Invaze na Rjúkjú () probíhala od března do května 1609. Válku organizoval Tadacune Šimazu, japonský kníže ze Sacumy, a armádu vedl Hisataka Kabajama. Invaze proběhla úspěšně a Království Rjúkjú se stalo vazalem japonských sacumských knížat, avšak nadále bylo taktéž vazalem Číny. Plné přičlenění k Japonsku proběhlo roku 1879.
Název Japonci v dané době válku nazývali „vyrušení kijú“ (japonsky 己酉ノ乱 [Kijú no ran]) podle právě probíhajícího roku kijú dle japonského kalendáře. Na Rjúkjú se válka nazývala „japonské vyrušení kijú“. Později za Tokugawského šogunátu Japonci válku nazývali „rjúkcká expanze“ (琉球征伐, Rjúkjú Seibacu) nebo „vstup na Rjúkjú“ (琉球入り Rjúkjú iri).
Pozadí Knížectví Sacuma ovládané klanem Šimazu se nacházelo na jihu Japonska, tedy nejblíže k Rjúkjú. Rjúkjú platilo Japonsku příležitostně tribut za Šogunáta Ašikaga (1336–1573) a od roku 1372 platilo tribut také Číně. Na konci 16. století klan Šimazu a Hidejoši Tojotomi, který vládl Japonsku v letech 1582 až 1598, si opakovaně žádali od Rjúkjú pomoc v japonské občanské válce. Nei Šó, který vládl na Rjúkjú v letech 1587–1620, splnil některé požadavky a v únoru či březnu 1592 a vyslal do Sacumy loď s tributem a slíbil, že se bude z poloviny účastnit příprav na invazi do Koreji roku 1593 (imdžinská válka). Nei Šó však mnoho žádostí od Hidejošiho a klanu Šimazu odmítl, na základě čehož se Tadacune Šimazu rozhodl pro invazi, kterou povolil šógun Hidetada Tokugawa jakožto trestnou výpravu. Roku 1591 Jošihisa Šimazu navzdory rozkazu Hidejošiho osvobodil Rjúkjú od povinnosti vyslat 15 000 vojáků k invazi do Činy s tím, že Rjúkju je vzdálené a jeho obyvatelé neznají japonskou válečnou strategii, avšak vyžádal si od Rjúkijců zaslání zásob na 10 měsíců pro 7 000 vojáků. Nei Šó zaslal pouze polovinu požadovaného množství. Hidejoši zemřel roku 1598 a roku 1603 Iejasu Tokugawa založil Tokugawský šogunát. Po nástupu Tokugawů Tadacune Šimazu vyzval krále Rjúkjú Nei Šó, aby se podřídil nově vzniklému šogunátu, což odmítl. Další žádost Rjúkjú opět odmítlo. Sacumská armáda vyplula v počtu přibližně 3 000 mužů na přibližně 100 lodích z přístavu Jamagawa u Kagošimy 1. března 1609. Armádě velel Hisataka Kabajama.
Průběh invaze
Amami Na ostrov Amami Óšima dorazila sacumská flotila 7. dubna. Obyvatelé se nebránili, ale pomohli vojsku. Náčelník Tameten z Kasari vyzval obyvatelstvo ke kapitulaci. Náčelník Šigetedaru z Jakiuči taktéž podpořil sacumskou armádu. Nei Šó se 10. dubna dozvěděl o japonském vylodění a poslal kněze Ibuna z chrámu Tenrju, aby kapituloval. Ibun však z neznámých důvodů nenarazil na Japonce. Dne 16. dubna odplulo 13 sacumských lodí na Tokunošimu a další lodě odpluly 20. dubna.
Tokunošima Na Tokunošimu dorazila sacumská armáda 17. dubna na třinácti lodích. Dvě lodě přistály v Kanagumě. Osm lodí přistálo v přístavu Wanja v Amagi, kde se Rjúkijci bránili a v počtu tisíc mužů oblehli lodě, avšak Japonci zvítězili a padlo 50 Rjúkijců. Tři japonské lodě přistály v Akitoku a došlo ke střetu, v němž Japonci zvítězili a padlo 20 až 30 Rjúkijců. Od 20. do 24. dubna japonské lodě odpluly.
Okinawa Na ostrov Okinawa dorazili Japonci 25. dubna v 18:00 na Unten na poloostrově Motubu. Vojsko se vylodilo 27. dubna. Hrad Nakidžin gusuku našli opuštěný a založili zde několik požárů. Nei Šó pověřil jednáním o míru buddhistického mnicha jménem Kikuin Sói, jelikož několik let žil v Sacumě a znal lidi z klan Šimazu. Kikuin Sói a Hisataka Kabajama spolu jednali 1. května. Kabajama si vynutil od Nei Šóa předání jeho bratra a rádců jako rukojmích. Na základě dohody Nei Šó opustil 4. května svůj hrad v Šuri, do něhož dalšího dne vstoupila japonská armáda, která ho vyrabovala.
Následky Král Nei Šó byl 17. května unesen z Rjúkjú a do Japonska do Sacumy. V srpnu 1610 na hradě Sunpu jednal s šógunem Iejasem Tokugawou. Na šógunský dvůr do Eda byl převezen 28. srpna a 24. prosince v Kagošimě formálně složil řadu přísah klanu Šimazu. Domů na Rjúkjú na hrad Šuri se vrátil až v roce 1611. Během královy nepřítomnosti spravovali Rjúkjú Japonci Hisataka Kabajama a Čikamasa Honda. Čtrnáct samurajů a 163 jejich poddaných podrobně zmapovali Rjúkjú a jeho politický a pozemkový systém. Po návratu krále došlo k převozu několika Rjúkijců jako rukojmích do Sacumy.
V Kagošimě v roce 1611 musel král a hodnostáři z Rjúkjú přísahat, že ostrovy Rjúkjú jsou od nepaměti v závislosti na Sacumě a že existuje dloudobá tradice zasílání tributů do Sacumy, ač tato tvrzení nebyla pravdivá. Král musel také přísahat, že je vinen ignorováním četných žádostí ze Sacumy a že sacumský kníže je milosrdný a laskavý, že králi a jeho hodnostářům umožnil návrat domů a zachování své moci. Hodnostáři z Rjúkjú museli odpřísáhnout věrnost klanu Šimazu. Dó Tei jako jediný hodnostář odmítl přísahat věrnost klanu Šimazu, za což byl sťat.
Součástí kagošimských přísah byl podpis dokumentu Patnáct příkazů (掟十五ヶ条, Okite jūgo-ka-jō), který zakazoval Rjúkjú navazovat zahraniční obchod, vztahy a cesty bez oficiálního schválení Sacumou.
Rjúkjú zůstalo existovat jako formálně nezávislý stát a jeho vládní struktury zůstaly nezměněné. Nejsevernější ostrovy, jako je Anami Išima, však byly přímo připojený k Sacumskému knížectví. Tyto ostrovy jsou z důvodu těchto událostí dodnes známy jako Sacunan a jsou součástí Prefektury Kagošima. Japonsko i Rjúkjú se snažili podřízení Rjúkjú Sacumě skrýt před Čínou, aby mohl pokračovat obchod mezi Čínou a Rjúkjú, jelikož Čína odmítala obchodovat a navazovat vztahy s Japonskem.
Reference
Externí odkazy
Kategorie:Války Japonska Kategorie:Rjúkjú Kategorie:Války 17. století