Japonská encefalitida je infekční onemocnění mozku. Jeho původce, virus japonské encefalitidy (JEV), je obalený RNA virus z rodu Flavivirus a čeledi Flaviviridae, blízce příbuzný s virem západonilské horečky (WNV), virem encefalitidy Murray Valley, virem encefalitidy St. Louis či virem Usutu. Jeho přenašeči jsou zejména komáři rodu Culex (dominantně Culex tritaeniorhynchus), z hlediska přenosu se tedy jedná o arbovirus. Lidé (ale například i koně) představují náhodné konečné hostitele, virus cykluje zejména mezi dalšími obratlovci, z nichž jsou z epidemiologického hlediska nejdůležitější prasata a volavkovití ptáci, snad i jiní stěhovaví ptáci a netopýři.
Japonská encefalitida je endemická v jižní, východní a jihovýchodní Asii a v severní části Oceánie. Postupně proběhla geografická expanze JEV, v 90. letech 20. století jižně až na ostrovy v Torresově průlivu a na severoaustralský Yorský poloostrov, západně až do Pákistánu a východně až na ostrov Saipan. Lokálně se JEV zřejmě může objevit či cyklovat i na území Evropy a Afriky, jak prokazují záchyty z Itálie či Angoly. V rámci takto rozsáhlého areálu výskytu se k roku 2021 rozlišovalo celkem pět genotypů, z nichž všechny se vyskytují v Indonésii a Malajsii. Jakožto onemocnění byla japonská encefalitida zaznamenána poprvé v Japonsku v 70. letech 19. století (odkud ale nemusí její původce pocházet) a popsána teprve v roce 1924. Pro riziko záměny s onemocněním encephalitis lethargica nesla původně jméno japonská encefalitida typu B. K experimentálnímu přenosu došlo v roce 1934 a k izolování původce následující rok.
Inkubační doba činí 4–14 dní. Většina infekcí probíhá bezpříznakově nebo jako mírné horečnaté onemocnění, podle starších dat připadá jeden nemocný na 25 až 1 000 infikovaných. Jen u malého množství nakažených se rozvíjí vážné klinické onemocnění, charakterizované zprvu gastrointestinálními problémy (zejména u dětí), rychlým nástupem vysoké horečky a postupujícími vážnými neurologickými příznaky v důsledku postižení šedé hmoty mozkové, někdy i předních míšních rohů. Onemocnění může probíhat vlekle a jeho léčba bývá pouze symptomatická, respektive rekonvalescenční. Podle WHO může skončit smrtí až 30 % klinických případů a asi 20–30 % z přeživších trpí trvalými následky. U klinických případů dětí bývá smrtnost vyšší, nicméně klinické onemocnění se častěji rozvíjí u dospělých. Celkový počet klinických případů podle dat WHO z roku 2024 činí asi 100 tisíc/ročně, japonská encefalitida je tak nejrozšířenější virovou encefalitidou v mnoha asijských zemích. Může propukat v sezónních epidemiích, zejména v létě. Výskyt onemocnění mj. koreluje s přítomností rýžových polí. K dispozici je několik typů vakcín, ostatní preventivní opatření nejsou v kontrole onemocnění tak efektivní.
Reference
Literatura
Externí odkazy
Kategorie:Virová onemocnění Kategorie:Nemoci přenášené hmyzem Kategorie:Tropické nemoci