Rabování polských kulturních památek a průmyslové infrastruktury během druhé světové války bylo prováděno nacistickým Německem a Sovětským svazem současně po invazi do Polska v roce 1939. Významná část polského kulturního dědictví, odhadovaná na půl milionu uměleckých předmětů, byla okupačními mocnostmi vyrabována. Katalogizované kusy jsou dodnes občas nalézány jinde ve světě a vraceny do Polska.

Nenahraditelné umělecké předměty, které jsou dosud považovány za nezvěstné nebo nalezené v jiných muzeích, zahrnují díla Bernarda Bellotta, Anny Bilińské-Bohdanowicz, Józefa Brandta, Lucase Cranacha staršího, Lucase Cranacha mladšího, Albrechta Dürera, Anthonyho van Dycka, Hanse Holbeina mladšího, Jacoba Jordaense, Franse Luycxe, Jacka Malczewského, Raffaela, Rembrandta van Rijna, Petera Paula Rubense, Henryka Siemiradzkého, Veita Stosse, Alfreda Wierusz-Kowalského, Leona Wyczółkowského, Jana Matejka, Henriho Gervexe, Ludwiga Buchhorna, Józefa Simmlera, Henriho-Pierra Danlouxe, Jana Miense Molenaera a mnoha dalších.

V rámci svého úsilí o nalezení a navrácení nezvěstných uměleckých děl zřídilo Ministerstvo kultury a národního dědictví databázi válečných ztrát. K roku 2013 obsahovala více než 63 000 položek. Seznam, vydávaný ministerstvem, je předkládán Národnímu institutu muzeologie a ochrany sbírek, polským ambasádám a Centrálnímu registru informací o uloupeném kulturním majetku z let 1933–1945 (lootedart.com). Periodicky je zasílán do více než 100 aukčních domů po celém světě. Ministerstvo rovněž zřídilo webovou stránku The Lost Museum, virtuální muzeum obsahující historické fotografie mnoha dosud nezvěstných uměleckých předmětů.

Pozadí Na začátku invaze do Polska v roce 1939 se polská meziválečná vláda pokusila ukrýt nejcennější kulturní dědictví národa, jako byly královské poklady z hradu Wawel v Krakově. Královské doplňky včetně jagellonských tapisérií byly tajně odeslány do západní Evropy a poté do Kanady a dalších míst. Na konci války si na tyto národní poklady činily nárok dva paralelní polské vlády – Západem podporovaná polská exilová vláda a Sověty podporovaná vláda v komunistickém Polsku. Kulturní artefakty byly Kanadou vydány Polské lidové republice v únoru 1961.

Nacistické Německo Po německé invazi do Polska v září 1939 a okupaci Polska německými silami se nacistický režim pokusil potlačit polskou kulturu. V rámci tohoto procesu nacisté zabavili polské národní kulturní dědictví a mnoho soukromého majetku. Na základě právních dekretů z 19. října a 16. prosince (Verordnung über die Beschlagnahme Kunstgegeständen im Generalgouvernement) zahájilo několik německých úřadů proces rabování polských muzeí a dalších sbírek, údajně považovaný za nutný pro „zajištění“ německých národních zájmů.

Nacistické plenění (Raubkunst) zahrnovalo soukromé i veřejné umělecké sbírky, artefakty, drahé kovy, knihy a osobní majetek. Hitler a Göring se obzvláště zajímali o získávání uloupených uměleckých pokladů z okupované Evropy, přičemž první plánoval použít ukradené umění k zaplnění galerií plánovaného Führermusea („Vůdcova muzea“), a druhý pro svou osobní sbírku. Göring, který během šesti měsíců od německé invaze prakticky zbavil celé okupované Polsko jeho uměleckých děl, nakonec shromáždil kolekci v hodnotě přes 50 milionů říšských marek.

Tisíce uměleckých předmětů byly uloupeny, když nacisté uskutečňovali plán připravený ještě před začátkem invaze. Plenění bylo řízeno odborníky z SS-Ahnenerbe, jednotek Einsatzgruppen, kteří měli na starosti umění; a odborníky z Haupttreuhandstelle Ost, kteří byli odpovědní za konfiskaci podniků a běžnějších objektů. Mezi nacistické úředníky odpovědné za provádění plánu patřili Hans Posse, Josef Mühlmann a jeho nevlastní bratr Kajetan (také známý jako Kai, oba z SS), a dohlížel na ně Dagobert Frey, historik SS původem z Rakouska, vybraný Berlínem k tomu, aby „potvrdil“ Polsko jako „teutonskou zemi“ bez Židů. Kromě oficiálního rabování ze strany nacistických úřadů docházelo také k plenění jednotlivci jednajícími z vlastní iniciativy; ve skutečnosti si Mühlmann stěžoval již 6. října 1939, že mnoho předmětů, které měl zajistit, už bylo přemístěno nebo prostě ukradeno. Přestože nacisté vedli rozsáhlou dokumentaci o nově získaných uloupených uměleckých dílech, systém nebyl bezchybný a během stále chaotičtější německé evakuace ze střední a východní Evropy v roce 1944 ztratili přehled o velké části uloupeného majetku.

Většina důležitých uměleckých děl v polských veřejných a soukromých sbírkách byla nacisty „zabezpečena“ do šesti měsíců po invazi v roce 1939. Do konce roku 1942 němečtí úředníci odhadovali, že „více než 90 %“ umění, které se dříve nacházelo v Polsku, je v jejich držení. Některé umění bylo odesláno do německých muzeí, například do plánovaného Führermusea v Linci, zatímco jiné se stalo soukromým majetkem nacistických úředníků. V roce 1940 obdržel Hitler „dar“ od Hanse Franka, guvernéra okupovaného Polska – sbírku, připravenou Mühlmannem, čítající 521 položek nejcennějšího umění. Frank, za pomoci Oberführera Mühlmanna, znalce umění, shromáždil velkou sbírku umění z polských sbírek. Celková hodnota nacistické krádeže a ničení polského umění je odhadována na 11,14 miliardy dolarů (hodnota v dolarech roku 2001).

Bylo odcizeno více než 516 000 jednotlivých předmětů. Přesný počet není jistý, protože ne všechno umění bylo katalogizováno či registrováno, zejména v soukromých rukou, a velká část dokumentace se také ztratila. Odhad ztrát začal již během druhé světové války pod záštitou polské exilové vlády a Polského podzemního státu. V roce 1944 vydal Karol Estreicher první práci na toto téma, Kulturní ztráty Polska v Londýně. Odhad z roku 2010 uvádí číslo 75 % jako podíl kulturního dědictví, který Polsko během války ztratilo. Tento odhad zahrnuje jak zničené, tak ztracené kulturní dědictví. Ukořistěné umění zahrnuje:

11 000 obrazů polských malířů 2 800 obrazů jiných evropských malířů 1 400 soch 75 000 rukopisů 25 000 map 22 000 knih vytištěných před rokem 1800 (starodruki) 300 000 tisků a děl na papíře statisíce dalších předmětů umělecké a historické hodnoty.

Počet uloupených nebo zničených knih se odhaduje na 1,5 milionu až dokonce 15 nebo 22 milionů. Dokonce i exotická zvířata byla odvezena z polských zoologických zahrad.

Během genocidní kampaně proti polským Židům, vrcholící operací známou jako operace Reinhard v roce 1942, se obecné vydírání a masové plenění staly součástí nacistického německého hospodářského plánu. Nebylo to omezeno jen na nacistickou politiku vůči polskému uměleckému dědictví.

Sovětský svaz

Po sovětské invazi do Polska 17. září 1939 se tento rovněž zapojil do rabování a ničení polského kulturního dědictví. Odhaduje se, že krátce po invazi byla přibližně polovina polských muzeí a podobných veřejných institucí na územích okupovaných Sověty zlikvidována. Mnoho předmětů bylo odvezeno do sovětských muzeí, jako například Moskevského historického muzea a Ústředního protináboženského muzea (také v Moskvě). Jiné sbírky byly prostě zničeny. Například během likvidace Polského lvovského historického muzea počátkem roku 1940 byly jeho sbírky odneseny do sklepa Černého domu (polsky: Czarna Kamienica), mimo dohled veřejnosti, a tam systematicky ničeny.

Po sovětském postupu napříč německem okupovaným polským územím pokračovalo rabování a plenění všeho cenného až do roku 1947, přestože tato území byla teoreticky již přidělena jeho spojeneckému komunistickému Polsku. Sovětské síly se zapojily do zvláště rozsáhlého plenění v bývalých východních územích Německa, která měla být později předána Polsku, a zbavily je jakéhokoli vybavení, které zůstalo po prchajícím/deportovaném obyvatelstvu. Dokonce i polští komunisté se cítili z rozsahu jejich zločinů neklidní. V roce 1945 budoucí předseda Polské státní rady, gen. Aleksander Zawadzki, se obával, že „znásilňování a rabování sovětskou armádou by mohlo vyvolat občanskou válku“.

Průmyslové rabování

Na počátku roku 1946 byly operace „trofejních brigád“ regulovány podrobnými rozkazy, které vydal sovětský náměstek ministra obrany Nikolaj Bulganin. Do roku 1948 tyto brigády poslaly do SSSR nejméně 239 000 železničních vagonů přepravujících přírodní zdroje, celé továrny a jednotlivé stroje. Samotné město Bydhošť přišlo o 30 kompletních továren a 250 lodí. V Grudziądzi armáda zabavila veškeré strojní zařízení z jeho továren bez ohledu na velikost. V Toruni byly odvezeny všechny mlýny, což způsobilo dočasný nedostatek chleba. Blachownia Śląska přišla o velkou, Němci postavenou instalaci na výrobu syntetického paliva, která byla odvezena do SSSR v 10 000 železničních vozech. Podobná výrobní linka v Police byla odvezena ve 14 000 železničních vozech. Gliwice přišly o továrnu na trubky, Bobrek a Łabędy o své vysoké pece. Celé elektrárny byly rozebrány a odvezeny z Miechowic, Zabrze, Zdzieszowic, Mikulczyc, Blachownie Śląské a Chełmska Śląského. Menší průmyslové podniky byly rovněž konfiskovány v Sosnowci, Dąbrowě Górnicze, Čenstochové, Zgodě, Chořově, Siemianowicích, Poznani, Bydhošti, Grudziądzi, Toruni, Inowrocławi, Włocławku, Chojnicích, Lodži, Dziedzicích a Osvětimi.

Cílem rabování byla rovněž hospodářská zvířata: do 1. září 1945 Rudá armáda zabavila 506 000 krav, 114 000 ovcí a 206 000 koní. Jen v únoru 1945 bylo odvezeno přes 72 000 tun cukru. V toruňském regionu bylo během tohoto období odvezeno 14 000 tun obilí, 20 000 tun brambor a 21 000 tun červené řepy. Tato čísla představují pouze rabování, protože polská vláda zároveň oficiálně zásobovala Rudou armádu potravinami, včetně 150 000 tun obilí, 250 000 tun brambor, 25 000 tun masa a 100 000 tun slámy.

Navíc jednotlivým vojákům Rudé armády bylo povoleno posílat si „válečné trofeje“ domů, přičemž množství záviselo na jejich hodnosti. Výsledkem bylo rozsáhlé rabování soukromých domů, odkud se odnášely cennosti včetně potravin, oděvů, obuvi, rádií, šperků, nádobí, jízdních kol a dokonce i keramických záchodových mís. Bezprecedentní rozsah individualizovaného rabování lze odhadnout na příkladu ruského města Kursk, které v lednu 1945 obdrželo od vojáků jen 300 osobních balíčků, ale v květnu jejich počet dosáhl 87 000.

Po skončení těchto transportů začala Rudá armáda rabovat železniční infrastrukturu, opravárenské závody kolejových vozidel, signalizační zařízení a koleje: bylo uloupeno kolem 5 500 km kolejí.

V roce 1946 polské úřady odhadly rozsah rabování na hodnotu 2,375 miliardy dolarů v cenách z roku 1938 (ekvivalent 54 miliard dolarů v cenách roku 2015).

Úsilí o nalezení a navrácení uloupeného umění

Po válce převzalo polské Ministerstvo kultury a umění úsilí o sestavení seznamu ztracených uměleckých děl, jejich lokalizaci a navrácení. Úřad pro revidikaci a odškodnění (Biuro Rewindykacji i Odszkodowań) fungoval v letech 1945 až 1951. Realita studené války ztěžovala získávání uloupeného kulturního dědictví a teprve v 80. a 90. letech se situace změnila. V roce 1991 byl za tímto účelem zřízen nový orgán, Úřad vládního zmocněnce pro polské kulturní dědictví v zahraničí (Biuro Pełnomocnika Rządu ds. Polskiego Dziedzictwa Kulturalnego Za Granicą), působící při Ministerstvu kultury a umění. V roce 1999 získala iniciativa podporu od polského Ministerstva zahraničních věcí. Jakmile je uloupené umělecké dílo lokalizováno, polská vláda vydá žádost o jeho navrácení a jak je uvedeno na webových stránkách ministerstva, všechny žádosti dosud byly úspěšné. K říjnu 2012 ministerstvo uvedlo 30 cenných objektů, které byly získány zpět mezi lety 2001 a 2012. Mezi navrácenými díly je obraz Aleksandra Gierymského Židovka s pomeranči, který byl nečekaně nalezen v aukční síni Eva Aldag v Buxtehude v listopadu 2010. Na konci července 2011 byl vrácen do Národního muzea ve Varšavě a restaurován.