Eduard Gottlieb Profittlich, SJ (11. září 1890, Birresdorf – 22. února 1942, Kirov) byl německý římskokatolický duchovní, titulární arcibiskup z Hadrianopolis in Haemimonto a apoštolský administrátor Estonska, jež zemřel na následky otravy v sovětském vězení. Katolická církev jej uctívá jako blahoslaveného mučedníka.
Život
Raný život a studium Narodil se dne 11. září 1890 v Birresdorfu v Německé říši jako osmý z deseti dětí rolníkům Markusovi Profittlichovi (1845–1921) a Dorothee Seiwert (1850–1913). Jeho starší bratr Peter (1878–1915) působil jako misijní kněz v Brazílii. Po dokončení základní školy v Leimersdorfu ho v roce 1904 místní farář připravoval na pokračování ve vzdělávání v Ahrweileru. Od roku 1909 studoval v Linci nad Rýnem, kde v roce 1912 absolvoval gymnázium s maturitou. Vstoupil do semináře v Trevíru, kde ale nepromoval. Jeho rodiče chtěli, aby se stal diecézním knězem, avšak 11. dubna 1913 vstoupil v 's-Heerenbergu v Nizozemsku do Tovaryšstva Ježíšova. V září roku 1914 pokračoval ve studiu na scholasticiátu ve Valkenburgu aan de Geul. Během první světové války sloužil jako zdravotník v německé císařské armádě.
Kněz Dne 4. ledna 1916 byl v katedrále sv. Petra v Trevíru vysvěcen na podjáhna biskupem z Poony Heinrichem Döringem. Po válce pokračoval ve studiu filozofie a teologie v Maastrichtu a 26. března 1922 byl ve Valkenburgu aan de Geul vysvěcen na jáhna kolínským arcibiskupem a kardinálem Karlem Josephem Schultem. Dne 27. srpna 1922 byl vysvěcen na kněze biskupem z Roermondu Lorenzem Schrijnenem. Svoji primiční mši svatou soužil 30. srpna téhož roku ve svém domovském farním kostele sv. Štěpána v Leimersdorfu.
Poté vstoupil do Papežského východního institutu v Římě, aby se zde připravil na práci tajného misionáře v Rusku. V roce 1923 získal doktorát z filozofie a v roce 1924 doktorát z teologie na Jagellonské univerzitě v Krakově. Od září 1924 do června 1925 byl misionářem v polských Čechovicích-Dědicích a od srpna 1925 do března 1928 v Opolí, německém městě s velkou polskou komunitou. Od 9. března 1928 do roku 1930 byl farářem v polské farnosti sv. Ansgara v Hamburku a po 11. prosinci 1930 farářem při katedrále sv. Petra a Pavla v Tallinnu. Poslední jezuitské řeholní sliby složil 2. února 1930.
Apoštolský administrátor Dne 11. května 1931 byl jmenován apoštolským administrátorem Estonska. Katolická církev v Estonsku byla v té době relativně malá, chudá a rozptýlená. Jako administrátor rychle vypracoval pastorační plán. Jeho kázání byla obzvláště populární a přitahovala i stoupence jiných křesťanských denominací.
Založil první estonský náboženský týdeník Kiriku Elu (Život církve), který četla estonská inteligence. Byl dobře známý mezi estonskými intelektuály, pracoval na vydavatelské činnosti, komunikoval s politickou elitou a byl jednou z autorit v nezávislé estonské společnosti. Počet katolíků v zemi neustále rostl, pročež vznikly nové farnosti v Narvě, Pärnu, Rakvere, Pečorech, Valze a Kiviõli. Dne 28. září 1933 jej papež Pius XI. při soukromé audienci ve Vatikánu jmenoval protonotářem jako uznání za jeho zásluhy.
Byl také uznávaným kazatelem. Začal se zabývat otázkou estonsky psané literatury na téma náboženství. Snažil se změnit obraz katolické církve jako „polské církve“ a být otevřenější Estoncům. V roce 1935 požádal o estonské občanství a obdržel ho, přičemž si německé občanství ponechal.
Arcibiskup V roce 1935 podepsaly Svatý stolec a Estonsko smlouvu, která potvrdila právní status apoštolské administratury v Estonsku. Dne 27. listopadu 1936 byl jmenován titulárním arcibiskupem z Hadrianopolis in Haemimonto a 27. prosince téhož roku přijal v katedrále svatého Petra a Pavla v Tallinnu biskupské svěcení z rukou apoštolského nuncia v Estonsku, arcibiskupa Antonina Araty. Stal se tak prvním katolickým biskupem v Estonsku od přechodu estonských území ke Švédsku v 17. století.
Své estonské občanství však ztratil, když Sověti v červnu 1940 obsadili Estonsko. Když stál před volbou mezi využitím německého občanství k návratu domů a souhlasem se sovětskými požadavky pro přijetí sovětského občanství, dvakrát požádal o papežskou radu prostřednictvím vatikánského státního tajemníka, kardinála Luigiho Maglioneho. I poté, co mu papež Pius XII. sdělil, že si může svobodně zvolit vlastní cestu, znovu požádal o papežské vedení. Dostal stejnou odpověď doprovázenou radou, aby se rozhodl „především inspirován dobrem duší, které mu byly svěřeny“. Toto znění interpretoval jako radu zůstat v Estonsku. Získal výjezdní víza pro některé katolické kněze a řádové sestry a některé pobaltské Němce, aby mohli odejít do Německa. vlevo|náhled|Jeho pamětní deska v katedrále sv. Petra a Pavla v Tallinnu
Zatčení a smrt Dne 27. června 1941, několik dní po útoku Třetí říše na SSSR, byl zatčen osmi agenty NKVD a převezen do věznice v Kirově v Rusku. Byl opakovaně vyslýchán a 14. října 1941 obžalován z provádění protisovětské agitace zneužíváním náboženských pocitů mas k podněcování nenávisti vůči SSSR a komunistické straně. Byl také obviněn ze špionáže ve prospěch Třetí říše. Následujícího 17. října byl konfrontován s dalšími důkazy o protisovětských rozhovorech se svým spoluvězněm. Vždy trval na své nevině.
Při soudním procesu, který začal 25. října 1941, byl shledán vinným. Jeho odvolání k Nejvyššímu soudu SSSR bylo zamítnuto. Byl odsouzen k 5 letům vězení a práci v pracovním táboře v Kirově, ale 21. listopadu téhož roku byl odsouzen k trestu smrti zastřelením za protisovětskou činnost a špionáž pro Německo. Zemřel však v Kirově 22. února 1942 na následky otravy ještě před vykonáním rozsudku.
Jeho smrt byla potvrzena až poté, co Nejvyšší soud Estonska informoval katolickou církev o jeho smrti 12. června 1990, jen několik týdnů poté, co Estonsko získalo nezávislost na Sovětském svazu. Soud ho později posmrtně zprostil viny, stejně jako další duchovní. Vláda také umožnila přístup k archivům obsahujícím dokumentaci k jeho případu. Dne 11. září 1990 mu byla v tallinnské katedrále sv. Petra a Pavla odhalena pamětní deska. V katedrále se nachází také muzeum, které vystavuje některé z jeho sbírek.
Úcta Jeho beatifikační proces započal roku 2014, čímž obdržel titul služebník Boží. Dne 18. prosince 2024 podepsal papež František dekret o jeho mučednictví.
Jeho blahořečení bylo následně ustanoveno na 17. května 2025, ale po smrti papeže Františka bylo odloženo. Blahořečen nakonec byl dne 6. září 2025 na Náměstí svobody v Tallinu. Obřadu předsedal jménem papeže Lva XIV. kardinál Christoph Schönborn. Zúčastnili se jej i další hodnostáři, jako kardinál Stanislaw Dziwisz, arcibiskup Georg Gänswein, apoštolský nuncius v Pobaltských státech, Philippe Jourdan, biskup z Tallinnu, a Stephan Ackermann, biskup z Trevíru.
Jeho památka je připomínána 22. února. Bývá zobrazován v biskupském oděvu.
Odkazy
Reference
Související články
Seznam světců a mučedníků katolické církve
Externí odkazy
Hagiography Circle Saints SQPN Santi e Beati Catholic-hierarchy
Kategorie:Němečtí blahoslavení Kategorie:Němečtí římskokatoličtí biskupové Kategorie:Estonští duchovní Kategorie:Titulární arcibiskupové Kategorie:Němečtí jezuité Kategorie:Křesťanští mučedníci 20. století Kategorie:Narození v roce 1890 Kategorie:Narození 11. září Kategorie:Narození v Porýní-Falci Kategorie:Úmrtí v roce 1942 Kategorie:Úmrtí 22. února Kategorie:Úmrtí v Rusku Kategorie:Zemřelí na otravu Kategorie:Oběti komunistického teroru v Sovětském svazu Kategorie:Muži