Růžena Urbanová (roz. Růžena Marie Milfaitová, známá také jako Charlotta Urbanová či Charlotta Holubová, 17. října 1888 Pavlíkov – 31. března 1978 Haag) byla česká cestovatelka, malířka a sběratelka umění. Během života působila postupně v Nizozemsku, ve Francii a v Indonésii. V Indonésii mimo jiné sbírala místní domorodé umění, které se pak dostalo do sbírek Náprstkova muzea, dnes stálé expozice Národního muzea. Součástí indonéské sbírky muzea je několik stovek těchto sbírkových předmětů.

Život Narodila se v Pavlíkově na Rakovnicku jako druhé ze čtyř dětí do rodiny místního řezníka a hostinského. Počátkem 20. století se s rodinou přestěhovala do německého Chemnitzu. V dospělosti se v Haagu provdala za (výrazně staršího) bohatého českého obchodníka Václava Urbana. V Nizozemí se snažila propagovat nově vzniklou Československou republiku; chystala zde například českou výstavu lidových krojů, granátů nebo skla. Psala do místního tisku a stala se i dopisovatelkou českých novin a časopisů, kam naopak přispívala reportážemi z Nizozemska. Po první světové válce se rovněž připojila k mezinárodnímu humanistickému a antiklerikálnímu hnutí Volná myšlenka a zasadila se o to, aby se 18. mezinárodní kongres organizace v roce 1920 konal v Praze namísto zamýšleného Říma. Koncem roku 1920 převzala péči o malou dcerku svého předčasně zesnulého mladšího bratra Emanuela, a krátce nato byla nucena převzít i rozsáhlou obchodní agendu svého manžela, který zemřel v lednu 1923. Aktiva manželovy firmy posléze převedla na holandskou banku, která s nimi hospodařila a Urbanové vyplácela podíl ze zisku. Lze předpokládat, že dědictví z ní udělalo movitou a nezávislou ženu.

Po smrti manžela se chtěla z Haagu vrátit do Prahy, ale nakonec se odstěhovala do Paříže, kde se začala věnovat své velké zálibě, výtvarnému umění. V roce 1924 si pronajala ateliér, v němž údajně dřív pracoval Paul Gauguin a ve kterém pak tvořila přibližně čtyřicet let. V roce 1927 se provdala se za říčanského mlynáře Václava Holuba, manželství však bylo hned na počátku třicátých let rozvedeno. Po komplikovaném rozvodu prodala dům v Říčanech a koupila dům na Vinohradech.

Malířství, psaní a fotografování se věnovala prakticky po celá dvacátá a třicátá léta. V Paříži navázala kontakty s Toyen či Jindřichem Štýrským a stala se nadšenou malířkou, která tvořila například během svých výletů po Francii. Styl jejích zářivých, pestrobarevných obrazů byl inspirován impresionismem; mimo jiné malovala portréty, zátiší i akty. Hodně pracovala, získala francouzské občanství, stala se stálou dopisovatelkou agentury Čechopress ve Francii a fotoreportérkou agentury General Press. Vedla mondénní život (mimo jiné létala a jezdila na koni) a pokračovala v cestování. Pobývala na Francouzské Riviéře, ve švýcarských Alpách, Řecku či Egyptě. Již ve dvacátých letech poprvé pobývala v Indonésii. Jako malířka v období před druhou světovou válkou dosáhla určitého věhlasu; vystavovala mimo jiné na pařížských Salonech či v pražské Rubešově galerii. Část jejích obrazů byla shromážděna v Náprstkově muzeu. V rámci literární činnosti Urbanová psala pro české a francouzské časopisy a ve francouzštině napsala několik sci-fi románů – například Tajemství podmořského města či Eskamotér duší.

Roku 1938 – krátce před začátkem války – se vydala na svou druhou cestu po světě, která měla být cestou kolem světa. Docestovala až do Tichomoří. Naštívila Tahiti a další oceánské ostrovy, Novou Kaledonii, Nový Zéland a Austrálii a svou cestu zakončila v Indonésii. Navštívila Borneo, Jávu, Sumatru a Bali, usadila se ve městě Surabaja a pokračovala v malování. Kromě toho začala sbírat předměty místního domorodého umění, které pravidelně posílala do Evropy – zejména textilie (domorodé oděvy, zlatem a stříbrem protkávané a batikované látky), dále zbraně, dřevořezby a šperky. V roce 1943 ji zastihla japonská okupace indonéských ostrovů a jako Evropanka se dostala do internačního tábora, kde ve špatných podmínkách, které podlomily její zdraví, strávila pravděpodobně delší dobu. Teprve v roce 1946 se za ne zcela vyjasněných okolností vrátila do Evropy.

V roce 1947 vyšel na pokračování v časopise Vlasta (v jeho prvním ročníku) román Bílý pták (původně 1937), jediné její dílo přeložené do češtiny. V roce 1948, krátce před únorovým převratem, se v Náprstkově muzeu konala výstava jejích obrazů a indonéských sbírek, které se jí úspěšně podařilo dopravit do Evropy. Hlavní část výstavy tvořily tradiční indonéské oděvy (sarongy a selendangy, batikované látky a látky zhotovené ikatovou technikou), dále zbraně, šperky, plastiky a loutky. Po skončení výstavy byly sbírkové předměty na její žádost uloženy v depozitu Náprstkova muzea, aby se předešlo jejich rozprodání. V šedesátých letech sbírka přešla jako dar (nikoli konfiskát) do správy muzea; její obrazy byly prodány do antikvariátů a dostaly se tak do soukromých sbírek. Její další majetek byl komunistickým režimem zkonfiskován. Urbanovou dále velmi ranilo, že její pařížský ateliér byl zbourán kvůli stavbě metra. I se svými obrazy přesídlila do Haagu, kde v roce 1978 zemřela. Po její smrti se v majetku rodiny zachovalo jen několik málo obrazů a osud velké většiny z nich zůstává neznámý.

Roku 2020 byla v rodném Pavlíkově uspořádána vzpomínková výstava jejích fotografií a obrazů.

Odkazy Reference

Literatura

Kategorie:České malířky Kategorie:České cestovatelky Kategorie:Čeští sběratelé umění Kategorie:Čeští mecenáši Kategorie:Indonésie Kategorie:Narození v roce 1888 Kategorie:Narození 17. listopadu Kategorie:Narození v Pavlíkově Kategorie:Úmrtí v roce 1978 Kategorie:Úmrtí 31. března Kategorie:Úmrtí v Haagu Kategorie:Ženy