Báhoňská jaderná elektrárna s odběrem tepla () byla plánovaná jaderná elektrárna na Slovensku. Elektrárna se měla nacházet poblíž obce Báhoň u Bratislavy v Bratislavském kraji. Zařízení mělo vyrábět elektřinu a teplo pro Bratislavu a okolí. Od poloviny 80. let byl projekt prakticky opuštěn ve prospěch teplovodu pro dálkové vytápění z jaderné elektrárny Bohunice.

Historie a technické informace

Počátky Koncem 60. let 20. století Československo vyhodnocovalo výstavbu potenciálních kogeneračních jednotek v metropolitních oblastech země. Město Bratislava bylo jednou z metropolitních oblastí vybraných do užšího výběru. Bratislava již měla odpovídajícím způsobem vysokou poptávku po dálkovém vytápění, která se očekávala v důsledku bytové výstavby, což by vedlo k podobně prudkému nárůstu poptávky po elektřině. Místní zdroje chladicí vody z okolních vodních toků také umožňovaly realizovat průtočné chlazení, a proto bylo několik lokalit v okolí vhodných pro takový závod. Ačkoli rafinerie Slovnaft poskytovala zdroj surovin pro konvenční teplárny, její využití bylo velmi omezené, protože rafinační proces produkoval primárně velmi těžký odpadní olej, který se v kotlích tepláren obtížně spaluje. Vzhledem k deficitu dodávek energie v Západoslovenském kraji byla obecně považována za proveditelnou výstavba velké jaderné elektrárny s až dvěma reaktory, každý s elektrickým výkonem mezi 500 a 1000 MW. Realizace těchto plánů však nebyla před lety 1980-1985 zvažována, protože několik technických otázek zůstalo nevyřešených. Patřilo mezi ně umístění tak velkých jaderných elektráren v hustě osídlených městských oblastech a otázka integrace konvenční teplárny, která měla být postavena v okrese Bratislava IV, do sítě dálkového vytápění. Kromě toho existovaly i některé nepříznivé stavební podmínky, včetně otázky zásobování okresu Petržalka, který se nachází na pravém břehu Dunaje, což by vyžadovalo vedení potrubí dálkového vytápění přes řeku nebo nad ní. V nadcházejících letech měly být pro tyto otázky vypracovány studie zaměřené na řešení.

Předběžné plánování jaderné elektrárny pro zásobování Bratislavy začalo v první polovině 70. let 20. století. Do roku 1976 se studie zintenzivnily a ukázalo se, že Bratislava je pravděpodobně nejvhodnějším místem v Československu pro ekonomicky životaschopný provoz jaderné elektrárny. To bylo způsobeno především vysokou poptávkou po elektřině v metropolitní oblasti. Vzhledem k tomu, že by přestavba elektrárny Bratislava IV na plyn vedla ke ztrátě elektrického výkonu 500 MW, bylo jaderné řešení zvažováno vážněji než kdy jindy. Proto měla být jaderná elektrárna plně začleněna do plánování na období do roku 2000.

Vzhledem k očekávanému růstu Bratislavy bylo v roce 1976 navrženo, aby se poblíž severního okresu Bratislava I a severovýchodního okresu Bratislavy II zvážila výstavba jaderné elektrárny, jelikož se předpokládalo, že poptávka po teple dosáhne do roku 1980 přibližně 866 MW, z čehož 546 MW by pocházelo pouze z rafinerie Slovnaft. Poptávka v západní Bratislavě však byla považována za příliš nízkou, protože rozvoj v této oblasti byl prakticky dokončen a nepředpokládal se žádný předvídatelný nárůst poptávky po teple. S takovým nárůstem se nepočítalo dříve než v letech 1985 až 1995, tedy v období, kdy se předpokládala dostupnost jaderné elektrárny pro Bratislavu. Pro jižní Bratislavu byla v letech 1975 až 1985 plánována výstavba nových bytových komplexů, které by vytvořily 42 000 nových bytových jednotek. To by vedlo k dodatečné poptávce po dálkovém vytápění o výkonu 436 MW. Největším omezením pro Bratislavu byl provozní režim jednotlivých sítí dálkového vytápění, které fungovaly při různých tlacích a teplotách, a proto by musely být k jaderné elektrárně připojeny individuálně.

Na základě tohoto vývoje byly pro výstavbu jaderné elektrárny poblíž Bratislavy vybrány čtyři mikrolokality. Jednalo se o lokalitu Bratislava-Jih, obec Báhoň na severovýchodě, Kostolná na východě a západní část Bratislavy. Elektrárna byla primárně určena k zásobování teplem rafinérie Slovnaft, centra Bratislavy a východní části města, každá se samostatným teplovodem z jaderné elektrárny, pracujícím s teplotou přívodu 185 °C a teplotou vratné vody 65 °C. Lokalita Bratislava-Jih se nacházela v blízkosti rafinérie Slovnaft, což umožňovalo přímé připojení. Ostatní okresy měly být zásobovány napojením na síť dálkového vytápění Bratislava-Jih, která však pracovala s nižšími teplotami než ostatní sítě. To by vyžadovalo následné vytápění v místech připojení pomocí konvenčních ohřívačů. Obec Báhoň, vzdálená od rafinérie 35 kilometrů, byla nejvzdálenější. Poloha však upřednostňovala přímé spojení s východní a jižní částí Bratislavy, ačkoli pro Slovnaft by bylo nutné samostatné potrubí. Západní část Bratislavy nemohla být v tomto místě připojena, protože neexistovala žádná proveditelná trasa pro přímé teplovodné potrubí k jaderné elektrárně Báhoň. Jedinou možností by bylo připojení přes teplovod vedoucí jižně od města, ale to by s celkovou délkou 70 kilometrů dosáhlo svých technických limitů. Stejné řešení by bylo použito i pro lokalitu Kostolná, ačkoli tato lokalita, vzdálená 28 kilometrů od rafinerie Slovnaft, byla výhodnější. Výstavba v západní Bratislavě byla vyloučena jako nejhorší možnost, protože délky potrubí by byly velmi dlouhé a umožňovaly by pouze připojení k rafinerii Slovnaft a západní síti dálkového vytápění.

Od března 1976 se zpočátku zkoumala výstavba dvou reaktorů VVER-440 s kontejnmentem. Zahájení výstavby bylo plánováno na období let 1977 až 1978, analogicky k rozšíření jaderné elektrárny Bohunice o dva další reaktory VVER-440. Od května 1976 byl projekt upraven tak, aby zahrnoval instalaci dvou reaktorů VVER-1000/320. Další posouzení lokality bylo provedeno na základě typů reaktorů, přičemž se lokalita Bratislava-Jih ukázala jako poměrně problematická kvůli své blízkosti k městu a ochranné oblasti pitné vody Žitný ostrov. Lokalita Báhoň byla z hlediska radiační ochrany hodnocena nejlépe díky své vzdálenosti od metropolitní oblasti. Její poloha v podhůří Malých Karpat je podobná geologickým podmínkám jaderné elektrárny Bohunice. Kostolná je o něco blíže metropolitní oblasti a v její blízkosti se nachází Malý Dunaj jako zdroj chladicí vody. Lokalita je podobná jako v lokalitě Bratislava-Jih, poblíž ochranné vodohospodářské oblasti Žitný ostrov. Lokalita Bratislava-Západ byla plánována 10 kilometrů severně od soutoku řek Moravy a Dunaje na levém břehu Moravy. Tato lokalita však byla považována za nevýhodnou kvůli velkým vzdálenostem od center tepla, zejména vzhledem k blízkosti metropolitní oblasti Bratislavy. Dalším negativním faktorem byla blízkost 4 až 5 kilometrů od rakouských hranic.

Analýzy ukázaly, že preferovanými jsou lokality Bratislava-Jih, Báhoň a Kostolná. Jako hlavní řešení byla diskutována výstavba dvou reaktorů VVER-1000. Výstavba elektrárny byla zahrnuta do stavebního programu v letech 1984 až 1987. Od začátku 80. let probíhalo společně s Maďarskem plánování možnosti rozšíření odběru tepla z jaderné elektrárny, pokud by byla vybrána lokalita Bratislava-Jih. Teplo mělo být využíváno pro město Győr.

Alternativní plánování Na začátku 80. let se kvůli krátké zbývající životnosti jaderné elektrárny Bohunice V1 s reaktory VVER-440/230 úsilí soustředilo především na to, čím tyto ztracené kapacity v budoucnu nahradit. Dlouhodobé plány počítaly s provozem pouze do let 2004 až 2010, zejména vzhledem k rychlému křehnutí tlakových nádob reaktoru, což byl klíčový faktor ovlivňující životnost. To otevřelo možnosti pro nové využití reaktorů. Jednou z možností bylo zásobovat Bratislavu teplem, provozovat je na snížený výkon, a tím snižovat neutronové záření v tlakových nádobách reaktoru. Alternativně bloky mohly být nahrazeny novými reaktory VVER-1000 jako Jaslovské Bohunice V3.

Druhou zvažovanou možností byla přestavba Bohunic V1 na specializovanou jadernou teplárnu s omezeným výkonem tepelného reaktoru 550 MW, což odpovídá přibližně 35 až 40 % tepelného výkonu základního projektu VVER-440. To by prodloužilo palivový cyklus z 12 na 24 měsíců při stejném poměru výměny paliva a snížené úrovni obohacení o 2,4 až 1,6 %. Vzhledem ke sníženým parametrům tlaku a teploty by primární okruh  dosáhl na vstupu do aktivní zóny reaktoru pouze 190 °C a na výstupu 210 °C při tlaku 60 barů.

Kromě konverze se diskutovalo i o instalaci jednoho nebo dvou reaktorů AST-500 v Bohunicích. Obecným problémem Bohunic však byla jejich vzdálenost od sítí dálkového vytápění, které by mohly elektrárnu zásobovat. Navíc vzhledem k tomu, že Bohunice byly zvažovány jako možné místo pro výstavbu dvou reaktorů VVER-1000, byla výstavba dvou jaderných tepláren AST-500 v tomto místě do značné míry vyloučena.

Vzhledem k tomu, že však dva reaktory VVER-1000 by byly k dispozici až v roce 2010, pět až šest let po předpokládané životnosti dvou bloků Bohunice V1, vznikla by mezera v dodávkách, kterou by bylo nutné zaplnit. Alternativou proto byla výstavba dvou bloků v Báhoni, která by sice měla potřebnou blízkost k Bratislavě, ale byla by také v provozu příliš pozdě, protože by lokalita vyžadovala nové schválení a další rozvoj Bohunic by se zpozdil o roky. Prioritou proto byla výstavba obou bloků jako Bohunice V3.

Na základě analýzy nákladů a přínosů dodávek dálkového tepla s přihlédnutím k době výstavby byla za prioritu považována přestavba Bohunic V1 na jadernou elektrárnu s protitlakými turbínami a odebírání tepla z ní. To by vyžadovalo 5 až 6 let a bylo by k dispozici do roku 2000. Doufalo se, že žíhání reaktorů prodlouží jejich provozní životnost o 15 let, což by umožnilo vybudovat dlouhodobý systém dálkového tepla pro Bratislavu do roku 2015. Vzhledem k tomu, že však problém křehnutí a jeho zmírnění v té době ještě nebyl vyřešen, toto řešení vyžadovalo další rozvoj a mohlo být realizováno pouze v případě, že by nějaké řešení existovalo. Jako nejlepší sekundární alternativa byla zvažována výstavba dvou turbín AST-500 jako jaderná teplárna Pezinok-Šenkvice, což by vyžadovalo dalších 8 let. Od poloviny 80. let 20. století byla prioritou výstavba dvou elektráren AST-500 do roku 2000, ale až po dokončení jaderné teplárny Nošovice u Ostravy, kde měly být vybudovány reaktory AST-300. V 80. letech byly zahájeny terénní průzkumy pro teplárnu Pezinok-Šenkvice. Pro rok 2000 byly zvažovány studie výstavby 56kilometrového potrubí dálkového vytápění z Bohunic do Bratislavy; pozornost se však věnovala i samostatnému jadernému zdroji tepla pro metropolitní oblast, který měl být k dispozici od roku 2010. Na začátku 90. let 20. století byly vypracovány plány na rozšíření jaderné elektrárny Bohunice a zásobování Bratislavy dálkovým teplem z této elektrárny s plány na výstavbu dalších dvou bloků o výkonu 1000 MW do roku 2020.

Plány na jadernou elektrárnu v Báhoni nebo jadernou teplárnu mezi Pezinkem a Šenkvicemi proto nebyly dále rozvíjeny. Nikdy však nebyly realizovány ani plány na teplovod z jaderné elektrárny Bohunice do Bratislavy.

Informace o reaktorech ReaktorTyp reaktoruVýkonZahájení výstavbyPřipojení k sítiUvedení do provozuUzavřeníČistýHrubýBáhoň-1VVER-1000/320Plány na výstavbu zrušeny v 90. letechBáhoň-2VVER-1000/320Plány na výstavbu zrušeny v 90. letech

Odkazy

Reference

Související články

Jaderná energetika na Slovensku

Kategorie:Jaderné elektrárny na Slovensku