náhled|Boční pohled na Husův kámen v Kostnici (2025) Husův kámen je několik set kilogramů těžký černý vápenec, který jedna kostnická občanská iniciativa v roce 1862 umístila na domnělém místě upálení českých učenců Jana Husa a Jeronýma Pražského v průběhu církevního koncilu v Kostnici (1414–1418). Husův kámen patří k prvním památníkům Jana Husa v 19. století mimo Čechy, který se v průběhu času stal významným poutním místem. Není ovšem jisté, že se nachází na skutečném místě upálení. Existují další návrhy na lokalizaci, všechny se ale také omezují na oblast několika set metrů okolo Husova kamene.
Z historie Husova kamene Historie památníku je neoddělitelně spjata s proměnami pohledu na Jana Husa. Vystihl to trefně knihovník a profesor historie Josua Eiselein († 1856), který ve své práci o místu upálení Husa a Jeronýma píše:„Každý návštěvník s určitým vzděláním, který už po čtyři století vchází do ulic Kostnice, se ihned ptá na místo, kde tito mučedníci pravdy nebo tito prokletí kacíři přišli o život. S nemalým podivením však slyší zvědaví poutníci váhavé a s viditelnými rozpaky pronesené odpovědi, kterých se jim na jejich otázku dostane, protože již od téměř tří století nikdo nedokázal s jistotou určit nebo ukázat v úzce ohraničeném prostoru přesné místo upálení.“ Několik Eiseleinových současníků se v 19. století otázkou místa upálení zabývalo. Přesné určení místa však komplikovaly informace historických pramenů z 15. století a změny terénu města Kostnice.
Středověké prameny o místě upálení Kostnický měšťan Ulrich Richental byl svědkem kostnického koncilu a byl také přítomen upálení Jana Husa (6. 7. 1415) a Jeronýma Pražského (30. 5. 1416). Jeho kronika popisuje cestu Jana Husa na místo upálení ze všech středověkých pramenů nejpodrobněji:„Kostničtí ho s více než tisíci ozbrojenci vedli z města, a také světská knížata a páni měli všichni zbraně. [...] Tak ho vedli ke Geltingerské bráně a kvůli velkému shluku lidí ho museli k Brühlu vést okolo Richmanova domu. [...] Poté byl veden do středu malého vnitřního pole [...] A když přešel malý most a došel na vnitřní pole, kde uviděl dřevo, slámu a oheň, padl třikrát na kolena a hlasitě řekl: „Ježíši Kriste, synu Boha živého, který jsi za nás trpěl, smiluj se nade mnou (Jesu Christe, fili Dei vivi, qui passus es pro nobis, miserere mei).“ vlevo|náhled|Barevně vyznačená cesta Jana Husa po jeho odsouzení z katedrály k místu upálení Podle Richentalova vylíčení byl Jan Hus veden na místo upálení z katedrály, kde byl odsouzen jako kacíř, přes Münsterské a Svatoštěpánské náměstí k vnitřní Rajské bráně městské hradby. Poté byl veden dál k vnější Rajské bráně po cestě směrem do Gottliebenu. Tam, uprostřed menší zelené plochy jižního Brühlu, se nacházelo místo exekuce. Richentalův popis cesty se shoduje se zprávou Petra Mladoňovice, Husova stoupence, který byl jeho upálení rovněž přítomen. Potíž s lokalizací místa na menším poli Brühlu, kde Hus našel svou smrt, spočívá jednak v tom, že se spolu se zmíněnými budovami změnil i terén, jednak v tom, že z doby konání kostnického koncilu neexistují žádná zobrazení města, odpovídající věrně skutečnosti.
Události předcházející odhalení památníku (baroko / protireformace) náhled|Veduta Kostnice (1633) s označením místa upálení Jana Husa Podrobné veduty města Kostnice jsou dochovány teprve až z počátku 17. století. Důležité východisko pro lokalizaci místa upálení představuje dílo Matthiase Meriana „Eigentliche Contrafactur der Stadt Constanz am Bodensee wie solche während der Belagerung Anno 1633 im Wesen gestanden“ (Skutečná podoba města Kostnice na Bodamském jezeře, jak vypadalo během obléhání v roce 1633). Tam je v legendě pod bodem 16 uvedeno: „Kapucínský klášter. Stojí na místě, kde byl upálen Jan Hus.“
Toto tvrzení se shoduje se zápisem v kronice kapucínského kláštera z roku 1602: Klášter měl být postaven na místě, „kde Jan Hus kdysi podstoupil trest ohněm za svá provinění“. Kostnice byla rekatolizována, a tak by dávalo smysl, že na údajném místě upálení Jana Husa byl postaven klášter římskokatolického žebravého řádu, aby se zabránilo vzniku poutního místa protestantů. Josua Eiselein ale v 19. století pochyboval, že by místo Husova upálení a místo pro zahrabávání mršin bylo vybráno pro klášterní areál. Klášter musel být na konci třicetileté války kvůli obraně města zbořen, a tak již nemohl v následující době pomoci při určení místa upálení.
Politický kontext zřízení Husova kamene Po Vídeňském kongresu (1815) upřednostnili evropští vládci politiku restaurace a represe s cílem potlačit liberální a národní hnutí. Němečtí liberálové interpretovali Jana Husa jako toho, „kdo razil cestu svobodě svědomí”, což vedlo k přehodnocení jeho osoby. Historická paměť na Jana Husa byla opět oživena.
Recepce Jana Husa v českých zemích (19. století) V českých zemích se Jan Hus v 19. století těšil velké úctě. Podle Michaela Kutheho vnímali Češi Husa „nejen jako mučedníka za náboženskou svobodu, ale také jako osobnost národní integrace”. Ještě před umístěním Husova kamene navštěvovali Kostnici jednotlivě čeští krajané, aby se poklonili památce upálených Čechů. František Dittrich, pražský obchodník se dřevem a pozdější starosta Prahy, navštívil Kostnici v roce 1856. O prohlídce údajného místa upálení napsal:“Vzpomínka na tragickou událost, upálení zde velkého krajana našeho před 450 lety, v nás vyvolala cit bolný, jenž se jevil v mlčení dumavém u nás všech, jako bychom se na to umluvili.”
První pokusy o zřízení Husova památníku Liberálně smýšlející starosta Kostnice Karl Hüetlin ambiciózně prosazoval plán postavit na místě upálení Jana Husa a Jeronýma Pražského „velkolepý památník“. V roce 1834 napsal pamětní spis, v němž představil Jana Husa jako „identifikační postavu ducha velkého evropského smíření“. Plán však Hüetlin nemohl zrealizovat, protože proti němu zakročilo rakouské ministerstvo zahraničí. Místo toho dostal Hüetlin pokyn, aby se zdržel jakýchkoli činností „souvisejících s touto záležitostí.”
Karl Hüetlin nezůstal u jediného pokusu o zhmotnění památky na Jana Husa v Kostnici. V prosinci 1840 po něm nechal pokřtít nový parník. Opět však zasáhly úřady, tentokrát zástupci bádenské vlády. Obávali se, že loď nedostane povolení přistát v Bavorsku a Rakousku. Parník „Jan Hus” proto dostal nové jméno „Helvetia.”
Snahy kostnických liberálních občanů skončily po porážce bádenských revolučních ozbrojených sil v roce 1849, Karl Hüetlin se stáhl z politiky. Trvalo více než deset let, než se Kostničané znovu pokusili zřídit památník Janu Husovi a Jeronýmovi Pražskému. Politický rámec pro to vytvořil bádenský velkovévoda Friedrich I., který se v Bádensku snažil zavádět liberální reformy a omezit vliv katolické církve.
V roce 1861 vznikla v Kostnici občanská iniciativa, jejímž cílem bylo umístit na předpokládaném místě upálení pamětní kámen. Ve spolupráci s kostnickou obecní radou rozhodly oba orgány, že usadí pamětní kámen s prostým nápisem „ na místě, kde Hus musel za své náboženské přesvědčení vydechnout svou vznešenou duši.”
Vzhledem k tomu, že se přijetí usnesení v obecní radě zpozdilo, rozhodla se občanská iniciativa financovat náklady na pamětní kámen a jeho dopravu pomocí sbírky. Podle místního tisku byli mezi dárci významní občané Kostnice jako například starosta Stadler, podnikatelé jako Macaire a Herosé, a také dárci z USA.
K myšlence památníku se ale objevily i kritické hlasy. Příkladem odporu a přetrvávajícího negativního postoje vůči Janu Husovi je článek ve zpravodaji města Karlsruhe z roku 1862: „Umístění ´monumentu´ [by bylo] velkou opovážlivostí vůči vládě [...]. Hus pronesl tvrzení nejpodivnějšího a nejnebezpečnějšího druhu, která mohla být špatně vyložena a zneužita také proti světské moci císaře a každého knížete, a proto musel být podle tehdejších zákonů odsouzen.“ Kostnická občanská iniciativa odůvodnila svou žádost slovy:„Rozhodně tedy nejde o urážku ani nějakého náboženského společenství, ani státu, nýbrž jen o vzdání holdu vzdělaným lidem, zajímajícím se o historické události, když je konečně po více než 400 letech místo, kde se odehrálo tak krvavé a osudné drama dějin, označeno kamenem a předáno potomkům.”Vzhledem k tomu, že dosavadní pokusy umístit na místě upálení pamětní kámen ztroskotaly, rozhodla se občanská iniciativa rychle jednat.
Původ a transport Husova kamene Při stavbě železnice do Kostnice se nedaleko Hegne objevil velký bludný kámen. Výbor se rozhodl několik tun vážící černý vápenec koupit a zajistit jeho transport do Kostnice.
I v době industrializace představovala přeprava tak těžkého kamene problém. Balvan byl převezen z Hegne do Kostnice první parní lokomotivou na této trase, která nesla jméno James Watt. Podle novinových zpráv se krátce před železniční stanicí Kostnice u koncilní budovy zlomily dvě nápravy, proto se další přeprava zpozdila a musela být provedena pomocí zvířecí síly.
Symbolická ceremonie veřejného odhalení černého vápence jako pamětního kamene s vyrytými jmény českých učenců se konala 8. října 1862. Místní tisk o záměru informoval již šest měsíců předem, a to barvitým a patetickým jazykem: „Slunce 19. století rozptýlilo noc a mlhu středověku a nyní se usmívá nad oslavovaným místem upálení českého mučedníka stejně jako nad požehnanými náhrobky mrtvých vlastenců.“
Začátek českých poutí k Husovu kameni náhled|Fiktivní zobrazení Husova kamene v novinách Rodinná kronika Zejména v českých zemích byl kostnický záměr sledován s velkým zájmem. Pražský týdeník „Rodinná kronika“ uveřejnil 5. července 1862 obrázek Husova kamene, dopraveného na místo upálení, ačkoli se skutečná ceremonie konala až o tři měsíce později. vlevo|náhled|upright|Historická pohlednice stromořadí vedoucího k Husovu kameni v dnešní čtvrti Paradies
V následujících letech přijíždělo k Husovu kameni stále více krajanských spolků, mj. i spolek Česká beseda v Curychu:"[...] a tu na konci pěkného lipového stromořadí je viděti pomník. Nemožno vyjádřiti pocit, jaký zmocnil se nás všech, když jsme se blížili k místu tomu! Poukázav na místě, na kterém stojíme, na zásluhy Husovy o vlast naši, připomenul (předseda spolku), že dvě stě let nato, kdy zde klesl mistr, i dílo jeho se zřítilo, a opět za dvě stě let probudil se národ ze sna a počíná znáti slavných předků svých.”První velká organizovaná pouť z Čech se vypravila do Kostnice v roce 1868. V radikálnědemokratickém časopise Svoboda byla zveřejněna výzva k účasti, sepsaná českým studentem:“Pravdy, které Hus hlásal, mocně proklestily cestu vpřed. Myšlenky, pro které byl upálen, myšlenky politické a náboženské svobody, slaví velké vítězství na celém světě. Jsme hrdí na to, že Hus byl náš krajan, že tento velký věštec pocházel ze středu našeho národa. Je proto naší povinností, abychom se v památný den Husova upálení, 6. července, vydali na pouť do míst, kde tento vznešený věrozvěst nadšeně vstoupil do plamenů za své přesvědčení, za pravdy, kterými už mocně dýchá současná osvícená doba." náhled|Hugo Ullik: Slavnost u Husova kamene v Kostnici 6. července 1868 Do Kostnice přijelo 200 až 250 českých a slovenských krajanů, mezi účastníky byl i skladatel Bedřich Smetana. V následujících letech začali do Kostnice proudit návštěvníci z Čech. Podle historika Jiřího Kořalky bylo ve druhé polovině 19. století „téměř národní povinností každého Čecha [...] zastavit se v Kostnici nebo se tam přímo vypravit a vzdát hold světoznámému tragickému hrdinovi českých dějin“.
Památku na Jana Husa a Jeronýma Pražského uchovávali také Češi, bydlící v okolí Kostnice. Od roku 1883 pořádali čeští krajané organizovaní kolem sládka Adolfa Gustava Jeřičky každoročně „Věrnou stráž u Husova kamene“.
Místo paměti v 19. a 20. století vlevo|náhled|Historická fotografie Husova kamene (19./20. století)