Japonská nová vlna či Núberu bágu (japonsky: ヌーベルバーグ) je označení pro skupinu japonských filmařů a jejich děl, kteří inovovali filmové vyjádření, zhruba od konce 50. let do poloviny 70. let 20. století. Mezi nejvýznamnější představitele patří režiséři Nagisa Óšima a Šóhei Imamura. Vedle nich pak zejména Jošišige Jošida a Masahiro Šinoda. Někdy jsou k hnutí zařazováni i Hiroši Tešigahara, Tošio Macumoto, Kon Ičikawa, Jasuzó Masumura, Seidžun Suzuki nebo dokumentarista Susumu Hani, který do Japonska uvedl principy cinema vérité. Označení nová vlna je inspirováno francouzským pojmem, podobně jako v řadě jiných zemí (československá nová vlna ad.). I japonští filmaři, podobně jako ti francouzští, zpochybnili zavedené postupy a přišli s novými tématy, ale jinak existuje mnoho rozdílů oproti francouzskému hnutí – to japonské kupříkladu nevzešlo z nezávislých produkcí, ale vzniklo v lůně velkých filmových studií (zejm. studio Šočiku), byť časem se většina tvůrců k nezávislé produkci musela uchýlit, když jejich filmy komerčně neuspěly. Vlivy, k nimž se autoři japonské nové vlny hlásily, byly také různorodé, u Ošimy to byl Vsevolod Mejerchold a Bertolt Brecht, u Jošidy Michelangelo Antonioni a Ingmar Bergman. Podobně jako ve Francii ale existovalo spojení s levicovými radikálními hnutími a tzv. novou levicí. Mezi témata, kterými se Nová vlna zabývala, patřila radikální politika, kriminalita mladistvých, nespoutaná sexualita, měnící se role žen ve společnosti, homosexualita, rasismus a postavení etnických menšin v Japonsku. Někteří filmaři ovšem pojem nová vlna odmítali, nejhlasitěji Óšima a Jošida. V polovině 70. let se hnutí rozpadlo, zejména proto, že náročné umělecké snímky se staly neufinancovatelné. Většina tvůrců nové vlny se uchýlila do televize, Imamura a Hani jako dokumentaristé, Šinoda točil pro televizi adaptace klasických literárních děl. Pouze nejslavnější představitel, Óšima, zůstal na velkém plátně, díky zahraničním produkcím.
Reference
Kategorie:Japonská kinematografie Kategorie:Dějiny filmu