ewerhart. Wien und München: Doblinger. Diletto musicale 824. Doslov, nečíslovaná s. 7
Počátky skladatelské dráhy V roce 1824 napsal jako závěrečnou práci konzervatorijních studií svou první operu, Adelson e Salvini, na libreto Andrea Leone Tottoly, libretisty neapolských dvorních divadel. Ten předtím vytvořil několik libret pro tehdy již velmi proslulého Rossiniho (Mojžíš v Egyptě, Ermione, Jezerní paní, Zelmira) a v té době poskytoval libreta ke zhudebnění především Donizettimu (La zingara či Il castello di Kenilworth). Opera byla provedena na školním představení v divadle konzervatoře a studenti si jí oblíbili natolik, že byla reprízována po celý rok každou neděli.
Konzervatoř měla smlouvu s královskými divadly, která zaručovala nejlepšímu studentovi provedení kantáty či opery profesionálním souborem.Weinstock 1971, s. 30-31 Díky osobní intervenci ředitele Zingarelliho dostal Bellini roku 1825 šanci napsat ne jednoaktovou, ale rovnou celovečerní operu a navíc ještě možnost výběru libretisty, kterým nemusel být oficiální libretista Tottola. Námětem nového libreta Domenica Gilardoniho byla hra z roku 1820 Bianca e Fernando alla tomba di Carlo IV, Duca d'Agrigento (Bianca a Fernando u hrobky Karla IV., vévody z Agrigenta), jednalo se o vůbec první libreto tohoto autora. Název opery však musel být z původního Bianca e Fernando změněn na Bianca e Gernando, neboť nástupník trůnu byl nositelem stejného jména a tudíž nebylo žádoucí uvádět na neapolské královské scéně operu či hru užívající jména Ferdinand. Jméno hlavní operní postavy ale změněno nebylo. Nové dílo měla premiéru 30. května 1826, kdy slaví svátek Ferdinand v neapolském Teatro di San Carlo. Titulní roli tu zpíval tenorista Giovanni Battista Rubini, kterému Bellini svěřoval role i v dalších letech. Jednalo se o velký úspěch, i král, panovník Království obojí Sicílie, porušil dvorní etiketu a tleskal ve stoje.Galatopoulos 2002, s. 54-55 Premiéru navštívil i Donizetti, jenž v dopise svému učiteli Simonu Mayrovi do Bergama napsal: „Je to krásné, krásné, krásné, zejména proto, že je to jeho první opera.“Galatopoulos 2002, s. 54 Úspěch této opery byl tak velký, že Bellini získal na začátku roku 1827 od impresária Domenica Barbaji objednávku na novou operu pro milánskou La Scalu.Galatopoulos 2002, s. 57–58. Weinstock 1971, s. 30–34
Mezi lety 1827–1833 pobýval Bellini především v Miláně, kde nezastával žádnou oficiální funkci v operním souboru a žil pouze z příjmů ze svých skladeb. Ihned po svém příjezdu se seznámil se skladatelem Saveriem Mercadantem, taktéž absolventem neapolské konzervatoře od Zingarelliho, který právě zkoušel svou novou operu Il Montanaro. Kromě toho se Bellini seznámil s libretistou Felicem Romani, který mu navrhl námět pro další operu, Il Pirata (Pirát), jež se stala trvalou součástí světového repertoáru. Romani pak vytvořil libreta pro další Belliniho opery, krom poslední (I puritani), složenou po jejich rozchodu. V premiérové inscenaci opět účinkovala dvojice z neapolského provedení Biancy a Gernanda, tj. tenorista Rubini a sopranistka Henriette Méric-Lalande spolu s předním barytonistou té doby Antoniem Tamburini a toto představení mělo velký úspěch, po premiéře 17. října 1827 bylo sehráno ještě 15 vyprodaných představení a brzy následovalo uvedení ve Vídni a Neapoli, kde opět účinkovali oba mužští představitelé.Weinstock 1971, s. 40–44.
Začátkem roku 1828 byl vyzván, aby zkomponoval operu pro otevření divadla Teatro Carlo Felice v Janově. Bellini však nenapsal novou operu, ale pro tuto příležitost přepracoval ve spolupráci s libretistou Romanim svou neapolskou Bianca e Gernando a uvedl ji pod původně zamýšleným názvem Bianca e Fernando. V dopise svému celoživotnímu příteli ze studií Francescu Florimovi o nové verzi napsal:„z celé Bianky jsou zcela nezměněny pouze velký duet a romansa; vše ostatní je změněno a asi polovina je nová“.Galatopoulos 2002, s. 73 Provedení této verze bylo ještě větším úspěchem, než předchozí neapolské uvedení.
Z Janova se skladatel navrátil zpět do Milána, kde podepsal v červnu 1828 smlouvu na novou operu pro karnevalovou sezónu za honorář tisíc dukátů, oproti 150 dukátům za jeho první operu.Weinstock 1971, s. 55
Vrcholné období náhled|vlevo|Bellini na portrétu Jeana-Françoise Milleta Další opera vzniklá ve spolupráci s libretistou Romanim, La straniera, byla u obecenstva ještě úspěšnější než Il Pirata,Lippmann & McGuire 1998, s. 389 ale vyvolala i jistou polemiku v tisku pro nezvyklé harmonické posuny do vzdálených tónin. Na základě úspěšné premiéry ze 14. února 1829 napsal Bellini libretistovi Romanimu, přebývajícímu tehdy v Benátkách, i následující slova: „Věc se vydařila tak, jak jsme si to nikdy nepředstavovali. Byli jsme v sedmém nebi. S [tímto dopisem] přijměte můj vděk více než kdy jindy ...“Weinstock 1971, s. 67
Opera Zaira, kterou zkomponoval roku 1828 pro otevření divadla Teatro Ducale (Vévodského divadla) v Parmě, nebyla příliš úspěšná. Opět ve spolupráci s Romanim vytvořil dílo na Voltairovu tragédii. Terčem kritiky se stal jednak samotný tvůrčí proces, jež byl značně pomalý a liknavý,Lippmann & McGuire 1998, s. 390 jednak hudební a textové kvality díla.Friedrich Lippmann, (překl. T. A. Shaw) "Zaira Yesterday and Today" v bookletu k CD vydavatelství Nuevo Era. Po tomto neúspěchu se Bellini věnoval novému nastudování své opery Il pirata pro milánské Teatro Canobbiana a kompozičně se odmlčel až do počátku roku 1830, kdy obdržel nabídku napsat operu pro benátský karneval na místo původně domluveného (shodou okolností též rodáka z Catanie) Giovanni Paciniho. Zakázku v hodnotě 325 zlatých přijal a zavázal se za 45 dní po obdržení libreta, jímž si určil Romaniho Giuliettu Capellio, uvést novou operu.Weinstock 1971, s. 83
Původní libreto opery Nicola Vaccaie Giulietta e Romeo, jehož předlohou byla nikoliv Shakespearova tragédie, ale stejnojmenná hra Luigi Scevoliho, přepracoval libretista Romani v krátkém čase a Bellini, jenž byl v době tvorby opery nemocen, použil některé pasáže své starší kompozice Adelson e Salvini, stejně jako nedávno neúspěšné Zairy. Takto vznikla opera I Capuleti e i Montecchi (Kapuleti a Montekové) premiérovaná v březnu 1830 v benátském Teatro La Fenice, která přinesla tvůrčí dvojici očekávaný úspěch.
Na základě tohoto úspěchu se podařilo skladateli získat smlouvu na další opery – jednu s premiérou na podzim 1831 a další pro karnevalovou sezónu 1832. Byly jimi Norma pro La Scalu a Beatrice di Tenda pro La Fenice.Weinstock 1971, s. 89 U Belliniho se ovšem opět objevilo onemocnění, jímž trpěl zkraje roku kvůli pracovnímu tlaku a špatnému počasí, a které nakonec vyústilo v jeho smrt. Žaludeční a střevní potíže, jež popisuje v dopise svému strýci jako „obrovskou zánětlivou žaludeční žlučníkovou horečku“ léčil nejprve u svého přítele Francesca Polliniho a jeho ženy v Miláně, později u jezera Como severně od Milána. Na nedaleko Coma vlastnila dům sopranistka (soprano sfogato, mezzosopranistka, schopná zpívat role pro koloraturní soprán) Giuditta Pasta, která se proslavila rolí Desdemony v Rossiniho pařížské produkci Otella a zanedlouho nastudovala titulní roli v nové Donizettiho Anně Boleynové. S jejím obsazením do nové opery počítala autorská dvojice Romani-Bellini, pročež za skladatelem přijel i libretista (který mimochodem v té době připravoval libreto pro zmíněnou Donizettiho novinku), aby spolu vybrali vhodný námět. náhled|Pěvkyně Giuditta Pasta na počátku 30. let 19. století Vybraným námětem nakonec bylo drama Hernani Victora Huga, jenž ovšem pravděpodobně mohlo vyvolat konfrontaci s tehdy funkční cenzurou v Rakušany ovládané Lombardii. Romani přesto slíbil, že začne okamžitě psát libreto k Ernanimu, k žádnému progresu u něj, ani u Belliniho ale nedošlo, a tak na počátku ledna 1831 píše skladatel svému příteli Peruchinnimu: „...Ernaniho už nekomponuji, protože by námět musel projít určitými úpravami z rukou policie. (...) Nyní [Romani] píše La sonnambula (...) Nejpozději 20. února musí jít na scénu.“Weinstock 1971, s. 94
Opera La sonnambula (Náměsíčná) byla premiérována v milánském Teatro Carcano 6. března 1831, tedy později, než bylo plánováno. Hlavní roli náměsíčné Aminy s obtížnými koloraturami vytvořila Giuditta Pasta. Premiérovému představení byl účasten i ruský skladatel Michail Glinka, který o něm podal v pamětech následující svědectví: „Pasta a Rubini zpívali s nejzřetelnějším nadšením, aby podpořili svého oblíbeného dirigenta [sic]; ve druhém dějství zpěváci sami plakali a strhli s sebou i publikum“.Weinstock 1971, s. 97 Už v červenci téhož roku byla opera uvedena v londýnském King's Theatre.
Po Náměsíčné začal Bellini s kompozicí slíbené opery pro La Scalu s uvedením v prosinci 1831. Tak přišlo na svět jedno ze stěžejních děl světového operního repertoáru, Norma, tragický příběh stejnojmenné druidské kněžky s velkolepou árií „Casta Diva“ v prvním jednání. Námět pro operu, kterou měla Giuditta Pasta debutovat v La Scale, našli v divadelní hře Norma aneb Infanticida od Alexandra Soumeta. Premiérové představení ovšem skončilo fiaskem, jenž Belliniho zdrtilo.Weinstock 1971, s. 105 Příčinu neúspěchu lze hledat na základě skladatelových dopisů v hlasové únavě zpěváků, neboť opera se intenzivně zkoušela do posledního okamžiku, dále v samotné struktuře a obsahu opery, a také v reakcích operní klaky mj. v čele s komtesou Giuliou Samoyloff, milenkou skladatele Paciniho, Belliniho konkurenta.Weinstock 1971, s. 106 Navzdory tomuto neúspěchu se Norma hned v první sezóně dočkala v La Scale 39 představení. V následujícím roce 1832 však Bellini nenapsal po pěti letech poprvé žádnou operu.Weinstock 1971, s. 107–108