Aimée de Coigny (Anne-Françoise-Aimée de Coigny; 12. října 1769, Paříž – 17. ledna 1820, Paříž) byla francouzská šlechtična, známá jako velká kráska a která byla vězněna během Velké francouzské revoluce. Elegie la Jeune Captive Andrého Chéniera byla inspirována jejím utrpením.

Mládí Aimée byla dcerou Augusta Gabriela de Franquetot, comteho de Coigny. Ten se narodil v roce 1740, vstoupil do armády, v roce 1763 se stal plukovníkem dragounů, 1780 polním maršálem a v roce 1811 získal hodnost generálporučíka. 18. března 1767 se oženil s Anne Josèphe Michel de Roissy, blízkou přítelkyní madame de Genlis, která o ní napsala: „S velkým potěšením jsem se znovu setkala v Isle-Adam s mladou hraběnkou de Coigny, dříve slečnou de Roissy, s níž jsem si byla blízká v Couvent du Précieux-Sang. Měla originalitu, vtip a dobré city; obnovili jsme naši známost; řekla mi, že má vášeň pro anatomii, což je na osmnáctiletou mladou ženu velmi mimořádný vkus. Protože jsem se poněkud zabývala chirurgií a medicínou a věděla jsem, jak krvácet, paní de Coigny si se mnou velmi ráda povídala. Slíbila jsem, že budu mít kurz anatomie, ale ne jako ona, o mrtvolách...“

Anne-Françoise-Aimée de Coigny se narodila 12. října 1769 a byla pokřtěna v kostele svatého Rocha. Její matka zemřela 23. října 1775 a otec svěřil dceřinu výchovu své milence, Viktorii de Rohan, kněžne z Guéménée.

Aimée se stala velkou kráskou. V roce 1784 se provdala za Andrého Hercula Marie Louise de Rosset de Rocozel (1770–1810), markýze a později vévodu de Fleury a prasynovce kardinála Andrého Hercula de Fleury. V době sňatku jí bylo 15, jemu 14 let. Manžel se stal v roce 1788 vévodou. Trpěl nervovými tiky, které byly velmi nepříjemné, a manželství nebylo šťastné. Aimée se stala milenkou politika Armanda-Louise de Gontaut (1747–1793). Při návštěvě Říma se připoutala k lordu z Malmesbury.

Francouzská revoluce náhled|Aimée kolem roku 1797, Adolf Ulrik Wertmüller Během francouzské revoluce její manžel v roce 1791 emigroval a v Koblenzi se připojil k armádě knížete z Condé. Aimée odešla do Londýna, kde se znovu setkala s Malmesburym a porodila mu dítě. V lednu 1793 odešla i s lordem do Paříže. Tam byl Malmesbury zajat a brzy propuštěn, načež se vrátil do Londýna s milenku opustil. Aimée odešla na své osobní statky v Mareuil-en-Brie u Paříže. Dne 7. května 1793 dosáhla rozvodu a vrátila se ke svému dívčímu jménu Coigny.

Přestože se snažila distancovat od všech emigrantů, byla 4. března 1794 zatčena a odvezena do věznice Saint-Lazare. Byla jednou z posledních šlechtičen, které byly uvězněny. André Chénier se jí inspiroval ke složení elegie la Jeune Captive, vydané v roce 1795. Popsal v ní její ladnou postavu a lehkou a bezstarostnou povahu.

Ve věznici Saint-Lazare byl v roce 1794 uvězněn také Casimir de Mouret, comte de Montrond, který se zde s Aimée setkal. Za 100 louis d’orů získal svobodu pro ni i pro sebe. Byla propuštěna v den, kdy měla následovat Chéniera na popraviště. Po Thermidoriánské reakci 27. července 1794 se Aimée za Montronda provdala a odjela s ním do Londýna. Jejich manželský život nebyl úspěšný.

První císařství Manželství se především od roku 1800 neustále horšilo. Rozvod z důvodu neslučitelnosti byl vyhlášen 28. března 1802. Aimée se znovu stala Madame Aimée de Coigny. V jednatřiceti letech se Aimée, opět svobodná, zamilovala do sedmatřicetiletého Jacquese Josepha Garata (známého jako Maillia-Garat). Byl členem Tribunátu a vešel ve známost jako orátor, ne však jako republikán. Žili spolu šest let.

V soucitné skice Victor du Bled říká, že Aiméein druhý rozvod jí dal svobodu, které značně využívala nebo zneužívala. Měla vášnivou a výstřední představivost, která ji vystavovala tisícům nebezpečí, jimž se spěchala poddat. Když někdo poznamenal, že rozvod činí cizoložství zbytečným, řekla: „Nemůžeme si je ale všechny vzít.“ Élisabeth Vigée-Lebrun řekla, že Aimée měla okouzlující tvář, planoucí pohled a postavu Venuše. Jednoho večera v domě madame de Guéménée si před padesáti lidmi sundala ze šatů dlouhou vlečku. Smějící se kněžna ji vyzvala, aby si svlékla také šaty, Aimée výzvu přijala a zůstala čtyři hodiny oblečená v krátké spodničce. Napoleonovi se nelíbila její uvolněná morálka a na recepci v Tuilerijském paláci se jí veřejně zeptal: „No, madam, máte stále tak ráda muže?“ Načež odpověděla: „Ano, sire, když jsou šlušní.“

Kolem roku 1812 navázala 43letá Aimée de Coigny kontakt s 45letým markýzem Bruno-Gabrielem de Boisgelin a pod jeho vlivem se stala vášnivou royalistkou. Věřila, že musí být znovu nastolena monarchie, ale měla by to být monarchie progresivní, která by slučovala svobodu a řád. V létě 1812 často navštěvovala Talleyrandův dům, kde ho nacházela obklopeného spisovateli nebo milovníky literatury. Pravidělně navštěvovala domy lidí, kteří nesouhlasili s Napoleonovou vládou. Během posledních dnů císařství v roce 1814 napsala Aimée svému strýci, vévodovi de Coigny, do Londýna a řekla mu o podmínkách, za kterých Talleyrand králi poskytne podporu. Král vévodovi nařídil, aby přijal její podmínky. Krátce nato vstoupila do Paříže ruská armáda.

Úmrtí Aimée de Coigny zemřela 17. ledna 1820 ve věku 50 let. Své paměti svěřila Talleyrandovi, Montrondovu příteli, a dlouho se myslelo, že se ztratily. Později byly nalezeny a vydány jako Mémoires de Aimée de Coigny (1902) s dlouhým úvodem od Étienna Lamyho.

Odkazy

Reference

Externí odkazy

Kategorie:Narození 12. října Kategorie:Narození v roce 1769 Kategorie:Narození v Paříži Kategorie:Úmrtí 17. ledna Kategorie:Úmrtí v roce 1820 Kategorie:Francouzské hraběnky Kategorie:Francouzské vévodkyně Kategorie:Francouzské spisovatelky 19. století Kategorie:Memoáristky Kategorie:Úmrtí v Paříži Kategorie:Ženy