Proces se členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných byl soudní proces před Městským soudem v Praze s Petrem Uhlem, Václavem Bendou, Jiřím Dienstbierem, Václavem Havlem, Ottou Bednářovou a Danou Němcovou, který se uskutečnil ve dnech 22. a 23. října 1979. Šest členů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) a signatářů Charty 77 čelilo vykonstruované obžalobě z trestného činu podvracení republiky. Toho se měli dopustit tím, že sestavovali, rozmnožovali a rozšiřovali v Československu i v zahraniční informace o trestním stíhání československých občanů kvůli jejich politickým názorům.

Jednalo o největší politický proces v době normalizace, jehož cílem bylo umlčet disidenty, kteří upozorňovali na potlačování lidských práv v Československu.

Šest členů VONS si vyslechlo tvrdé tresty odnětí svobody v celkové výši 19 a půl roku. Petr Uhl byl odsouzen k pěti letům odnětí svobody, Václav Havel ke čtyřem a půl, Václav Benda ke čtyřem, Otta Bednářová a Jiří Dienstbier ke třem, Dana Němcová ke dvěma letům odnětí svobody s podmíněným odkladem na pět let.

Příprava procesu Státní bezpečnost (StB) začala připravovat zásah proti VONS v listopadu 1978, tedy půl roku po jeho vzniku. Plán plošného zásahu proti členům VONS předložila Správa vyšetřování StB ke schválení 23. února 1979. Příslušníci Státní bezpečnosti měla podle něj provést najednou domovní prohlídky u vybraných členů VONS, zatknout je a provést výslechy. Na základě výsledků domovních prohlídek mělo být rozhodnuto o uvalení vazby a vznesení obvinění.

Dne 29. května 1979 o páté hodině ráno vtrhli příslušníci StB a VB do domácností většiny členů VONS. Při domovních prohlídkách zabavili nejen dokumenty spojené s činností VONS, ale i velké množství osobní korespondence, samizdatových a exilových publikací, legálně vydaných knih, rodinných fotografií a osobních poznámek, které byly jejich majitelům vráceny po několika měsících. StB nebrala při zásahu ohled na soukromí, v bytech bez předchozího souhlasu přítomných používali příslušníci StB magnetofonů, fotoaparátů a filmových kamer k natočení záběrů, které měly sloužit k zostuzení disidentů v československých sdělovacích prostředcích. Svědky zásahu byly malé děti.

K výslechům předvedla StB šestnáct členů VONS, kteří v roce 1978 oznámili, že budou sledovat, jak československé bezpečnostní a soudní orgány postupují proti nespravedelivě stíhaným. Byli mezi nimi Rudolf Battěk, Otta Bednářová, Jarmila Bělíková, Václav Benda, Jiří Dienstbier, Václav Havel, Ladislav Lis, Václav Malý, Dana Němcová, Jiří Němec, Ludvík Pacovský, Jiří Ruml, Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Petr Uhl, Elżbieta Ledererová a Jan Tesař. Již od 26. března byl ve vazbě další člen VONS Albert Černý.

Do čtyřiceti osmi hodin byli propuštěni Rudolf Battěk, Ludvík Pacovský, Jiří Ruml, Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Elżbieta Ledererová a Jan Tesař.

Dne 4. června 1979 se rodiny zadržených dozvěděly ze zprávy ČTK, že bylo zahájeno jejich trestní stíhání „pro podezření ze závažné činnosti namířené proti zájmům československého státu”.

V reakci na připravovaný proces poslali mluvčí Charty 77 Jiří Hájek, Zdena Tominová a Ladislav Hejdánek dne 25. června 1979 dopis prezidentovi Gustávu Husákovi, ve kterém ho žádali o zastavení trestního stíhání. Upozornili v něm na negativní mezinárodní ohlas trestního stíhání vzhledem „k závaznosti mezinárodních paktů i k povinnostem, vyplývajícím pro náš stát také ze závěrečného aktu konference o evropské bezpečnosti a spolupráci, Vámi podepsaného 1. 8. 1975”. Prezidentovi navrhli, aby se nechal věcně informovat o případech, kterými se VONS zabývá: „Takové věcné posouzení zcela jistě prokáže nevinu obviněných”.

Prezident Husák trestní stíhání nezastavil a připravovaný proces vzbudil kritiku v zahraničí. Mezinárodní tlak vedl k tomu, že komunistický režim dne 11. září 1979 vyloučil ze společného procesu Jiřího Němce, Jarmilu Bělíkovou, Václava Malého a Ladislava Lise. Oficiálně byl tento krok zdůvodněn snahou o urychlení procesu s šesticí obviněných.

Průběh procesu Soudní líčení probíhalo v budově Městského soudu v Praze a trvalo místo plánovaných čtyř dní trvalo pouze dva. Předsedou pětičlenného senátu byl JUDr. Antonín Kašpar, jeho členy soudci JUDr. Zdeněk Bureš, Marie Žáková, Aloisie Faktorová a Miloslav Ševčík. Prokuraturu zastupovali JUDr. Janda a JUDr. Adamec, obžalované obhájci JUDr. Milan Lindner, JUDr. Pěnka, JUDr. Luboš Tichý, JUDr. Josef Lžičař, JUDr. Klouza, JUDr. Němeček. Jednání byl přítomen také zástupce generální prokuratury JUDr. Baláš.

V soudní místnosti č. 81, která měla kapacitu asi 30 míst, bylo při zahájení přítomno 12 nejbližších příbuzných obžalovaných, šest míst zůstalo prázdných. Krátce po zahájení byla z líčení vyloučena manželka Petra Uhla Anna Šabatová, když nesouhlasila s tím, že jí bylo při veřejném přelíčení zakázáno si dělat poznámky. Ze soudní síně byla odvlečena uniformovanými příslušníky VB a poté 39 hodin vězněna v cele předběžného zadržení.

Vykonstruované obvinění a absolutní nezájem soudu o obhajobu připomínal procesy 50. let 20. století. Když chtěla Otta Bednářová ve své závěrečné řeči vysvětlit, proč se zapojila do činnosti VONS, předseda senátu Antonín Kašpar ji okamžitě přerušil, že to soud nezajímá. Otta Bednářová se o to pokusila ještě několikrát a před posledním přerušením stihla říci: „Já jsem ve VONS právě proto, že jsem poznala zrůdnost rozsudků, které vedly i k popravám. Naplněním mého života se stala snaha zabránit, aby se nic podobného už nikdy nemohlo opakovat.“

K soudu u Karlova náměstí přišlo asi 150 přátel obžalovaných, diplomatičtí zástupci osmi státu, zahraniční novináři akreditovaní v Praze, zástupci organizace Amnesty International, Mezinárodní federace ligy pro lidská práva, francouzské odborová organizace CGT, ale nikomu z nich nebyl povolen vstup do soudní síně, později byli všichni vytlačení příslušníky VB ze soudní budovy. Odpoledne a večer prvního dne a druhý den líčení bylo 40 osob zadrženo převážně na 48 hodin, hosté z Francie byli odvezeni na hranice s NSR.

V průběhu hlavního líčení nebyla prokázána vina v žádném bodu obžaloby. Přesto prokurátor JUDr. Adamec navrhl, aby byli všichni obžalovaní uznáni vinnými z podvracení republiky ve smyslu § 98 odst. 2. trestního zákona, a to ve velké rozsahu a ve spolupráci s cizinou.

Československé sdělovací prostředky referovaly o procesu a obžalovaných zkresleně, vycházely pouze z obžaloby a závěrečné řeči prokurátora a uváděly v líčení neprokázané a nepravdivé údaje, jako například tvrzení, že se VONS zastával teroristům.

„Snahou P. Uhla a dalších bylo líčit naši republiku v zahraničí div ne jako policejní stát, přisuzovat jí rysy, jimž se vyznačuje Jihoafrická republika, Chile nebo jiný fašistický stát. To byl také základní motiv, jenž se jako červená nit vine ‘programovým prohlášením’, které obžalovaní v pomlouvačných úmyslech sestavili a koncem dubna 1978 předali do zahraničí. […] Soustavným rozšiřováním zkreslených a mnohdy vylhaných informací usilovali členové této protistátní organizace o vyvolávání nepřátelských nálad vůči naší vlasti v kapitalistických zemích,“ napsal Jiří Hečko v Rudém právu 24. října 1979 v článku „Nelze beztrestně porušovat zákony“.

Západní média o procesu referovala jako o vykonstruovaném procesu typickém pro „socialistické demokracie“, v němž bylo o rozsudcích rozhodnuto ještě před začátkem soudního líčení. „Výbor má údajně pouze asi 30 členů včetně obviněných, takže proces je jako použití velkého kladiva na rozlousknutí ořechu,“ upozornil diplomatický zpravodaj John Miller v britském konzervativním deníku The Times, podle něhož několikaměsíční příprava potvrdila jeho kontroverznost.

Odvolací soud Odvolací řízení se uskutečnilo 20. prosince 1979 před Nejvyšším soudem ČSR, který odmítl všechna odvolání jako nedůvodná a potvrdil rozsudky. Veřejného zasedání se mohli účastnilt jen nejbližší příbuzní odsouzených, přibližně 60 přátel se opět marně dožadovalo vstupu do soudní síně.

Soud vynesl rozsudek večer 23. října 1979: Petr Uhl pět let odnětí svobody, Václav Havel čtyři a půl, Václav Benda čtyři, Otta Bednářová a Jiří Dienstbier tři, Dana Němcová dva roky s podmíněným odkladem na pět let. Zbývající čtyři členové VONS byli z vazby propuštěni 22. prosince 1979.

Ohlas na proces v zahraničí Tvrdé tresty pro šest předních českých disidentů za podvratnou činnosti vyvolalo protesty vlád, politiků i jednotlivců v celé Evropě a rozhořčilo západní komunistické strany. Francouzská vláda oznámila, že se rozhodla odložit návštěvu francouzského ministra zahraničí Jeana Françoise Ponceta v Praze. Francie odsoudila komunistický režim za porušení helsinských dohod o lidských právech.

Rozsudky odsoudilo několik západoevropských komunistických stran, včetně britské, francouzské a italské. Italové uvedli, že proces skončil „závažným a nepřípustným rozsudkem“, Britové požadovali, aby byli všichni propuštěni. Italský socialistický prezident Sandro Pertini zaslal telegram československému prezidentovi Gustavu Husákovi, v němž uvedl, že proces „šokoval“ italský lid.

Večer před odvolacím soudem měla v Paříži premiéru hra režiséra Patrice Chéreaua, která byla divadelní rekonstrukcí pražského proceu v podání souboru divadla Théatre de Soleil. Vznikla na základě poznámek, který si během procesu tajně dělal na okraj Rudého práva bratr Ivana Havla, který se procesu mohl jako příbuzný zúčastnit. Patrice Chéreau hru uvedl o dva měsíce později v Mnichově v němčině, přičemž v obou představeních hrály francouzské herecké hvězdy Simone Signoret, která ztvárnila Ottu Bednářovou, a Yves Montand v roli návštěvníka procesu.

O procesu vznikla také rozhlasová hra, kterou vysílala v dubnu 1979 pod názvem Soud nad šesti rozhlasová stanice Rádio Svobodná Evropa. Role Václava Bendy se zhostil Karel Kryl, v úvodu hry zazněl text spisovatele Milana Kundery.

Podporu odsouzeným vyjádřili i sovětští a polští disidenti.

Propuštění odsouzených Po odvolacím soudu byla 22. prosince 1979 propuštěna z vazby Dana Němcová. Po 17 měsících vyšla na svobodu v září 1980 Otta Bednářová, jejíž výkon trestu byl přerušen kvůli špatnému zdravotnímu stavu – trpěla zánětem slinivky. Po odpykání celého tříletého trestu byl z borské věznice propuštěn 19. května 1982 Jiří Dienstbier.

V únoru 1983 byl trest přerušen těžce nemocnému Václavu Havlovi, který onemocněl těžkým zápalem plic. Podařilo se mu propašovat z vězení moták o svém zdravotním stavu a tato zpráva byla zveřejněna v západních médiích. To podle jeho bratra Ivana M. Havla přispělo k jeho předčasnému propuštění. „Bolševici nechtěli, aby se o nich takto na Západě mluvilo. Kdyby jim ve vězení umřel přední světový disident, byla by to pro ně komplikace. Potřebovali, aby buď nezemřel, nebo aby zemřel na svobodě. Převezli ho nejdříve do vězeňské nemocnice na Pankrác a později do civilní Nemocnice pod Petřínem,“ vzpomínal pro Paměť národa Ivan M. Havel.

Václav Benda opustil věznici v Libkovicích po uplynutí čtyřletého trestu. Petr Uhl vyšel na svobodu jako poslední v květnu 1984.

Související literatura

V době věznění psal Václav Havel dopisy své ženě Olze, které vyšly pod názvem Dopisy Olze, ačkoli byly určeny pro všechny jeho přátele. Dopisy posílal z vyšetřovací vazby v Ruzyni a z výkonu trestu ve věznicích v Heřmanicích a Plzni-Borech (červen 1979–září 1982).

Veškeré dostupné dokumenty k procesu shromáždili historici Petr Blažek a Tomáš Bursík v publikaci Pražský proces 1979, vedeni záměrem zrekonstruovat organizaci soudního procesu, na které se pod dohledem aparátu ÚV KSČ podílela řada státních institucí, zejména různé složky ministerstva vnitra a spravedlnosti. Do edice zařadili celkem 130 archivních dokumentů, z nichž většina nebyla doposud publikována.

Reference

Externí odkazy VONS – webové stránky o dějinách Výboru nespravedlivě stíhaných

Kategorie:Lidská práva v Československu Kategorie:Politické represe v komunistickém Československu