náhled|vpravo|Vězeňská identifikační fotografie Aloise Ozábala Bohuslav Matouš (12. července 1899 Liberec – 6. března 1976 Praha) byl český archivář. Po únoru 1948 byl v 50. letech 20. století v komunistickém Československu souzen a vězněn.
Život Před a během druhé světové války Bohuslav Matouš se narodil 12. července 1899 v Liberci. Tady absolvoval německé gymnázium (formálně ukončeno ke 14. prosinci 1918). Jeho vysokoškolská studia na Univerzitě Karlově v Praze probíhala od školního roku 1921/1922 až do 16. prosince 1925. Studium obnášelo dvě rigorózní zkoušky: hlavní rigorózum z pomocných věd historických a českých dějin (9. listopadu 1925) a vedlejší rigorózum z filozofie (9. prosince 1925). Promoce na doktora filozofie se konala 16. prosince 1925 a byla podmíněna vypracováním dizertační práce s názvem „Listiny a kancelář Přemysla Otakara II do konce roku 1253“.
Ještě v průběhu vysokoškolského studia historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze pracoval (v letech 1922 až 1927) jako pomocná síla v Archivu země České Praha. V roce 1927 začal pracovat na ministerstvu zahraničních věcí. Odjel do Rakouska, kde působil jako přednosta kulturně–historické komise při československém velvyslanectví ve Vídni. Do Prahy se vrátil v roce 1930 a začal pracovat pro Archiv ministerstva zahraničních věcí Praha. (V tomto archivu působil mezi léty 1930 až 1939 a pak ještě po druhé světové válce v letech 1945 až 1946).
Po německé okupaci Čech, Moravy a Slezska a nastolení protektorátu tento archiv zanikl a Bohuslav Matouš pracoval (v letech 1939–1945) v Archivu ministerstva vnitra Praha. V roce 1943 přišel na svět jeho syn Jaromír Matouš.
Po druhé světové válce Po skončení druhé světové války působil (v letech 1946 až 1949) jako vedoucí politického Archivu v kanceláři prezidenta republiky Dr. Edvarda Beneše. Také se podílel na přebírání Štěchovického archivu (archiv K. H. Franka) od Američanů. Komunisté se domnívali, že Štěchovický archiv obsahuje seznamy válečných konfidentů z řad komunistů a tak se Bohuslav Matouš ocitl v hledáčku státní bezpečnosti (StB). Mimo archivní práce pomáhal Bohuslav Matouš prezidentovi Benešovi při sepisování jeho pamětí. Ještě před únorem 1948 se rodina Bohuslava Matouše a jeho manželky Vojtěšky Matoušové setkávala v letním sídle v Sezimově Ústí s manželi Edvardem a Hanou Benešovými. Po smrti Edvarda Beneše (září 1948) pracoval Bohuslav Matouš v Pedagogické knihovně J. A. Komenského a v Historickém ústavu Československé akademie věd.
50. léta 20. století Dne 13. listopadu 1953 v noci byl Bohuslav Matouš zatčen státní bezpečností, odvezen do Ruzyně a podroben výslechu, který trval 70 hodin a při kterém mu vyrazili jeho poslední zuby. Spolu s Aloisem Ozábalem byl Bohuslav Matouš odsouzen za to, že dávali připomínky k dopisu, který chtěla protistátní organizace Legie Svobody – DAAK odeslat americkému prezidentu, informovat jej o činnosti organizace a požádat jej o případnou podporu. Alois Ozábal přislíbil pomoc při doručení dopisu, ale po poradě s dr. Bohuslavem Matoušem pomoc při doručení odmítl. Organizace Legie Svobody – DAAK se pokoušela vytvořit jednotící ústředí domácího třetího odboje, ale byla infiltrována agenty Státní bezpečnosti. Bohuslava Matouše odsoudilo vojenské kolegium Nejvyššího soudu v Praze ve dnech 14. až 16. dubna 1954 za údajnou vlastizradu na osm let. Kromě toho byl odsouzen ke ztrátě čestných práv občanských na 6 roků a soudním výrokem také ztratil právo používat akademický titul doktora filozofie. Alois Ozábal odešel od přelíčení s trestem odnětí svobody v době trvání jedenácti let.
Po odsouzení byl Bohuslav Matouš odvezen do Jáchymova, kde pracoval na dole Rovnost. V komunistickém lágru učil spoluvězně cizí jazyky a pořádal tam pro ně latinské přednášky. Rodina jej mohla navštěvovat 3× až 4× ročně a jednou za měsíc mu mohla poslat dopis. Bohuslav Matouš byl předčasně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody v roce 1959. (V evidenci zájmových osob vedené státní bezpečností byl od 15. února 1958).
Po roce 1960 Po propuštění se od roku 1960 živil jako zedník, ale v roce 1963 prodělal infarkt myokardu a 6 měsíců byl v domácím doléčení. V uvolněných poměrech 60. let 20. století mohl znovu pracovat na pozici, která odpovídala jeho vzdělání a zkušenostem. V Arcibiskupském archívu pracoval až do 6. března 1976, kdy v Praze zemřel.
Publikační činnost Matouš, Bohuslav. Rakouský státní archiv vnitra a spravedlnosti ve Vídni a jeho zkáza. [S. l.: s. n., 1927; 16 stran. Matouš, Bohuslav. Die geistlichen, privaten und städtischen Archive in der Tschechoslovakei. (Církevní, soukromé a městské archivy v Československu.); [S.l: s.n.], 1935; strany: 355 až 372. Matouš, Bohuslav. Archivy a fotografie. Praha: [s.n.], 1943; 100 stran. Matouš, Bohuslav. Staré pacovské rody. Pacov: Spořitelna města Pacova, [19--?]. stran.
Odkazy Poznámky
Reference
Související články Václav Vít Jan Křinecký-Čiolek Miloslav Matas Alois Ozábal Legie Svobody – DAAK Externí odkazy
Kategorie:Čeští archiváři Kategorie:Absolventi Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Kategorie:Političtí vězni komunistického režimu v Československu Kategorie:Narození v roce 1899 Kategorie:Narození 12. července Kategorie:Narození v Liberci Kategorie:Úmrtí v roce 1976 Kategorie:Úmrtí 6. března Kategorie:Úmrtí v Praze Kategorie:Muži