Albrecht I. Saský, také Albert I. (kolem 1175 – 7. října 1260 nebo 8. listopadu 1261 pohřben v klášteře Lehnin) z rodu Askánců byl vévoda sasko-wittenberský, Engernu, Vestfálska a pánem Nordalbingie, kurfiřtem a říšským maršálkem Svaté říše římské a hrabětem z Askanie.
Život Albrecht se narodil jako syn vévody Bernarda III. Saského a mladší bratr Jindřicha I. Anhaltského Jedinou spolehlivě doloženou manželkou Bernarda je Judita Velkopolská z rodu Piastovců, ale diskutuje se také o dalších dvou manželstvích. Středověké prameny neuvádějí, kdo byla Albrechtova matka, a tato informace závisí na spekulativní rekonstrukci možných manželství Bernarda.
Po smrti svého otce zdědil Albrecht saské vévodství a v roce 1212 založil vévodskou saskou linii Askánců, která se v roce 1260 rozdělila na větve Sasko-Lauenbursko a Sasko-Wittenbersko. Po smrti svého otce Bernarda III. získal jeho starší bratr Jindřich I. askánské dědičné země a stal se tak hrabětem z Anhaltu.
Albrecht I. podporoval císaře Ottu IV. v jeho boji proti Štaufovcům a bojoval zejména proti jejich patronovi a opoře, arcibiskupovi Albrechtovi Magdeburskému, proti kterému mimo jiné ztratil město Staßfurt. V roce 1217 se spolu s císařem Otou IV. a markrabětem Albrechtem II. Braniborským († 1220) naposledy vydal přes Labe proti arcibiskupovi Albrechtovi z Magdeburku, aniž by dosáhl významných úspěchů.
Pozdější císař Fridrich II. se při své korunovaci v Cáchách dne 25. července 1215 zavázal k provedení křížové výpravy. Jeho účast však znemožnily vnitřní spory v Německu. Přesto vyzbrojil armádu a v roce 1217 ji svěřil do velení Albrechta I. Ten následně dobyl pevnost Damiette u Středozemního moře. Cílem bylo vytvořit základnu pro znovudobytí Palestiny, k čemuž však nakonec nedošlo.
V roce 1218 král Fridrich II. potvrdil jeho léna, práva a správní oblasti. V roce 1219 se vydal na křížovou výpravu do Livonska. Cílem bylo zabránit Lotyšům ve spojenectví s Rusy. Albrecht se při tom ukázal jako schopný vojevůdce.
Když arcibiskup Albrecht z Magdeburku v roce 1221 odcestoval do Itálie za císařem, Albrecht I. využil této pro něj příznivé situace ke škodě svých nezletilých brandenburských příbuzných Johanna I. a Otta III. To vedlo k hlubokému rozkolu mezi ním a jeho starším bratrem Jindřichem I. z Anhaltu, poručníkem dětí.
Spolu s císařem Fridrichem II. byl několikrát v Itálii a v roce 1226 byl zvolen vévodou Nordalbingie. Díky tomuto novému titulu byl vtažen do válek Schauenburgů proti Dánsku a 22. července 1227 se aktivně zapojil do bitvy u Bornhövedu na straně Adolfa IV. ze Schauenburgu, společně s Lübeckem, Hamburkem a arcibiskupem Gebhardem z Brém. Na dánské straně bojoval také askanský příbuzný z rodu Weimar-Orlamünde. Tím se zhroutila dánská velmocenská pozice a Albrecht I. mohl získat Lauenburg včetně města Mölln. Do té doby měl na dolním Labi pouze svrchovanost nad převážně autonomním územím Hadeln. Kromě toho si zajistil saské nároky na Wagrien (východní Holštýnsko), Lübeck, Schwerin a Dannenberg. Dále získal od Welfů správní oblasti Hitzacker, Bergedorf a Sachsenwald. Tyto majetky mu však potvrdil až císař Fridrich II. na sněmu ve Wormsu v roce 1231.
V letech 1227 až 1230 byl regentem markrabství míšeňského a v letech 1228/29 cestoval spolu s Fridrichem II. do Jeruzaléma.
V letech 1231/32 zprostředkoval mír mezi císařem a jeho synem Jindřichem VII. a společně s dalšími říšskými knížaty dosáhl významného Statutum in favorem principum (1232) jako nového základu územní vlády.
V letech 1240/41 byl opět v Itálii. Smrtí hraběte Badericha II. (1250) získal Albrecht k vévodství také hrabství Belzig. Staral se také o ekonomické záležitosti své země. Dne 2. ledna 1248 vydal celní předpis pro obchodní styk měst Hamburk a Lübeck se Salzwedelem a slíbil bezpečnost doprovodu, což mu přineslo velké příjmy.
Kolem roku 1250 také založil ve Wittenbergu františkánský klášter (šedý klášter) a přilehlý františkánský kostel (Zeughauskaserne am Arsenalsplatz), který se později stal pohřebištěm jeho zesnulých příbuzných a do roku 1306 sloužil jako dvorní kostel.
Jelikož Albrecht I. byl jako říšský maršálek Svaté říše římské držitelem kurfiřtských práv, zúčastnil se v roce 1252 sněmu knížat v Brunšviku, aby uznal protikrále Viléma Holandského. V této funkci zasáhl v roce 1231 do záležitostí říše, když papež usilující o světskou moc prostřednictvím svého preláta pokusil poštvat knížata proti císaři Fridrichu II. Na následujícím říšském sněmu ve Frankfurtu v roce 1234 Albrecht I. dosáhl toho, že soudy pro kacíře byly odebrány fanatikům a převedeny pod řádnou soudní pravomoc.
V roce 1257 se podílel na volbě Alfonse X. Kastilského římským krále. Albrecht také získal hraběcí práva a majetky v Engernu.
Po jeho smrti v roce 1260 rozdělili jeho synové Jan I. a Albrecht II. jeho území podle zásad rodu Askánců, který zavedl primogenituru až v roce 1727. V důsledku toho bylo vévodství Saské rozděleno na vévodství Sasko-Wittenberské a Sasko-Lauenburské.
Vývod z předků
Reference
Literatura
Heinrich Kühne: Die Askanier. Drei Kastanien Verlag 1999. ISBN 3-933028-14-0 Georg Hirschfeld: Geschichte der Sächsisch-Askanischen Kurfürsten. Julius Sittenfeld, Berlin 1884. Hermann Steudener: Albrecht I., Herzog von Sachsen (1212–1260). Dissertation, Halle an der Saale 1894. Gottfried Wentz: Das Franziskanermönchskloster in Wittenberg. In: Fritz Bünger, Gottfried Wentz: Die Bistümer der Kirchenprovinz Magdeburg. 3. Bd.: Das Bistum Brandenburg. 2. Teil. Walter de Gruyter & Co, Berlin 1963, (Nachdruck von 1941) S. 372 f. Lorenz Friedrich Beck: Herrschaft und Territorium der Herzöge von Sachsen-Wittenberg (1212–1422). Verlag für Berlin-Brandenburg, Potsdam 2000, ISBN 3-932981-63-4 (Referenzwerk).
Externí odkazy
Kategorie:Askánci Kategorie:Saští vévodové Kategorie:Říšští maršálkové Kategorie:Křesťané páté křížové výpravy Kategorie:Narození ve 12. století Kategorie:Úmrtí ve 13. století Kategorie:Pohřbení v klášteře Lehnin Kategorie:Muži