Biennio Rosso (v překladu Dva rudé roky) je označení pro roky 1919 a 1920, během kterých v Italském království probíhal intenzivní společenský konflikt. V důsledku hospodářské krize, vysoké nezaměstnanosti a politické nestability po první světové válce, se revoluční socialisté, marxisté a anarchisté pokusili o převzetí továren a vytvoření nového ekonomického systému. Revoluční hnutí se však setkalo s násilným odporem ze strany fašistických černých košil a v důsledku konflikt dospěl v roce 1922 ke státnímu převratu vedenému fašistou Benitem Mussolim.
Toto období charakterizovaly stávky a masové demonstrace dělníků, stejně jako experimenty s dělnickou samosprávou prostřednictvím obsazení půdy a továren.
Pozadí Ačkoliv Italské království vstoupilo do první světové války až v roce 1915 a válku Německému císařství vyhlásilo dokonce až v srpnu 1916, ztráty na životech mělo vysoké – 460 tisíc lidí bylo zabito a dalších 947 tisíc bylo zraněno. Italští civilisté během války čelili hospodářské krizi, inflaci a nedostatku potravin a zboží. Nejpozději od roku 1917 začaly propukat hladové bouře. V roce 1918 se současně radikalizovala Italská socialistická strana, která byla dlouhodobým kritikem vstupu do války. I to jí v listopadu 1919 zaručilo vítězství ve volbách, kdy získala 32 % hlasů a dominovala hlavně v průmyslové severní půlce země.
Po skončení války vedl všeobecný nedostatek k masovému vstupu Italů do Italské socialistické strany a do odborů. Růst členstva zaznamenalo i anarchistické hnutí. V roce 1919 se do příznivější situace například vrátil z exilu italský anarchista Errico Malatesta.
Průběh První organizované nepokoje se odehrály v průmyslových městech Turín a Milán, kde došlo ke zformování dělnických rad a obsazení továren. Hnutí vedli radikální socialisté a jinde anarchosyndikalisté. Nepokoje se brzy poté rozšířily i do zemědělských oblastí Pádské nížiny a byly doprovázeny rolnickými stávkami, nepokoji na venkově a ozbrojenými konflikty mezi levicovými a pravicovými milicemi.
Výrazně se zvýšil počet stávek v průmyslu a nepokojů na venkově: v roce 1919 proběhlo 1 663 stávek v průmyslu, oproti 810 v roce 1913. V roce 1919 se jich zúčastnilo více než milion průmyslových dělníků, což je třikrát více než v roce 1913. Tento trend pokračoval i v roce 1920, kdy proběhlo 1 881 stávek v průmyslu. Výrazně se zvýšil i počet stávek na venkově, z 97 v roce 1913 na 189 do roku 1920, přičemž se stávek zúčastnilo přes milion rolníků. Ve dnech 20. a 21. července 1919 byla vyhlášena generální stávka na vyjádření solidarity s ruskou revolucí. Rolnické milice také zabavily půdu, která zůstala neobdělávaná od statkářů. Jen v roce 1919 takto zabrali 27 tisíc hektarů půdy.
náhled|Obsazení továrny rudou gardou (1920) V roce 1920 stávkovali kovodělníci společnosti FIAT a žádali uznání dělnických rad. V té době se dělnické rady stále více chápaly jako „zárodky budoucí více demokratické podoby pracovní samosprávy“. Dělnické hnutí zažilo svůj vrchol v srpnu a září 1920, kdy došlo k obsazení řady továren v Turíně a Miláně, a to v reakci na zavedení pracovní výluky továrníky. Obsazení továren se účastnilo v severní Itálii až 500 tisíc dělníků. Ovšem Italská socialistická strana, která díky dělnickému hnutí vyhrála volby 1919, ani odbory radikální hnutí nyní nepodpořily a to se postupně vyčerpalo. Hnutí se navíc nepodařilo rozšířit na jih země.
V roce 1921 se hnutí již rozpadlo, jelikož dělníci byli sužováni pokračující krizí a výpadkem příjmů. Na socialistické hnutí navíc agresivně zareagovalo fašistické hnutí černých košil, které bylo podpořeno některými továrníky a majiteli půdy. Nepokoje nakonec dospěly do fašistického státního převratu Benita Mussoliniho v říjnu 1922. Mussolini následně zrušil všechny dělnické výdobytky, které získali v letech 1919 až 1920. Platy dělníků spadly na úroveň z roku 1913.
Odkazy
Reference
Kategorie:Itálie v roce 1919 Kategorie:Itálie v roce 1920 Kategorie:Konflikty po první světové válce Kategorie:Stávky Kategorie:Politické dějiny Itálie Kategorie:Dělnické hnutí